Uplatňování moci v psychoterapii

Existují v podstatě dva hlavní způsoby, jak nakládáme se svou mocí, kterou v terapeutickém vztahu chtě nechtě máme, abychom byli klientům a klientkám prospěšní a abychom jim neškodili. Oba způsoby jsou terapeuty a terapeutkami uplatňovány zcela jistě s tím nejlepším vědomím a svědomím – a s přesvědčením, že je to to nejlepší, co pro klientstvo mohou udělat. Přesto jsou v zásadě velmi rozdílné.

Přístup k zacházení s mocí se principiálně liší, jak by řekl Gregory Bateson, epistemologií, tedy podle toho, nakolik považujeme svět za poznatelný a pravdu o něm za sdělitelnou. První způsob usiluje o využití mocenské pozice tak, aby byly podníceny změny, které sami terapeuti a terapeutky považují za užitečné. Druhý způsob se snaží předat vládu nad procesem pokud možno klientům a klientkám, aby se dotyční mohli měnit sami podle svých představ tak, jak jim to připadá nejvhodnější. 

Jeden správný výklad světa?

Různé psychoterapeutické směry si vytvářejí vlastní teorie, každý z těchto směrů přistupuje k problémům svých klientů a klientek trochu jinak. Většinou se ale shodují v tom, že názor terapeutstva je důležitější než to, jak svoji situaci prožívá a chápe samotné klientstvo. Proto si většinu psychoterapeutických přístupů, ať se považují za strategické, nebo ne, dovolím ohledně toho, jak zachází s mocí, zařadit spíš do té první skupiny. Nejen paradoxní úkoly či vysvětlování a doporučování, ale i mlčení a vyčkávání nebo naslouchání klientovým asociacím jsou něčím, co je na klienta tak nějak aplikováno jako na objekt léčby, aniž by si to sám vybral nebo mu bylo dovoleno o tom spolurozhodovat. 

Je to spojeno do značné míry s pozitivistickým pohledem na svět. Lidé často věří, že to, co vnímají svými smysly, odpovídá skutečnosti – tedy že svět je takový, jak ho vidíme, slyšíme nebo cítíme. Tato představa vychází z britského empirismu, který kladl důraz na smyslové poznání. Mnohdy se ale bere vážněji to, jak svět vnímají odborníci, než jak ho vnímají běžní lidé. Odborníci získávají výsadní postavení díky svému vzdělání.

Psychoterapeutstvo zde představuje odborníky a odbornice na duševní zdraví, psychologické pochody, prožívání a jednání, které kategorizuje do různých psychopatologických kategorií. Na jejich základě pak určuje směr, jakým se má nositel takové kategorie měnit, a různé psychoterapeutické přístupy také stanovují, jakým se to má dít způsobem. 

Profesionalizované vědecké disciplíny úspěšně rozvinuly určitou jazykovou praxi a odpovídající techniky, z nichž naléhavě vyplývá, že mají přístup k pravdě tohoto světa. Tyto metody a techniky posilují lidi ve víře, že odborníci těchto disciplín disponují objektivními a nepředpojatými popisy skutečnosti a lidské povahy. To znamená, že jistí reprezentanti, vyškolení ve zvláštních metodách – technikách týkajících se schopnosti ducha vstoupit v kontakt se skutečností – jsou přednostně zmocněni k výpovědím, které přesahují jejich osobní zkušenost (Bill O'Hanlon).

Pozitivismus předpokládá, že existuje jeden správný způsob, jak poznávat svět, a že je možné dojít k jediné pravdě. Jiná vysvětlení pak bývají považována za špatná nebo zbytečná. A opět jsou to odborníci, kdo určují, co je správné vysvětlení.

V pozitivistickém světě se člověk může postavit vně toho, co zkoumá, do pozice nezávislého a objektivního pozorovatele. Hledání příčin je převažující jazykovou hrou, která toto paradigma aplikuje a současně potvrzuje. Ohromný úspěch tohoto postoje zejména v přírodních vědách vedl k jeho legitimizaci, přestože již od antiky upozorňovali mnozí filozofové na problematičnost představy, že svět je možné uchopit takto přímočaře (Geoff Heath).

V praxi to může vést k tomu, že terapeuti a terapeutky popisují zkušenosti svých klientů a klientek tak, aby tomu oni sami rozuměli a mohli si na to udělat svůj odborný názor, i když to není úplně v souladu s tím, jak to cítí klientstvo.

Působení moci a odborné autority je zde symbolizováno představou náhledu. Náhled je diskurz, kterému se v psychoterapeutické obci připisuje značná důležitost. Je součástí expertního posouzení duševního stavu pacienta a znamená de facto, že pacient přijme expertní pohled za vlastní, což bude z jeho strany spojeno s pokorou vůči autoritě a pokud možno také s důvěrou a vděčností. 

Jinými slovy, odstranění řetězů vytváří něco jako podřízenost skrze vděčnou poslušnost. Tentokrát však pacient splácí svůj dluh jiným způsobem: nedobrovolně… Dluh vděčnosti ho přiměje podřídit se disciplíně lékařské moci (Michel Foucault).

Opakem náhledu je odpor, další oblíbený koncept objektivistických terapií. Takto pojatá psychoterapie se stává nástrojem politiky vlád. V rámci širšího kontextu řízení se mění v prostředek k normalizování chování jednotlivců i celých rodin. 

Podle Michela Foucaulta zahrnuje řízení jakýkoli program, diskurz nebo strategii, která se snaží o změnu nebo formování činností ostatních lidí nebo svých vlastních (Jaakko Seikkula a Tom Erik Arnkil).

Důraz na odbornost stanovuje uspořádání mezi profesionály a neprofesionály a stanovuje oběma stranám odlišnou možnost kontrolovat situaci. V diskurzu expert–klient (pacient) definují odborníci a odbornice sami sebe jako ty vlivné, klientstvo pak odkazují do komplementární role těch méně vlivných, někdy vysloveně bezmocných, na něž je nutné dohlížet, převzít za ně veškerou odpovědnost. Nejlépe je to vidět ve zdravotnictví, ale také v sociálních službách, kde se stalo převzetí odpovědnosti odborníky zákonem danou povinností.