Přispívá psychoterapie k odolnosti společnosti?

Abychom vůbec mohli hledat odpověď na otázku, kterou jsme si v názvu položili, je dobré si nejdřív ujasnit, o čem vlastně mluvíme. Když řekneme odolnost, v psychoterapii tím obvykle myslíme něco jako druhou stranu mince jménem problém. Život bez těžkostí neexistuje – každý z nás se občas potýká s tím, co nebo kdo mu hází klacky pod nohy. Odolnost tedy není o tom, že problémy zmizí, ale o tom, že je dokážeme zvládat – že se umíme postavit nepříznivým okolnostem a jít dál.

Společnost je zase složitý organismus – spousta propojených částí, které dohromady tvoří živý celek. Nedá se řídit jako stroj, má vlastní dynamiku a někdy se chová úplně jinak, než bychom čekali.

A odolná společnost? Ta by měla umět držet rovnováhu. Neupadat do extrémů, dokázat se vracet do „zdravého“ stavu, i když na ni působí různé tlaky. Jenže co přesně je ten „optimální stav“, to už je věc názoru – a pravděpodobně se na tom nikdy všichni úplně neshodneme.

Žijeme v době, kdy, jak říká Jean-François Lyotard, se rozpadl jeden velký sjednocující příběh o tom, jak svět funguje. Doba osvícenství nám kdysi slibovala, že rozum a věda všechno vysvětlí a dají věcem řád. Tento sen se rozplynul.

Rozklad, nebo pozitivní vize?

Místo jednoho velkého příběhu teď existuje spousta menších, často neslučitelných narativů. Každý z nich má své vlastní hrdiny, hodnoty i jazyk. A jejich nositelé spolu někdy vedou spíš zápas než dialog – každý hraje svou jazykovou hru, jak by řekl Ludwig Wittgenstein, a málokdo si uvědomuje, že pravidla nejsou univerzální.

Žijeme tedy ve světě, v němž se různé pohledy na realitu střetávají, aniž by existoval rozhodčí, který by určil, kdo má pravdu.

Zygmunt Bauman říká: „Věda již neobjevuje, jak jsou věci doopravdy, ale to, jak to může fungovat (což sklouzává k účelovosti). Prahneme po svobodě, což s sebou nese nárůst byrokracie (vytváření pravidel, garancí, snaha kontrolovat druhé, stanovování těch správných a vylučování neznámého…). V politice to obnáší nárůst populismu (slibujícího kontrolovat nehodné a dát konečně za pravdu právě vám) a nakonec ústí ve lpění na starých dogmatech.“

Humberto Maturana by pravděpodobně kontroval, že… „hledání objektivity skrývá hledání argumentu umožňujícího přikazovat druhým. Je to cesta vysvětlení, která si pod záminkou poznání nárokuje poslušnost.“ 

Wolfgang Welsch však namítá, že „jde nikoli jen o rozklad, ale o pozitivní vizi, neoddělitelnou od skutečné demokracie“. Základní zkušeností postmoderní doby je podle něj naprostá oprávněnost zcela rozdílných forem vědění, životních rozvrhů a vzorců jednání, které se vykazují svou vlastní činností jako smysluplné. Postmoderna se zasazuje o pluralitu z důvodů dějinné zkušenosti a z motivů svobody. Tvoří „protitotalitní opci“ a je hluboce morální. 

To, co považujeme za „optimální stav společnosti“, může tedy mít pro každého úplně jinou podobu. Někdo si ho představí jako rovnost a solidaritu, jiný jako svobodu bez omezení. Odolnost jednotlivce může tak spočívat v tom, že dokáže žít spokojený a smysluplný život i v prostředí, které se mu nezdá ideální – a které mu někdy hází klacky pod nohy.

Z novějších epistemologických pohledů, které se začaly rozvíjet zhruba od poloviny dvacátého století – třeba z radikálního konstruktivismu – přichází zajímavá myšlenka: problémy jsou vlastně jazykové konstrukty. Neznamená to, že si je vymýšlíme nebo že „nejsou skutečné“. I konstruktivista ví, že bolest, ztráta nebo frustrace jsou reálné a dokážou být velmi silné. Jen upozorňuje na to, že často netrpíme ani tak tím, co se děje, jako spíš tím, co si o tom myslíme. Trápíme se svými vlastními představami o tom, jak by věci měly být.

Americký psycholog Jay Efran k tématu vtipně podotýká: „Před lety zubaři nenabízeli svým pacientům novokain, protože nebyl vynalezen. Navíc tehdejší vrtačky nebyly jako dnešní vodou chlazené, vysokootáčkové, ale pomalé, vibrující, kladkami hnané modely, které jsou dnes muzejními kuriozitami. Nicméně návštěva zubaře v té době nebyla o nic heroičtější výkon než dnes – bylo to běžné. Navíc je nejisté, že by tehdy bylo více dentofobií, než je dnes. Lidé přijímali existující podmínky, protože nic jiného neznali.“

Konstruktivismus pořádně rozvířil vody. Mnoha lidem – zvlášť těm, kteří věří v existenci jedné objektivní pravdy – přišel provokativní, možná až nebezpečný. Přitom v lecčems jen znovu pojmenoval to, co lidé intuitivně vědí odjakživa. Už dávno si všimli, že to, jestli je rybník „plný“, nebo „skoro prázdný“, nezáleží jen na počtu ryb, ale hlavně na tom, kdo se dívá.

Moderní moc

Podobně je to s lidským trápením. Chudoba a nedostatek nejsou těžké samy o sobě, opravdovou bolest způsobuje až srovnávání – ten pocit, že „druzí mají víc“ a že to není fér. 

Jenže naše přesvědčení o tom, co je správné, co znamená úspěch nebo co má smysl, nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jsou výsledkem prostředí, v němž žijeme – společnosti, která nám nabízí jazyk, hodnoty i příběhy, jimiž popisujeme svět. Učí nás, jak rozumět sobě i druhým, co považovat za důležité a co naopak přehlížet.

Michel Foucault obrátil pohled na to, jak funguje moc. Upozornil, že už dávno nejde jen o viditelnou autoritu – krále, papeže nebo vládu –, která rozhoduje prostřednictvím příkazů a trestů. V moderní době se moc proměnila. Stala se jemnější, rozptýlenější a zároveň všudypřítomnou. Foucault ji nazývá moderní mocí. Už ji nenajdeme jen v palácích, soudních síních nebo parlamentu, ale i v běžných rozhovorech, televizních debatách, článcích, reklamách, na poradách i v hospodě. Tento druh moci působí nenápadně, skrze diskurzy – tedy způsoby, jakými o věcech mluvíme a jak jim rozumíme. Když odborník promluví v médiích, když celebrita sdílí svůj názor nebo když reklama ukazuje, jak má vypadat „šťastný život“, všichni tím spoluutvářejí, co je považováno za normální, žádoucí nebo správné.

A my, aniž bychom si to často uvědomili, tyto normy přejímáme. Začneme sami sebe i ostatní posuzovat podle nich. Snažíme se „žít správně“, odpovídat představám, které jsme přijali zvenčí. Jak by řekl Foucault – učíme se být svými vlastními dozorci. Do určité míry si tak sami vykonáváme dohled a kontrolu, kterou dříve zajišťovala vnější autorita. Moc už nepotřebuje násilí – stačí, že jsme se naučili „správně“ myslet a chovat.

Podívat se na věci jinak

Přestože jsme zmíněnými společenskými diskurzy formováni, nejsme jen jejich pasivními příjemci. Každý z nás je zároveň spolutvůrcem – tvoříme svět svým chováním, slovy i tím, jaké příběhy vyprávíme a šíříme dál.

Z tohoto pohledu vidím úkol psychoterapeuta jako poměrně zásadní – pomoci lidem rozpoznat, jak „moderní moc“ ovlivňuje jejich život, jejich myšlení, pocity i rozhodování. Uvědomit si, že některé jejich starosti, pocity viny nebo nedostatečnosti možná nevycházejí z nich samých, ale z tlaků okolního světa – z toho, co se považuje za „normální“, „úspěšné“ nebo „správné“.

Když se člověk naučí tyto vlivy vidět a pojmenovat, získává větší svobodu – může se rozhodnout, čemu chce věřit a čím se řídit. Tím se terapie stává nejen individuální, ale i společensky významnou cestou k větší vědomosti a odolnosti vůči tlaku moderní moci.

Člověk se může k těžké nebo zdánlivě neřešitelné situaci postavit v zásadě třemi způsoby.
Prvním je rezignace – stáhnout se, uzavřít do sebe a nechat se zaplavit pocity nespravedlnosti, křivdy nebo viny. V pohádkách (a často i v televizních seriálech) se pak objeví někdo, kdo hrdinovi porozumí a takzvaně ho vytáhne z bryndy. Jenže skutečný život takové zachránce většinou neposílá.

Druhá možnost je tvrdohlavé trvání na nefunkční strategii. Člověk se znovu a znovu snaží „prorazit hlavou zeď“, i když už mnohokrát selhal. Vztahová klasika: „Kdyby on nebo ona konečně pochopil, kdyby se změnil…“ Jenže místo změny přichází vyčerpání a frustrace.

A pak je tu třetí cesta – hledání jiného pohledu, jiného způsobu jednání. Ustoupit ze zaběhnutého přesvědčení, že věci musí být tak, a ne jinak. Neznamená to vzdát se, ale spíš přestat bojovat s tím, co změnit nelze, a začít hledat smysluplnější způsob, jak se k situaci postavit. Neúspěch u přijímaček může být katastrofou, nebo šancí vydechnout a poznat svět. Krach v podnikání může otevřít dveře k něčemu, co člověk dlouho odkládal. A nemoc, byť těžká, může přinést hluboké přehodnocení toho, co je v životě skutečně důležité.

Tento třetí způsob vyžaduje odvahu i vnitřní pružnost, ale právě v něm se často rodí skutečná odolnost. Je to často bolestivý a zdlouhavý proces – člověk musí opustit svou komfortní zónu, zvyky, které mu dávaly pocit jistoty, a vydat se do neznáma. Přestat myslet a jednat tak, jak byl zvyklý, i když to dřív „fungovalo“. Jenže právě to je cesta, která skutečně vede kupředu. Právě tak se z krizí učíme. A s každou zkušeností, kdy dokážeme pustit staré vzorce myšlení, se stáváme odolnějšími.

To je podle mě úkol psychoterapie – pomoci člověku uvidět věci z jiného úhlu, najít smysl i v tom, co se zdá být ztrátou, bolestí nebo neštěstím. Terapeut pomáhá rozšířit zorné pole, aby člověk dokázal objevit i dobré stránky situací, které dříve vnímal jen jako negativní.

Rozum a emoce

V souvislosti s odolností je odborníky často zdůrazňováno, že potřebujeme nejen kognitivní schopnosti, ale i emoční inteligenci. Je to často opakovaná, ale trochu zjednodušená myšlenka. Západní civilizace postavila svou identitu na rozumu, racionalitě a schopnosti „pochopit svět“, jako by snad byl přehledným systémem pravidel a zákonitostí. Emoce se do tohoto obrazu dlouho nehodily – byly cosi jako „šum“, který rozum kalí a brání člověku v objektivním uvažování. Jenže toto přesvědčení je ve skutečnosti velmi pohodlné. Když se opřu o objektivní argumenty, mám alibi. Můžu říct: „Já se jen držím faktů,“ a tím elegantně obejdu zodpovědnost za vlastní prožívání. Není to pak otázka toho, jak se cítím nebo co se děje mezi námi, ale otázka toho, kdo má pravdu.

Tím ovšem racionalita přestává být nástrojem porozumění a stává se nástrojem moci. V reakci na toto nebezpečí se dnes na emoce orientujeme příliš a často je přeceňujeme. Sklouzáváme k tomu, že city se stávají novým měřítkem pravdy. Moderní výuka „emoční gramotnosti“ někdy vytváří dojem, že každá emoce potřebuje okamžité vyjádření a zpracování, že se musí „odreagovat“. Jenže ne všechny emoce chtějí být hned ventilovány.

Podle Maturany jsou emoce součástí naší bezprostřední zkušenosti (praxe života). Teprve následně ji de facto ničíme svou vysvětlující aktivitou. Potřebujeme prožitou zkušenost objasnit, porozumět jí, a tak ji strukturujeme. Nakonec nám zůstávají pouze tato vysvětlení, v nichž žijeme, jsou naší realitou (realitou v závorkách). Ta zpětně ovlivňují to, co vnímáme, a to, co cítíme, i to, co si myslíme, že jsme vnímali a cítili předtím. 

V rámci terapeutického procesu učíme lidi, aby své emoce reflektovali. Pátráme společně po tom, kde se naše emoce vzaly, čemu prospívají a čemu případně škodí. Ne, co je způsobilo, ale jak se stalo, že na daný podnět reaguje člověk právě takovouto emocí. Jak to souvisí s významem, který tomu podnětu dává. Takže i emočně člověku pomáhá schopnost vidět věci z jiného úhlu. 

Potíž tedy není v tom, jestli více zdůrazňujeme emoce, nebo myšlení, ale v tom, že jsme tyto dvě věci od sebe uměle oddělili. Význam věci tvoří stejně tak myšlenka jako její prožívání.  Své prožívání tedy můžeme ovlivňovat mnohem více, než se původně zdálo. Reflektování našeho prožívání však také znamená převzít za něj určitou odpovědnost. Už nelze tvrdit, že nám tyto emoce způsobil někdo druhý. 

Terapeut jako aktivista?

Přesto se zdá, že psychoterapie sama pro odolnost společnosti nestačí. Mnozí zejména mladí lidé mají duševní problémy, nelíbí se jim na tomto světě, mají potíže zvládat běžnou zátěž nebo jim nepřipadá smysluplné se o to snažit – a to je alarmující fakt. Proto si někteří psychoterapeuti berou za úkol podněcovat také změny ve společnosti. Například narativní terapeuti vidí smysl své práce i mimo terapeutickou místnost. Chtějí, aby se z terapeutického rozhovoru nestal jen způsob, jak člověku ulevit, ale i jak vrátit jeho téma do společnosti. 

Terapeuti proto lidem pomáhají nejen přepsat jejich vlastní příběh, ale i vstoupit do širšího rozhovoru o tom, co je považováno za „normální“ a co je spravedlivé. Když se k hlasu upozaděných přidá odborník, který umí jejich zkušenost zasadit do srozumitelného rámce, stávají se takoví lidé slyšitelnější. Společnost zkrátka víc reaguje, když o nespravedlnosti promluví někdo „s titulem“.

Z narativního pohledu tedy terapeut není jen průvodce při zvládání trápení, ale i spolutvůrce změny. Pomáhá lidem rozpoznat, že jejich zkušenost má hodnotu i pro ostatní. Člověk, který prošel náročným obdobím, se tak může stát zdrojem inspirace, dokonce nositelem určitého poselství. Místo aby byl definován svým problémem, může přispět ke změnám systému, nebo dokonce legislativy.

Narativní terapeut by se dal s trochou nadsázky označit za aktivistu. Nechodí právě s transparentem po ulici, ale v každém rozhovoru otevírá téma moci, nespravedlnosti a možnosti změny. Pomáhá lidem zpochybňovat příběhy, které jim společnost o nich samých vypráví – třeba že nejsou dost dobří, že selhali, že by měli být jiní. Tím, že tyto příběhy společně přepisují, vrací lidem hlas. A tam, kde je hlas, začíná i změna. Sociální spravedlnost pak není jen velké politické téma, ale něco, co se děje v malých každodenních interakcích – v tom, jak nasloucháme, jak mluvíme o druhých, jak dáváme prostor odlišným pohledům.

Terapeut, který tuto perspektivu bere vážně, přispívá ke změně kultury ve společnosti. Každý rozhovor, ve kterém se lidé naučí být laskavější k sobě i ostatním, je vlastně malý krok směrem ke spravedlivější a tím též odolnější společnosti.

Porozumění spíš než protest

Zároveň je pro mě otázkou, jestli toto má opravdu být úkolem psychoterapie. Jakmile se totiž terapie začne měnit v aktivismus, hrozí, že se ztratí její podstata. Aktivismus má ve své povaze rozdělovat svět na dvě skupiny – na ty „dobré“, kteří jsou v právu, a na ty „špatné“, kteří údajně škodí. Vytrácí se prostor pro pochopení.

Když mluvíme o ponižování, násilí nebo nespravedlnosti, máme samozřejmě na mysli konkrétní činy. Ale často spolu s nimi odsuzujeme i lidi, kteří ty činy páchají. Najednou se ocitáme v roli soudců.

Nejde o to, omlouvat ubližování. Jde spíš o to, připomenout, že i „pachatel“ je člověk se svým příběhem, který někde vznikl. Pokud se terapeut staví na jednu stranu, riskuje, že přestane slyšet druhou. A právě v tom je podle mě určité napětí – možná i rozpor – mezi aktivistickým a terapeutickým přístupem.

Hranice je to jemná, ale zásadní. Terapeut totiž také může mít silné hodnoty, přesvědčení nebo potřebu „zlepšovat svět“. To je v pořádku – často je to i důvod, proč se k této práci vůbec dostal. Jenže jakmile se taková potřeba promění v přesvědčení, že „já vím lépe, co je pro druhé správné“, začne se z terapie pomalu vytrácet respekt.

V terapii nejde o převýchovu ani o přesvědčování klienta, aby začal „správně“ myslet nebo jednat. Jde spíš o to, pomoci mu rozpoznat vlastní hodnoty a najít způsoby, jak podle nich žít – i když já bych to třeba dělala jinak. Aktivismus naopak stojí na přesvědčení, že je třeba svět změnit podle určitého obrazu. Terapeut by měl být spíš tím, kdo pomáhá lidem svět snášet a tvořit v něm smysl – ne tím, kdo rozhoduje, jak má svět vypadat. Možná by se dalo říct, že terapeut a aktivista se potkávají ve stejném prostoru – oba chtějí zmenšit utrpení –, ale liší se způsobem realizace. Aktivista usiluje o změnu systému, terapeut o porozumění člověku v systému. A někdy může být právě porozumění mnohem radikálnější než jakýkoli protest.

Součástí psychoterapie určitě je také podporování schopnosti klientů vyjadřovat svoje názory a postoje, schopnosti prosazovat vlastní zájmy a podobně. Psychoterapeut by měl nicméně být v projevování svých názorů na věci veřejné velmi obezřetný. Je jistě chvályhodné projevovat odvážně své postoje na veřejnosti, hájit zájmy slabších, držet se svých zásad a nebát se o tom otevřeně promlouvat. Ale měli bychom si být vědomi toho, že jako psychoterapeuti tím k sobě zavřeme cestu lidem, s jejichž názory či postoji primárně nesouhlasíme. 

Měli bychom si uvědomovat, že jsme mimo jiné odpovědní i za to, jak vidíme a hodnotíme druhé.

Pokud jsme to my, kdo tvrdí, že „něco by mělo být jinak“, z konstruktivistického pohledu tím vlastně sami vytváříme problém. Problém totiž není v tom, že svět je špatně, ale v tom, že my máme o světě představu, kterou realita nenaplňuje. Řešením pak není donutit druhé, aby naplnili naše přání, ale změnit vlastní postoj – tedy způsob, jak se na věc díváme.

Aktivismus, jakkoli může mít ušlechtilé záměry, se tak stává jen dalším diskurzem, který nás může zotročit, pokud k němu přistoupíme nekriticky. I ta nejkrásnější myšlenka se může změnit v dogma, a tedy v malý totalitarismus, když ji přestaneme zpochybňovat.

Možná bychom proto měli místo boje o pravdu ukazovat cestu k respektování různosti. Terapeut by měl být schopen se k takovým postojům „připojit“ – ne proto, aby s nimi souhlasil, ale aby jim porozuměl. Akceptovat, že druhý má právo na svůj pohled, i když je pro nás těžko přijatelný.

Rozdílnost jako zdroj, nikoli ohrožení

Namísto argumentování a hodnocení může být užitečnější opravdově se doptávat – co k takovému postoji člověka vede, co mu jeho stanovisko přináší, jaké má důsledky pro jeho život. Právě tímto způsobem terapie posiluje kompetenci lidí vědoměji zpracovávat informace a svobodněji se rozhodovat, čemu chtějí věřit a čím se chtějí nechat ovlivnit. A to je mimo jiné i dobrá prevence vůči manipulacím, které dnes často maskují nenávist jako „obranu pravdy“.

Je přirozené, že se obklopujeme lidmi, kteří svět vidí podobně jako my – je to pohodlné a bezpečné. Jenže v takové sociální bublině se snadno začne zdát, že naše verze příběhu je jediná správná. Psychoterapie by nám měla pomáhat sbírat odvahu tuto bublinu občas opustit – a podívat se na svět očima někoho jiného.

Protože právě neschopnost vzdát se své verze příběhu stojí za většinou konfliktů – od partnerských hádek až po války. Umění respektovat jiný názor, aniž bychom se ho museli bát, je podle mě jedním z pilířů skutečné odolnosti – jak osobní, tak společenské.

Odolnost tedy neznamená jen „vydržet“ nebo „nepoložit se“, ale spíš umět být pružný. Umět měnit úhel pohledu, i když se svět kolem nás mění rychleji, než bychom chtěli. Znamená to mít v sobě prostor pro pochybnost i pro zvědavost, místo jistot hledat porozumění. Když se nám podaří nahlížet rozdílnost jako zdroj, ne jako ohrožení, přestaneme tolik potřebovat rozdělovat svět na správné a špatné, silné a slabé, oběti a viníky. V tom spočívá skutečná odolnost – ne v neotřesitelnosti, ale ve schopnosti zůstat lidský i tehdy, když všechno ostatní ztrácí pevné obrysy.

Zdroje:

Bauman, Z. 2020. Tekutá modernita. Praha: Portál.

Efran, J. S. & Fauber, R. L. 1995. Radical constructivism: Questions and answers. In: R. A. Neimeyer & M. J. Mahoney (Eds.), Constructivism in psychotherapy (str. 275–304). Washington: American Psychological Association. 

Foucault, M. 1994. Dějiny šílenství v době osvícenství: hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha: Lidové noviny.

Foucault, M. 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin.

Foucault, M. 2003. Dějiny sexuality II: Užívání slastí. Praha: Herrmann.

Foucault, M. 2010. Zrození kliniky. Červený Kostelec: Mervart.

Lyotard, J. F. 1993. O postmodernismu. Praha: Filosofický ústav AV ČR.

Maturana Romesín, H. 1997. Objectivity – An argument to force. Santiago de Chile: Dolmen Ediciones.

Doprovodné obrazy: Gabriela Těthalová