Rozbitý svět

Můj vztah k feminismu je komplikovaný. Velkou část svého profesního života jsem strávila mezi muži – korporátními zaměstnanci a manažery stojícími na vrcholu patriarchální pyramidy. Abych mezi nimi obstála, přirozeně jsem se přizpůsobila. Přijala jsem roli takzvané pick-me girl (ženy hledající uznání mužů prostřednictvím zesměšňování jiných žen), a občas jsem se dokonce stala i strážkyní patriarchátu, bránící status quo společnosti ovládané muži. Dlouho jsem si myslela, že žádný skleněný strop neexistuje – až později mi došlo, že jsem tato omezení žen ve veřejném prostoru pouze nezažila, protože mi systém v mnohém nahrával. Moje úspěchy nebyly jen výsledkem mé píle a schopností, ale i důsledkem výhod, které mi plynuly z příslušnosti k privilegované skupině.

Ve třiceti letech jsem se rozhodla radikálně změnit svůj život a vydala se na cestu sebepoznání prostřednictvím psychoterapeutického výcviku. Teprve žitá praxe – stovky hodin strávených se ženami a muži, kteří se mnou sdíleli své životní příběhy – mě naučila vnímat systémové nerovnosti. Začala jsem být citlivá na to, jak diskriminace i zvýhodnění formují naše možnosti, vztahy i představy o sobě samých.

Velkou školou pro mě byla také vlastní zkušenost s rolí matky a manželky. Tehdy jsem naplno pocítila, jak výrazně jsou určité role ve společnosti definované – často bez ohledu na to, co si přeji já sama! Právě tehdy se mi feminismus přestal zdát jako něco abstraktního nebo ideologického. Začal mi dávat smysl coby způsob, jak lépe rozumět světu – a možná ho i trochu měnit.

Patří feminismus do psychoterapie?

Jako terapeutka si pravidelně kladu otázku: patří vůbec feminismus do psychoterapie? Je má praxe feministická jen proto, že jsem žena – nebo snad právě proto? Nebo ji lze považovat za feministickou díky tomu, že svou pomáhající, pečující a rozvojovou podstatou naplňuje feministické ideje? A může se vůbec psychoterapeut(ka) nepovažovat za feminist(k)u, aniž by tím popřel(a) některé základní předpoklady našeho oboru, jako je důraz na rovnost, respekt k odlišnosti a vědomí širšího společenského kontextu?

V rámci plánování tohoto textu jsem se rozhodla svou terapeutickou praxi více promyslet a zároveň se podívat i za její hranice. Oslovila jsem své kolegyně a kolegy z České asociace pro psychoterapii s prosbou, aby v bleskovém průzkumu sdíleli své názory na to, jak se podle nich feminismus v psychoterapii projevuje a zda pro ně jako terapeuty vůbec dává smysl. Sešlo se mi více než šedesát odpovědí. Některé byly stručné, jiné velmi otevřené a hluboce osobní. Z nich využívám několik, které považuji za podnětné nebo inspirativní.

Z opakovaných průzkumů mezi českým psychoterapeutstvem vyplývá, že přibližně osmdesát procent poskytovatelů terapeutických služeb tvoří ženy. Dovolím si proto v tomto článku používat generické femininum a inkluzivní jazyk. Ne proto, že bych chtěla muže z vyprávění vyloučit, ale proto, abychom si společně mohli představit, jak jinak by svět mohl vypadat, kdybychom se na něj dívali „ženskýma“ očima. I jazyk má svou moc – a někdy stačí drobná změna, aby odhalila hlubší vrstvy reality.

Základní perspektivy

Tradiční psychoterapie se často soustředila především na individuální patologii, symptomy a vnitřní konflikty. Oproti tomu feministická terapie připomíná, že psychická nepohoda nemusí být pouze výsledkem individuálního selhání nebo vnitřní poruchy – ale může pramenit i ze sociálních nerovností, sexismu, diskriminace a tlaku genderových očekávání.

Feministické terapeutky však neusilují o nabídnutí „správného“ nebo alternativního modelu feminity či maskulinity. Nesnaží se nahradit jednu normu jinou. Ani nezužují svou pozornost jen na témata související se socializací genderových rolí. Místo toho upozorňují, že psychoterapie může – a snad i musí – být prostorem, v němž lze reflektovat širší společenský kontext života jednotlivce. Feministická psychoterapie je více než jen individuální pomoc. Jejím cílem je přispět k širším společenským změnám. Zaměřuje se na eliminaci sociokulturních problémů spojených s mocí a utlačováním a na vytváření prostředí, v němž psychoterapie podporuje osobní růst místo pouhého zvládání traumat a léčení diagnóz.

Tuto myšlenku zajímavě rozvíjí kolegyně Sára Kratochvílová: „Tradiční přístupy jsou často založené na tom, jak má duševní zdraví, jedinec a společnost správně vypadat. Takové přístupy pak mají metody, jak k tomuto ideálu klientstvo dovést, protože přece terapeut*ka je expert a ví nejlépe, co je pro klientstvo dobré. Zároveň jejich představa terapie je velmi patriarchální, hierarchická, výkonová a genderově zatížená. To vše vnímám jako nefeministické, protože feminismus se kromě genderových témat soustředí i na jedinečnost, rozmanitost a na to, že všichni, i bez plnění patriarchálních norem, máme právo na příležitosti a spokojenost a podobně.“ Sára sama vnímá spolupráci s klienty a klientkami jako partnerskou, klientstvo jako experty na jejich vlastní život a sebe jako někoho, kdo má vzdělání a zkušenosti, které mohou být obohacující, ale o jejichž užitečnosti rozhoduje v první řadě klientstvo, ne ona.

Jiří Procházka je mírně optimistický v tom, že zmíněné tradiční psychoterapeutické přístupy vidí jako něco, co je spojené spíš s minulostí. Direktivní autorita expertů zatížená paternalismem je dnes podle něj často vyvažována právě feministickým směřováním, které je charakterizováno reflexí moci a jejího zneužívání, vyrovnáváním rolí při terapeutickém setkání a zplnomocňováním klientstva.

Vyvstává tedy důležitá otázka: Kde leží hranice mezi pomocí a normativním vedením? A kdo má právo určovat, co je „zdravé“, „správné“ nebo „žádoucí“?

Chci odejít

Feministická terapie staví na důvěře, otevřenosti a rovnosti v terapeutickém vztahu. Terapeutka není expertní autoritou, která ví nejlépe, co je pro klientku či klienta dobré, ale partnerkou na cestě. Jednou ze základních feministických hodnot je proto také transparentnost ohledně vlastního přístupu, limitů i hodnotového rámce.

Ve své praxi kladu důraz na rovnostářský a otevřený přístup. Už před samotným setkáním se může klientstvo seznámit s tím, jak pracuji – používám k tomu přehledný informovaný souhlas, který je dostupný ještě před prvním kontaktem.

Stejně tak otevřeně sdílím své hodnoty – zejména ve chvílích, kdy hrozí jejich střet s klientským příběhem. V praxi se to může ukázat například v situaci, kdy mužský klient líčí způsob, jak podvádí partnerku, která je čerstvě po porodu, a plánuje ji opustit. Nejprve si uvědomím, že by pro mě bylo velmi obtížné poskytovat mu dostatečné přijetí a podporu, protože se mě jeho chování lidsky dotýká a cítím tendenci jej hodnotit. A to není v souladu s mou terapeutickou rolí. V takové chvíli téma otevřeně pojmenuji, přiznám svou ženskou i mateřskou zkušenost a sdělím klientovi, že bych pro něj v tomto tématu nemusela být dobrou terapeutkou.

Rozhovor se pak může vyvíjet různě. Někdy klient takovou otevřenost ocení – umožní mu to pohlédnout na situaci z nové perspektivy. Jindy se rozhodne odejít, což může samo o sobě nést terapeutický význam: zkušenost odchodu od ženy-terapeutky může zrcadlit jeho fantazii nebo přání odejít od ženy-partnerky. Feministická terapie tak není jen o tom, co se v terapii děje, ale také jak se to děje – a s jakým vědomím moci, kontextu a citlivosti.

Není to vaše chyba

Téma sdílení moci neznamená, že jsme si s klientkami a klienty v terapii rovni nebo že mezi námi panuje symetrie ve sdílení. Naopak. Jako terapeutka nesu odpovědnost za nastavení bezpečného prostoru, ve kterém se terapie odehrává. Součástí této zodpovědnosti je i to, že poskytuji klientstvu dostatek informací k tomu, aby se mohlo svobodně rozhodnout: vstoupit do terapeutického procesu, zůstat v něm, nebo jej opustit.

Dělám to však na partnerské rovině, s respektem k autonomii a svobodě druhého člověka, který ke mně přichází pro podporu – a zároveň s vědomím, že v danou chvíli držím více moci. Ta plyne nejen z mé profesní role, ale často i z dalších privilegií: kulturních, ekonomických, jazykových, společenských. Feministická perspektiva mi připomíná, že tuto hierarchii mohu a mám reflektovat a pokorně narovnávat nerovnovážnou pozici tím, že důsledně ctím autonomii rozhodování klientek a klientů.

Jedním z příkladů může být setkání s klientkou z východní Evropy, vychovávanou v silně tradičním a represivním prostředí. Byla překvapená, že se nesnažím příliš analyzovat postoje a chování, které sama označuje za problematické. Místo toho ji podporuji v tom, co už má – v její síle, v dovednostech, které si osvojila, aby přežila v podmínkách, které byly často velmi náročné.

Když společně mluvíme o její hrůze z mateřství, snažím se ukázat, jak může tento strach souviset s prostředím, ve kterém vyrůstala: s tím, že děti z ekonomických důvodů často vychovávali prarodiče, že její matka žila pod vlivem násilnického otce, že celá společnost byla nesvobodná. Tímto propojením osobního a systémového jí umožňuji odložit pocit selhání a vnímat vlastní zkušenost v širším kontextu – jako součást příběhu mnoha žen vyrůstajících v totalitních nebo patriarchálních strukturách. Nebojím se připojit ani svou zkušenost, která sice nebyla totožná, ale v některých směrech kulturně podobná.

V takovém přístupu není klientka pasivní příjemkyní léčby. Naopak, aktivně se podílí na změně své perspektivy, na redefinici toho, co znamená být „v pořádku“, „silná“ nebo „schopná“. Terapie se tak stává nejen prostorem pro uzdravení, ale i prostorem pro emancipaci – osobní i společenskou.

Jste v pořádku

Pravidelnou klientelou mé psychoterapeutické praxe jsou mladé single ženy, které usilují o nalezení vhodného partnera pro založení rodiny. Tyto ženy bývají vzdělané, mají dobře nastartované kariéry, splňují řadu kritérií společensky vnímané atraktivity – a přesto nejsou v hledání partnera úspěšné. A aby toho nebylo málo, jejich neúspěch je opakovaně zraňován společenskými tlaky: „aby už měly dítě“ nebo „aby nebyly tolik vybíravé“.

Právě v tomto tématu cítím jako žena i terapeutka jednu z největších frustrací: často totiž neexistuje dobré řešení. Motto dámských časopisů „život začíná po třicítce“ pro ně často nabývá děsivého významu – po třicítce jejich život spíš „končí“ sérií krátkodobých nenaplňujících vztahů s muži, kteří nejsou připraveni na rodinu nebo nemají zájem o závazek. Seberozvoj, vzdělání i pracovní úspěchy těchto žen – to vše najednou ztrácí hodnotu, a to nejen v očích okolí, ale bohužel často i v očích žen samotných.

Terapeutickým úkolem je v takových případech posilovat klientčinu sebehodnotu, která nesmí být určována pouze přijetím (nebo odmítnutím) ze strany ostatních. Zároveň však vnímám i riziko: přílišná samostatnost a emancipace může vést k ještě většímu osamění. Sen o rodině se může začít pomalu rozplývat – ne kvůli vnitřnímu selhání, ale kvůli vnějším podmínkám, které jsou často mimo klientčinu kontrolu.

Mým cílem je pak ženu citlivě doprovázet na úzké cestě mezi destruktivním sebezlepšováním – tedy snahou „ještě víc na sobě zapracovat“, „být atraktivnější“, „méně náročná“ – a druhým extrémem: ztrátou vlastní identity v rodičovské roli po boku partnera, který pro vztah není vhodný. Hledáme spolu prostor, v němž může být klientka v souladu sama se sebou, se svými přáními a možnostmi, které má k dispozici.

Nemusím zvládnout všechno

Feministická psychoterapie vychází z předpokladu, že psychické obtíže mají nejen individuální, ale i společenské příčiny. Nezřídka se totiž ukazuje, že to, co klientky prožívají jako osobní selhání, je ve skutečnosti důsledkem systémových nerovností nebo vnitřně přijatých společenských norem.

„Spousta lidí, včetně mě samotné, má některá očekávání a normy natolik internalizované, že jsou vnímané jako součást sebe a tak je s nimi i nakládáno,“ poznamenává kolegyně Lucie Želinská. „Myslím si, že nahlédnout jejich existenci na celospolečenské úrovni a identifikovat je ve svém přístupu k sobě a životu může přinést určité osvobození a úlevu. Uvědomění, že si nemůžeme za všechno sami, že nemůžeme dosáhnout čehokoli, co bychom si přáli, a že je v pořádku nemuset všechno zvládnout bez podpory, i když je to tak ve společnosti často prezentováno, může být užitečné.“ 

Takové uvědomění se často objevuje v tématu plánování rodičovství, kde bývají stereotypní očekávání obzvlášť silná. Setkala jsem se například s klientkou, která v Praze žije v dlouhodobém vztahu s partnerem a zvažuje založení rodiny. Místo radostného očekávání však prožívá úzkostný rébus: jak mít dítě, udržet si práci, nebýt na partnera „nepříjemná“ a nezatěžovat ho, protože on sám si není jistý, zda by její (sic!) mateřství zvládl.

V takto popsané situaci jsou společenskými normami zasaženi oba partneři. Muž prožívá nejistotu a depresi spojenou s představou otcovství, protože se bojí, že nebude „dost dobrý“. Žena, v souladu s tradiční rolí, pečuje o jeho obavy a tlumí vlastní přání, přestože by sama potřebovala podporu, aby se mohla na těhotenství připravit. Jak říká kolegyně Eliška Vinklerová, terapeutka může v takových chvílích nabídnout alternativní pohled: „Snažím se jim v terapii ukázat, že existuje i jiná perspektiva: nemusejí být zakletí v očekáváních, která se vztahují k jejich genderovým rolím.“

Společně pak v sezení zkoumáme, že překážky nejsou jen v psychice nebo ve vztahu samotném, ale i v okolnostech: společenská izolovanost daleko od domova, chronické pracovní přetížení a psychologická zátěž z původních rodin obou partnerů. Minulost samozřejmě nezměníme, ale můžeme společně hledat nové, kreativní způsoby, jak sdílet rodičovství – tak, aby se partneři opírali o své skutečné možnosti, nikoli o představy, „jak to má být“.

„Pro naši kapitalistickou patriarchální společnost je každopádně jednodušší a výhodnější vinit jedince, nikoli systém“, domnívá se Lucie Želinská. „Vinit jednotlivce za neschopnost zvládat stres, vysokou citlivost nebo prokrastinaci je přijatelnější než měnit dysfunkční prostředí a struktury, které pomáhají systém udržovat a spolupodílí se na patologizaci stavů, ze kterých systém neprofituje. Snažím se proto do spolupráce přinášet i širší perspektivu a podporovat různé způsoby přístupu k životu a společenským normám,“ zdůrazňuje Lucie. „Podporuji to, co je pro daného člověka smysluplné rozvíjet v souladu s jeho vlastními hodnotami bez ohledu na dominantní narativy a trendy v dnešní společnosti.“

Tak to teda ne!

Feministická terapie neusiluje o to, aby se klientka „lépe přizpůsobila“ realitě, která je vůči ní nespravedlivá. Naopak – vychází z přesvědčení, že terapie má potenciál nejen uzdravovat, ale i podporovat změnu společenských podmínek, které k psychické nepohodě přispívají. Odmítá přizpůsobování se utlačujícím strukturám a nabízí alternativu – hledání vnitřní síly, podpory a možností odporu.

Tento přístup se promítl i do práce s klientkou, která procházela náročným obdobím v zaměstnání. Hrozilo jí propuštění, přestože pracovala velmi svědomitě. Byla vnitřně ochromená a bezmocná, její ochranné strategie jako by selhávaly – což souviselo s hlubší historií zneužívání, kterou si nesla z minulosti. Společně jsme se nezaměřovaly jen na emoční složku prožívání situace. Velkou část terapeutické práce tvořilo také podporování konkrétních kroků – probíraly jsme asertivní komunikaci, hledaly způsoby, jak se může bránit, a zkoumaly, jaká má práva a možnosti. Terapie tak nebyla jen „bezpečným prostorem pro ventilaci“, ale i místem praktického posílení a podpory rozhodování.

Výsledkem této dlouhodobé spolupráce bylo, že klientka dokázala zaujmout pevný postoj: postavila se sama za sebe, zvrátila rozhodnutí, které by ji znevýhodnilo, a celou situaci opustila „s hlavou vztyčenou“. Byla to nejen změna v konkrétním pracovním kontextu, ale i zásadní krok v přepisování jejího vlastního příběhu – z pasivní a zraněné pozice do aktivní a sebevědomé.

Jsme v tom spolu

Feministická terapie by neměla být izolovanou činností. Její potenciál se naplňuje teprve tehdy, když se propojuje s komunitními sítěmi, sociální prací, školstvím a dalšími oblastmi, které ovlivňují kvalitu života lidí. Vize feministické terapie počítá se spoluprací mezi odborníky a odbornicemi, se sdílením kompetencí a se zapojením psychoterapeutek do širšího dění ve společnosti. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že tato vize pronikla i do plánované reformy psychiatrické péče, která měla za cíl zlepšit systém poskytování terapeutických služeb v České republice. Její výsledky jsou však zatím spíše mlhavé – a jak upozorňuje kolega Jiří Procházka, systém stále naráží na hluboce zakořeněné struktury moci: „Zdravotnické a klinické prostředí i přes snahu o reformu stále čelí mimo jiné vlastnímu paternalismu, což je velkou výzvou pro feministický přístup a pro ty, kteří s ním pracují. Je potřeba za diagnózou vidět především člověka, vnímat systémový kontext jeho potíží a sociální aspekt klinických diagnóz, jinak hrozí místo podpory klientova či klientčina sebenaplnění snaha daného člověka normalizovat, tedy vměstnat ho do společenských norem, nebo skloubit individuální potřeby pacienta či pacientky s požadavky zdravotního systému.“

Jedním z problémů je, že psychoterapie je u nás stále silně spojovaná se zdravotnickým rámcem, ačkoli se ve skutečnosti poskytuje v mnoha různých prostředích: ve školství, v sociálních službách, vězeňství, neziskových organizacích nebo na živnost. Zdravotnická logika ale často akcentuje nemoc, poruchu, patologii a s nimi i léčebný model, který nemusí být vždy vhodný nebo postačující – zvláště v případech, kdy jsou psychické obtíže úzce provázané se společenskými nerovnostmi.

„Feministická perspektiva má podle mě místo všude – a ve zdravotnictví zoufale chybí. Více než v jiných oblastech tam dochází k takzvané kolonizaci psychoterapie, kdy dominantní kultura a ideologie, tedy naše západní, ovládají a formují terapeutické přístupy. Ty jsou následně aplikovány na různé skupiny bez zohlednění jejich specifického kulturního kontextu, který však s sebou často nese jiné normy, hodnoty, zdroje, představy o duševním zdraví i řešení problémů,“ upozorňuje kolegyně Barbara Ernest.

Feministická terapie si naopak klade za cíl vnímat člověka v jeho konkrétní situaci, s jeho příběhem, kulturním kontextem, rodinným zázemím i strukturálními omezeními. Nikoli normalizovat, ale porozumět. Ne napravovat, ale podporovat proměnu. Ne pouze léčit jednotlivce, ale přemýšlet nad světem, který jeho obtíže pomáhá vytvářet. Smutnou skutečností však zůstává, že řídící pozice – ať už na legislativní úrovni, nebo ve vedení odborných společností – stále zastávají převážně starší muži, kteří se v tématu feminismu a jeho přínosu pro společnost příliš neorientují. To výrazně omezuje prostor pro strukturální změnu i pro hlubší integraci feministických hodnot do péče o duševní zdraví.

Barbara Ernest vnímá i další mužsko-ženské nerovnosti v oboru: „Když muži terapeuti požadují vysoké ceny za sezení, je to považováno za přijatelné, protože převládá stereotyp, že ,muž je živitel rodiny‘. Vyšší sazba u žen terapeutek je naopak chápaná jako méně morální, protože pro ženu je přece naprosto přirozené, že pečuje o lidi.“ Barbara také upozorňuje na to, že do výcviků jsou muži mnohdy přijímaní jen proto, že jsou muži a v oboru je jich málo, a Zuzana Krajča dodává, že se tak nezřídka děje navzdory tomu, že jejich schopnosti a předpoklady jsou nedostačující.  

Co se týče role klientů, nikoli terapeutů, jsou muži naopak v pozici, která může být oproti ženám nevýhodná, myslí si Eliška Vinklerová: „Pro muže je někdy obtížnější se pro terapii rozhodnout, protože tento krok – rovněž kvůli hluboce zakořeněným společenským stereotypům – vnímají jako slabost.“

Bude líp?

Feministická psychoterapie, která tradiční přístupy obohacuje o intersekcionální perspektivu a vnímá člověka v kontextu jeho vztahů, prostředí i sociálních struktur, je mocným nástrojem změny. Ale není všemocná. Nevyřeší problémy každého jednotlivce. A rozhodně nemůže suplovat to, co chybí na úrovni společnosti. Barbara Ernest mi mluví z duše, když říká, že by „byla ráda, kdybychom se přestali tvářit, že psychoterapie spasí všechno, a připustili, že v některých podmínkách jsou duševní potíže kreativním přizpůsobením se neúnosným okolnostem – například deprese v situaci chudoby a systémových nerovností, klimatický žal uprostřed klimatické krize nebo úzkost z blízkosti války“.

Mnoho lidí si dnes terapii nemůže dovolit – ať už finančně, nebo proto, že v jejich regionu terapeutické služby jednoduše chybí. Vzniká tak neviditelná hranice mezi těmi, kdo mají přístup k péči, a těmi, kdo se s psychickými obtížemi musejí vypořádat sami. Do této mezery vstupuje i technologie: umělá inteligence se nabízí jako levnější, dostupnější, i když omezenější forma podpory. Ale chceme skutečně žít ve světě, kde i péče o duševní zdraví bude řízena algoritmy? Nepotřebujeme pravý opak? Nepotřebujeme spíš investovat do vztahovosti, do prevence, do vzdělávání? Co kdybychom už od školních let vedli děti a mladé lidi k empatii, péči o sebe i ostatní, odolnosti, citlivosti vůči světu a odvaze hledat i poskytovat podporu? Feministická terapie nám nabízí jeden z možných směrů. Záleží na nás, jakou společnost se rozhodneme tvořit.

Zdroje:

Heroine.cz. Feministický slovník. Dostupné na www.heroine.cz/slovnik.

Machovcová, K. 2010. Genderová analýza v psychologické praxi: Příklady z terapie a poradenství. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita.

Foto: Archiv Markéty Zlesákové