Uplatňování moci v psychoterapii

Existují v podstatě dva hlavní způsoby, jak nakládáme se svou mocí, kterou v terapeutickém vztahu chtě nechtě máme, abychom byli klientům a klientkám prospěšní a abychom jim neškodili. Oba způsoby jsou terapeuty a terapeutkami uplatňovány zcela jistě s tím nejlepším vědomím a svědomím – a s přesvědčením, že je to to nejlepší, co pro klientstvo mohou udělat. Přesto jsou v zásadě velmi rozdílné.

Přístup k zacházení s mocí se principiálně liší, jak by řekl Gregory Bateson, epistemologií, tedy podle toho, nakolik považujeme svět za poznatelný a pravdu o něm za sdělitelnou. První způsob usiluje o využití mocenské pozice tak, aby byly podníceny změny, které sami terapeuti a terapeutky považují za užitečné. Druhý způsob se snaží předat vládu nad procesem pokud možno klientům a klientkám, aby se dotyční mohli měnit sami podle svých představ tak, jak jim to připadá nejvhodnější. 

Jeden správný výklad světa?

Různé psychoterapeutické směry si vytvářejí vlastní teorie, každý z těchto směrů přistupuje k problémům svých klientů a klientek trochu jinak. Většinou se ale shodují v tom, že názor terapeutstva je důležitější než to, jak svoji situaci prožívá a chápe samotné klientstvo. Proto si většinu psychoterapeutických přístupů, ať se považují za strategické, nebo ne, dovolím ohledně toho, jak zachází s mocí, zařadit spíš do té první skupiny. Nejen paradoxní úkoly či vysvětlování a doporučování, ale i mlčení a vyčkávání nebo naslouchání klientovým asociacím jsou něčím, co je na klienta tak nějak aplikováno jako na objekt léčby, aniž by si to sám vybral nebo mu bylo dovoleno o tom spolurozhodovat. 

Je to spojeno do značné míry s pozitivistickým pohledem na svět. Lidé často věří, že to, co vnímají svými smysly, odpovídá skutečnosti – tedy že svět je takový, jak ho vidíme, slyšíme nebo cítíme. Tato představa vychází z britského empirismu, který kladl důraz na smyslové poznání. Mnohdy se ale bere vážněji to, jak svět vnímají odborníci, než jak ho vnímají běžní lidé. Odborníci získávají výsadní postavení díky svému vzdělání.

Psychoterapeutstvo zde představuje odborníky a odbornice na duševní zdraví, psychologické pochody, prožívání a jednání, které kategorizuje do různých psychopatologických kategorií. Na jejich základě pak určuje směr, jakým se má nositel takové kategorie měnit, a různé psychoterapeutické přístupy také stanovují, jakým se to má dít způsobem. 

Profesionalizované vědecké disciplíny úspěšně rozvinuly určitou jazykovou praxi a odpovídající techniky, z nichž naléhavě vyplývá, že mají přístup k pravdě tohoto světa. Tyto metody a techniky posilují lidi ve víře, že odborníci těchto disciplín disponují objektivními a nepředpojatými popisy skutečnosti a lidské povahy. To znamená, že jistí reprezentanti, vyškolení ve zvláštních metodách – technikách týkajících se schopnosti ducha vstoupit v kontakt se skutečností – jsou přednostně zmocněni k výpovědím, které přesahují jejich osobní zkušenost (Bill O'Hanlon).

Pozitivismus předpokládá, že existuje jeden správný způsob, jak poznávat svět, a že je možné dojít k jediné pravdě. Jiná vysvětlení pak bývají považována za špatná nebo zbytečná. A opět jsou to odborníci, kdo určují, co je správné vysvětlení.

V pozitivistickém světě se člověk může postavit vně toho, co zkoumá, do pozice nezávislého a objektivního pozorovatele. Hledání příčin je převažující jazykovou hrou, která toto paradigma aplikuje a současně potvrzuje. Ohromný úspěch tohoto postoje zejména v přírodních vědách vedl k jeho legitimizaci, přestože již od antiky upozorňovali mnozí filozofové na problematičnost představy, že svět je možné uchopit takto přímočaře (Geoff Heath).

V praxi to může vést k tomu, že terapeuti a terapeutky popisují zkušenosti svých klientů a klientek tak, aby tomu oni sami rozuměli a mohli si na to udělat svůj odborný názor, i když to není úplně v souladu s tím, jak to cítí klientstvo.

Působení moci a odborné autority je zde symbolizováno představou náhledu. Náhled je diskurz, kterému se v psychoterapeutické obci připisuje značná důležitost. Je součástí expertního posouzení duševního stavu pacienta a znamená de facto, že pacient přijme expertní pohled za vlastní, což bude z jeho strany spojeno s pokorou vůči autoritě a pokud možno také s důvěrou a vděčností. 

Jinými slovy, odstranění řetězů vytváří něco jako podřízenost skrze vděčnou poslušnost. Tentokrát však pacient splácí svůj dluh jiným způsobem: nedobrovolně… Dluh vděčnosti ho přiměje podřídit se disciplíně lékařské moci (Michel Foucault).

Opakem náhledu je odpor, další oblíbený koncept objektivistických terapií. Takto pojatá psychoterapie se stává nástrojem politiky vlád. V rámci širšího kontextu řízení se mění v prostředek k normalizování chování jednotlivců i celých rodin. 

Podle Michela Foucaulta zahrnuje řízení jakýkoli program, diskurz nebo strategii, která se snaží o změnu nebo formování činností ostatních lidí nebo svých vlastních (Jaakko Seikkula a Tom Erik Arnkil).

Důraz na odbornost stanovuje uspořádání mezi profesionály a neprofesionály a stanovuje oběma stranám odlišnou možnost kontrolovat situaci. V diskurzu expert–klient (pacient) definují odborníci a odbornice sami sebe jako ty vlivné, klientstvo pak odkazují do komplementární role těch méně vlivných, někdy vysloveně bezmocných, na něž je nutné dohlížet, převzít za ně veškerou odpovědnost. Nejlépe je to vidět ve zdravotnictví, ale také v sociálních službách, kde se stalo převzetí odpovědnosti odborníky zákonem danou povinností.  

Lékař plní vyšší společenský účel, než je pouhý jeden konkrétní pacient… Naplňuje představu jistoty a útěchy, že ve společnosti existuje univerzální a centrálně spravovaný, řízený a financovaný systém, který zabezpečuje pomoc a léčbu každému, tedy každému občanu platícímu daně a řádně registrovanému (do tohoto systému). Kvalifikace pro vstup do systému je občanství, nikoliv skutečnost existence lidské bytosti. Nejde tu pak o člověka, jde tu o občana a hlavně o systém (Gianfranco Cecchin).

Kvůli tomu roste tlak na to, aby byly terapeutické metody co nejvíce „vědecké“. Účinky se mají dokazovat pomocí přísných výzkumů a studií. Státy pak vytvářejí různé instituce a nastavují pravidla, která určují, kdo dostane podporu nebo dotace, a to i v oblastech, které samy nevytvořily. 

Ovšem, co je vlastně vědecké a co můžeme považovat za výzkum? To se během druhé poloviny minulého století podstatně změnilo, spolu s vývojem filozofie a celkového pojetí vědy. 

Význam věcí se vždy znovu utváří

Od konce padesátých let 20. století se začal objevovat nový způsob přemýšlení o světě, kterému se říká postmodernismus nebo poststrukturalismus. Tento přístup postupně ovlivnil různé oblasti života a společnosti. Není to jeden ucelený směr, ale spíš pestrá směs různých myšlenek a pohledů. V sedmdesátých letech ho filozof Jean-François Lyotard popsal jako „konec velkých příběhů“ – tedy konec víry v to, že existuje jedna pravda nebo jeden správný výklad světa. 

To, jak rozumíme světu kolem nás, se neustále mění v rozhovorech a vztazích s ostatními lidmi. Významy věcí tedy nejsou dané – vždy se znovu utvářejí v souvislosti s tím, kdo o nich mluví a v jakém kontextu. Nemá tedy smysl hodnotit různé pohledy na svět podle toho, který je „lepší“ nebo „horší“. Žádné poznání nemůže být posuzováno mimo prostředí, ve kterém vzniklo. Důraz na to, že vědecké poznání musí být objektivní a neutrální, ztrácí na důležitosti. Myšlení, které vychází z evropského osvícenství a křesťanské tradice, není jediné možné a smysluplné.

Představitelé tohoto nového přemýšlení upozorňují na to, že když označujeme jiné způsoby poznání (například ty, které vycházejí z jiných kultur) za „nevědecké“ nebo „neplatné“, je to vlastně způsob, jak jejich nositele a jejich zkušenosti diskriminovat.

Propagovat svoje teorie jako platné s vyloučením hluboké výzvy a dekonstrukce znamená vnucovat jazyk několika málo lidí mnoha. Takové teoretické vnucování je utlačující. Stejně jako existuje více pohledů na svět předmětů, existuje i více pohledů na povahu mysli a významů, které mysl vynalézá. Neexistuje žádný definitivní pohled na mysl nebo význam (Geoff Heath).

Představa, že věda může být úplně nezávislá na osobních názorech nebo pohledu jednotlivce, je sama o sobě problematická. Vždycky totiž nějak rozhodujeme o tom, co budeme zkoumat, co nám připadá důležité a co třeba přehlédneme. Tato rozhodnutí bychom si měli uvědomovat a být otevření i jiným způsobům, jak se na svět dívat a jak mu rozumět. 

Vysvětlené je výsledkem procesu vysvětlování a jako takové se nalézá v odlišné, jiné oblasti, než je ta, ve které se odehrává proces, který mu dává vzniknout. Vztah mezi vysvětleným a vysvětlením není vztahem v rámci deduktivní logiky, nýbrž je vztahem tvořícím (Humberto Maturana Romesín).

Všechna naše odborná doporučení a teorie vycházejí z nějaké společné dohody, která vznikla v určité době a v určitém prostředí. Neříkám, že jsou zbytečná – mohou být užitečná. Ale je důležité si uvědomovat, že nejsou absolutní pravdou. Jsou to jen jedny z možných pohledů.

Ani psychiatrické a psychologické diagnózy bychom neměli brát jako něco absolutního nebo nezpochybnitelného. Jsou to jen nálepky, které si odborníci a odbornice vymysleli v konkrétní době, v určité kultuře a za určitým účelem. Popisují nějaký stav, ale nevysvětlují, co se opravdu děje. A podobně – naše představy o tom, co v terapii funguje, jsou pořád jenom domněnky. Měli bychom je znovu a znovu zpochybňovat a ověřovat, a to hlavně v konkrétním kontaktu s každým klientem. Nejpodstatnější otázka, jakou si terapeuti mají klást, zní: Odpovídá to, co dělám, tomu, co tento konkrétní člověk opravdu chce a potřebuje?

Když jsme zapojeni do terapeutického setkání, měli bychom se ptát, jak užitečný je doprovodný slovník psychologických disciplín – tím mám na mysli slovník „diagnózy“, „patologie“ a „duševní choroby“. Toto je nejčastěji lokalizováno jako individualistický diskurz – takový, který umisťuje problémy lidského bytí do soukromých zákoutí mysli/psýché (Sheila McNamee).

Moje porozumění situaci a to, jak jí rozumí klientstvo, se může diametrálně lišit.
Z tohoto pohledu považuji za etické umožnit klientům a klientkám, aby měli co největší vliv na to, jak a jaký život žijí, a minimalizovat svoji moc nad nimi. K tomu je třeba se naučit respektovat, že jsou oblasti, do kterých nás klient nezval, okolnosti jeho života, na které náš názor nepotřebuje slyšet. Svoji zvědavost bychom proto měli nasměrovat tam, kde to dává smysl právě klientovi.  

Zplnomocňování klientů a klientek

V terapeutickém vztahu se stává důležitým postoj nevědění a schopnost ustát nejistotu. Úkolem psychoterapie už není léčení psychopatologie, ale zplnomocňování. Důležitá je odvaha přiznat si, že opravdu nevíme, co klientstvo má dělat, aby se zbavilo svých problémů. Mediálním prostorem se stále nese přesvědčení, že bychom to vědět měli, a příchozí to tedy logicky očekávají. Nejeden odborník vystupující v médiích tuto představu přiživuje. Přesto bychom měli odolat nutkání obrátit se k šablonovitým řešením, rychlým intervencím a manuálním přístupům. Narativní terapie nás učí, že příběhy, které vyprávíme, utvářejí naši realitu. A dominantní profesní příběh hovoří o braní lidí do péče a přebírání odpovědnosti za jejich životy. Možná to nejradikálnější, co můžeme udělat, je odmítnout toto vyprávění. Přejít od obrany, kontroly nebo obviňování k naslouchání a uznání. 

Terapeuti mohou narušit představu, že disponují objektivními a nepředpojatými poznatky o skutečnosti. Aby zabránili možnosti, že se klienti cítí být tlačeni určitým směrem, lze klienty vyzvat, aby vedli se svým terapeutem rozhovor o jejich rozhovoru. Důsledkem toho jsou naopak terapeuti schopni dekonstruovat reakce klientů (jejich otázky, komentáře, myšlenky a názory) tím, že je vztahují ke kontextu osobních zkušeností a fantazií. Na této cestě terapeuti přispívají k vytvoření situace, ve které jsou klienti spíše schopni za sebe rozhodnout, jak chtějí tyto reakce zpracovat (Bill O'Hanlon).

Když dokážeme dekonstruovat své vlastní mytologie o terapeutické změně a vlivu, získáme volnost zlákat klienta ke vzájemně vzrušující, ironické a znevažující improvizaci. To je esence postideologické orientace v psychoterapii (Gianfranco Cecchin).

Klientstvu pomáháme hlavně tím, že se jako terapeuti nesnažíme silou něco „opravovat“ nebo prosazovat vlastní představy. Klienti a klientky totiž potřebují hlavně někoho, kdo je podpoří – a to, jaké má terapeut názory nebo přesvědčení, pro ně většinou není tak důležité. Je to současně jediný způsob, jak klientstvo zlákat k tomu, aby se i ono odvážilo opustit zavedená pravidla, kterými se slepě řídí a která často stojí za jeho problémy.  

Místo toho, aby interpretoval, lichotil, napomínal nebo naléhal, terapeut ťuká klientovi na rameno a dává mu na uváženou, zda se nechce vydat jiným směrem (Steve De Shazer a Yvonne Dolan).

Postmoderní psychoterapie se nesnaží působit jako přesná klinická věda, kde má terapeutstvo všechny odpovědi a klienty a klientky chápe jen jako nositele příznaků. Nejde jí o to, odstranit symptomy podle nějakého univerzálního vzoru. Nepřistupuje ke klientovi jako k průměrnému případu, který odpovídá výsledkům z výzkumu nebo z tabulky. To, že nějaká metoda funguje u většiny lidí, ještě neznamená, že bude fungovat i tady a teď, s tímto konkrétním člověkem. Postmoderní terapeuti a terapeutiky nemusí stát na straně systému, který se opírá hlavně o autoritu, pravidla a „objektivní“ měření. I když nás prostředí tlačí k tomu, abychom se odvolávali na to, co je měřitelné, doložitelné, obhajitelné před odbornou komisí a publikovatelné, nemusíme to bez dalšího přijímat jako jediné možné východisko. Systém potřebuje jednoduché, srozumitelné a opakovatelné příběhy – do určité míry je to pochopitelné, aby mohl fungovat. Ale terapie je o jednotlivci. O konkrétním člověku, o jeho životě, trápení a možnostech růstu. Naší odpovědností není maximalizovat společenský užitek, ale nabídnout bezpečný prostor tomu, kdo právě přišel – bez ohledu na to, jestli se jeho příběh vejde do statistiky.

Odstup od starého a hledání nových cest

V terapii často pracujeme s různými vzorci chování a vztahů, které si lidé neuvědomují – berou je jako samozřejmé. Když ale tyto vzorce pojmenujeme a podíváme se na ně z odstupu, umožní nám to rozložit je a zpochybnit. Tento přístup se nazývá externalizace – díváme se na tyto „vnitřní“ věci, jako by byly „zvenčí“. Takové terapeutické rozhovory umožňují odstup od starých pravidel a hledání nových cest. Díky tomu si klienti mohou uvědomit, jaké způsoby přemýšlení a chování je omezují v osobní sféře a ve vztazích a jak moc tyto vzorce ovlivňují jejich život i život lidí kolem nich. Když si uvědomí, že tyto naučené mechanismy nemusejí přijímat jako dané, často se jim daří je zpochybnit a hledat jiné možnosti. 

Externalizace tak otevírá prostor k objevování momentů, kdy se chování zavedeným pravidlům vymyká. Tyto momenty nazýváme výjimkami. Právě ony vedou k odhalování nových možností, jak přistupovat k sobě i k ostatním.

Celá tato práce trochu připomíná archeologii – odkrýváme staré, často zapomenuté způsoby, které v sobě lidé mají už dávno. Tyto „znovuobjevené“ vzorce pak pomáhají vytvářet novou osobní kompetenci – tedy schopnost řešit problémy jinak, než byli lidé dosud zvyklí. Dochází k přeformulování selhání na příležitost projevit svobodnou vůli a odvahu rozhodovat o tom, za koho se chce člověk považovat. 

Na závěr chci podotknout, že představa, že se terapeut může zcela zbavit své moci, je poněkud naivní. Pomáhající vztahy jsou v principu asymetrické. Na moci jako takové není vlastně nic špatného, jde o to, ji reflektovat a používat ke zkompetentňování klientstva. 

Svůj vliv můžeme jako psychoterapeuti uplatňovat v podpoře odhalování určujících diskurzů, které jsou na pozadí problémů, s nimiž klienti přicházejí, a v popsání jejich formulačních praktik. 

Moc je všudypřítomná, ale nejen ve formě nadvlády. Podle našeho názoru je prvkem lidských vztahů, není sama o sobě dobrá, nebo špatná. Místo toho je její význam vytvářen při každém setkání (Jaakko Seikkula a Tom Erik Arnkil).

Klienti věří, že jsme mocní, jinak by za námi nechodili. A skutečně máme moc uplatňovat svůj vliv na to, jak klient přemýšlí o svém životě a problémech, a tím situaci měnit. Jen není nikdy dopředu jasné, co bude konkrétně výsledkem. Postmoderní terapie, stejně jako život sám, je dobrodružství.

Mnozí postmoderní terapeuti a terapeutky jsou rovněž aktivisty, a to z jednoho prostého důvodu. Lidská společnost kdekoli na světě je ovlivněna genderovými a rasovými předsudky. Slovo bílého, dobře situovaného muže, případně bílé vzdělané ženy má mnohem větší váhu než těch, kteří se řízením osudu ocitli na druhé straně. Odborníci v různých resortech navíc často podléhají tendenci psychopatologizovat důsledky ekonomické a sociální nerovnosti. Postmoderní terapeuti a terapeutky proto považují za přirozené stavět se na stranu těch, kteří svůj vliv na vlastní život a svá práva mohou uplatňovat jenom obtížně.  Zakládají různé neziskové organizace, nadace, advokační centra a někdy i organizují demonstrace – nebo se jich alespoň účastní.

Zdroje: 

Cecchin, G., Lane, G. & Ray, W. A. (Eds.). 1994. The Cybernetics of Prejudices in the Practice of Psychotherapy (Systemic Thinking and Practice Series). Londýn: Karnac Books.

De Shazer, S. & Dolan, Y. 2011. Zázračná otázka. Praha: Portál.

Foucault, M. et al. (Eds.). 2006. Psychiatric Power: Lectures at the Collège de France, 1973-1974. Londýn: Palgrave Macmillan.

Heath, G. 2002. Philosophy and psychotherapy: conflict or co-operation? International Journal of Psychotherapy, 7, 1, str. 13-52

Maturana Romesín, H. 1997. Objectivity – An argument to force. Santiago de Chile: Dolmen Ediciones.

McNamee, S. 2015. Radical presence: Alternatives to the therapeutic state. European Journal of Psychotherapy and Counselling, 17, 4, str. 373-383.

O'Hanlon, B. 1997. The Third Wave: My Introduction to Narrative Therapy. Narrative Counseling, online.

Seikkula, J. & Arnkil, T. E. 2013. Otevřené dialogy: Setkávání sítí klienta v psychosociální práci. Brno: Narativ. 

White, M. 2002. Addressing Personal Failure. The International Journal of Narrative Therapy & Community Work, 3, str. 33-76.

Doprovodné obrazy: Pavel Šmíd