Online archiv

Když cokoli vyprávíme druhým lidem, dáváme událostem dějovou linii - něco zdůrazníme, jiné potlačíme, v určitém světle ukazujeme i sami sebe. Pro kvalitu našeho života je klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, jež spočívá především v komunikaci. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně, ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv. „Má mě rád, nebo ne?“ ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, jíž by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, avšak ti, oslovováni stále stejným způsobem, se chovají zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Mám kamarádku, která je stejně stará jako já. Od určitého věku si odmítá připustit, kolik jí je let. „Hraje si“ na holčičku, o spoustě věcí, které bych s ní ráda podnikla, tvrdí, že jsou „pro staré“. Kromě toho, že se mě to svým způsobem dotýká -oběma nám je pětačtyřicet, což podle mě navíc není žádný „požehnaný věk“ -, mi to připadá jako určitý projev nezralosti. Chci se zeptat, zda je nějaká možnost, jak bych jí mohla pomoci v tom, aby se smířila sama se sebou. Její fascinace mládím mi přijde jako určitá posedlost, navíc si do jisté míry ubližuje a někdy působí mírně komicky. Je nějaká možnost, jak jí ukázat, že stárnutí patří k životu? Má dospělé děti, je úspěšná, ale nesmířená sama se sebou. Taky bych se ráda zeptala, co člověka vede k tomu, že se bojí stárnutí. Nemohu to pochopit; možná že kdybych tomu porozuměla, lépe bych chápala i svou kamarádku. Proč se vaše kamarádka bojí stárnutí, na to mohu těžko odpovědět. Není to tak nezvyklý jev v naší kultuře. Styl našeho života to do značné míry podporuje. Šance patří mladým a výkonným, staří lidé jsou protivní, na obtíž, do starého železa… Hodnoty, které většinově vyznáváme, nevedou zrovna k tomu, abychom ke stáří cítili úctu a abychom se na něj těšili. Každý se s tím nicméně musíme nějak popasovat. Nemyslím si, že byste s tímto nelehkým úkolem mohla svojí kamarádce nějak výrazně pomoct. Říkejte jí otevřeně svůj názor, ale možná bude nejlepší, když si na sdílení některých aktivit prostě najdete jinou společnost. Každý má nárok žít po svém, a i kdybyste měla pravdu v tom, že jsou za jejím stylem oblékání a podobně nějaké nemístné obavy, stejně s tím může vaše známá začít něco dělat, teprve až to ona sama bude vnímat jako problém. Jaký vlastně máte důvod to řešit za ni?

Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají právě mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, materiální zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů šťastní být nemůžeme. Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí, a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví, i na vola sedne…“ je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti… Teda alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je to trochu jinak. Například řekneme, že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Najít si toho pravého, a vše je vyřešeno. Na to, jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jako by druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat. Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád, a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat…“ Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to říkala babička nebo to psali v novinách. A neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných konfliktů. Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poradenských a terapeutických center, podobných tomu našemu, se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tedy přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího. Stává se taky, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. A cítí se být v právu. Má pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, přikazováním nebo dokonce výhrůžkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude. Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, nasloucháním a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k naplnění toho společného mohou být řešením situace, z níž mají radost a užitek všechny strany. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny. Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv. Naopak bychom se takovým postupům měli učit, například v komunikačních kurzech (pořádá je i naše centrum pro jednotlivce i pro rodiny). A ještě další dovednosti potřebujeme k pěstování vztahů – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem a zaměřovat se na věci, které se daří.

Každé onemocnění, tím spíše onemocnění závažnou, život ohrožující chorobou, znamená pro člověka ztrátu dosavadních jistot, ohrožení všech zvyklostí a přesvědčení, o která se do té doby opíral. Je to jistě současně příležitostpřestat být na těchto jistotách závislý a udělat svůj život svobodnější. Především je to však životní situace bolestná a náročná, subjektivně logicky neprožívaná právě pozitivně.To, čím se v životě trápíme, co nám působí trýzeň a utrpení, nicméně nejsou fakta nebo nějaké objektivní skutečnosti, jsou to právě naše představy, významy, jaké faktům dáváme, a očekávání, která jsou s fakty spojena. Neníto sama bolest nebo konkrétní omezení, ale strach z bolesti a přesvědčení o tom, že okolnosti jsou omezující, vědomí toho, co by bylo jinak nebýt nemoci a podobně. A právě tady je obrovské pole působnosti pro psychoterapii,která pomáhá nemocným netrápit se zbytečně, zorientovat se v nové životní situaci a žít i přes nepříznivou prognózu smysluplný a naplněný život. Ať to zní jakkoli paradoxně.Je nutnou lidskou potřebou dávat faktům smysl a ten se může v psychoterapeutickém procesu proměňovat. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o něm a chorobě byly zrelativizovány takovýmto význam proměňujícímrozhovorem, je pak zpravidla mnohem snadnější objevit zdroje k vypořádaní se s nepříznivými vlivy a rozhodování se o svém dalším bytí. Vyrovnání se s faktem vlastní smrtelnosti, s vědomím toho, že to, co má člověk ze životapřed sebou, je jakýmsi způsobem časově ohraničeno, je podmíněno rozpuštěním sebezničujících přesvědčení o nespravedlnosti takového údělu, o vlastním zavinění a podobně. V tomto smyslu přispívá psychoterapie ke smíření se snevyhnutelným, současně je však také obrovským příspěvkem ke schopnosti pacienta spolupracovat na léčbě a aktivně se podílet na svém případném uzdravení.Nemoc jako by předurčovala specifická členství v sociálních systémech, specifickou roli, jednoduše řečeno, dotyčný člověk je najednou ve všech společenstvích za nemocného, a to jak ve společenstvích, ve kterých se dosudpohyboval, tak v nových, vznikajících právě v souvislosti s chorobou. Nemocný jakoby splynul se svou nemocí a přestal být vším tím, čím dosud býval. Přispívají k tomu jak ohledy okolí, tak dobře míněné rady zdravotníchpracovníků typu"teď na všechno zapomeňte, nejdůležitější je, abyste se uzdravil". Člověk však sám o sobě nikdy není problémem nebo nemocí. Proto považujeme za užitečné využití externalizačních terapeutických postupů,v jejichž důsledku je pak nemoc vnímána jako více či méně důležitá okolnost v pacientově životě, ale vždy pouze okolnost, tedy něco mimo člověka samého. Takové oddělení umožňuje dotyčnému být taky něčím jiným než pacientem.Jde především o to, aby člověk zůstal protagonistou svého vlastního příběhu a nestal se figurkou na hracím poli někoho jiného, kdo jím táhne dle vlastního plánu, jako by on sám neměl vůli nebo kompetence o sobě rozhodovat.Takové jednání, byť dobře myšlené, zbavuje nemocného lidské důstojnosti a dělá z něj oběť. Cílem psychoterapie je vrátit nemocnému autorství vlastního života. Tedy něco přesně opačného.Nejen samotným nemocným však choroba komplikuje život. Nepříznivá situace se dotýká všech kolem a nejvíce zpravidla těch nejbližších osob. I ony mají svoje obavy, potřeby a očekávání s chorobou spojená, a tak jepsychoterapie šancí i pro ně. Zkoušce je vystaveno fungování nepsaných pravidel v rodině a nakonec ve všech vztazích. Jelikož se představy o tom, jak by kdo měl v takové situaci vlastně fungovat, u jednotlivých účastníkůvětšinou liší, dochází ke krizím a přehodnocování vztahů zrovna v době, kdy by bylo žádoucí se o ně opřít jako o něco stabilního. Skutečnou pomocí může být v takových chvílích rodinná terapie.

Musím oponovat paní Blance Čepické, která tvrdí ve svém článku (Psychologie dnes, 2/2005), že pravidla pro to, kdo smí nabízet psychoterapii, jsou jasná. Pod rouškou snahy o vyjasnění pravidel a zaručení kvality pozoruji spíšmocenské třenice a snahy odříznout přístup k psychoterapii"těm druhým". Autorka patří k táboru psychologů, těmi druhými pro ni jsou tedy všichni ti, kdo mají jiné než právě toto graduální vzdělání, a to i když jejímislovy"klientům neškodí". Patrně proto se zmiňuje ve výčtu přijatelného jenom tak okrajově o nějaké lékařské fakultě, kterou (patrně zatím) lze taky uznat. Jinak jsou pro ni ve hře pouze kliničtí psychologové, kteříabsolvovali tu jedinou správnou školu, a v budoucnu už jim ani ta nebude stačit, protože bude založena ještě nějaká správnější.Nemalé jsou však podobné snahy i z druhé strany, i psychiatři totiž patří k těm, kteří by psychoterapii rádi vlastnili a určovali, koho k ní připustí a koho ne. Opodstatněnost tohoto postupu přitom oba tábory dokládají vzásadě stejným, neméně však rozporuplným tvrzením o tom, že psychoterapie jako taková by měla být uplatňována pouze ve zdravotnictví.Schopnost psychoterapeuticky ovlivňovat lidské problémy přitom primárně nesouvisí ani se znalostmi medicínskými, ani s psychologickými. Psychoterapie je samostatný obor, pro jehož vykonávání je nutné vzdělánípsychoterapeutické. Tzv. psychoterapeutické prostředky, jichž ke své práci psychoterapeuti užívají, se sice v různých školách a přístupech od sebe na první pohled liší, ale jedno mají evidentně společné - jde v zásadě vždy ospecifický rozhovor mezi dvěma či více lidmi, vedený ku prospěchu klienta či klientů, zprostředkovávající dle konkrétního případu především úlevu, sebepoznání či nacházení nových pohledů na situaci a z toho plynoucích řešení.To platí bez ohledu na resort, ve kterém je tato služba poskytována.Kdo má, či nemá mít oprávnění psychoterapeutickými prostředky vládnout, jasné není, protože psychoterapie není dosud považována za samostatný obor ani těmi, kdo ji praktikují a kdo se psychoterapeuty cítí být.Česká asociace psychoterapeutů (ČAP) se snaží o uznání psychoterapie jako samostatného oboru s vlastními pravidly, k nimž si zřejmě každý resort, v němž bude praktikována, přidá nějaká vlastní. Na tomto základě plánujeprosadit zákon o psychoterapii. Dokud takový zákon nebude, může psychoterapii nabízet každý, ať se to komu líbí, nebo ne.Má-li to tak být, nebo máme-li někomu zakazovat, aby se psychoterapeutem nazýval, je otázka zcela jiná, než jak zabezpečit potřebnou míru kvality takto nazývaných služeb. Směšování těchto dvou témat, byť i k němu dochází ztěch nejlepších úmyslů, je zavádějící a dává prostor různým nekalým praktikám. Zdá se, že typickým chováním našich odborníků je vykolíkovat si honem ještě nějaké neobsazené území a vyrýžovat na něm co nejvíce. Jmenovat se vtomhle území hlavní autoritou a vytvořit vlastní školu nebo aspoň nějaký certifikát, bez kterého, samozřejmě ve jménu kvality, je přístup zakázán. Psychoterapie se zdá být takovým územím. Možná je štěstí, že adeptů na jehozabrání je více, brání jeden druhému v akci. Ale řešení to není.To, že se tyto tendence tváří jako snaha zabezpečit kvalitu, nemění nic na tom, že jde především o peníze. Čím méně lidí pustíme ke zdroji, tím více zbude pro nás. Jednoduchá logika.V praxi to ale nefunguje, protože ti,kdo nechtějí na podmínky samozvanců přistoupit, nazývají svoji práci prostě nějak jinak. Zda jsou jejich služby kvalitní, se nakonec projeví v tom, jestli si je někdo koupí nebo ne. Psychoterapie jako taková tím ovšem ztrácí kredit.Výsledkem psychoterapeutické práce má být především užitek pro klienta a tomu je, myslím, úplně jedno, jakou kdo vystudoval školu, ale zajímá ho spíš, jak účinně je schopen mu konkrétní terapeut pomoci. Odborná společnostby dle mého názoru měla o své členy pečovat, hájit jejich zájmy na poli politickém a pomáhat adeptům dané odbornosti, aby byli schopni kvalitní služby poskytovat. Ne je vylučovat a soudit. Snaha kontrolovat kvalitu nějakcentrálně a rozhodovat o ní z pozice nějakého nadřízeného orgánu vede nutně jenom ke zneužívání moci.