Jejich život

„Vždyť jsem ti to teď říkala!“ zní mi za zády v tramvaji a já mám nutkání se otočit. Nemusím. Hlasitá maminka pokračuje v intenzivním rozhovoru se svou asi osmiletou dcerou a umožňuje mi nahlédnout do útrob jejich vztahové komunikace. Neustále dokola dívku driluje na odborných názvech hudebních intervalů: „Prima, sekunda... no, co je to třetí? Teď jsi to přece říkala! To si to nedokážeš zapamatovat ani na chvíli? To snad není možný! Tak ještě jednou: řekni to třeba třicetkrát za sebou: tercie, tercie, tercie, tercie…“

Po chvíli takového rozhovoru začínám uvnitř trpět. Cítím, jak chce holčička mámu potěšit, pekelně se soustředí, ale latinské názvy jí nejdou do hlavy. S radostí vykřikuje „prima, sekunda, kvarta“,  ale je okamžitě uzemněná: „Ježišmarja, ty jseš snad úplně tupá! Dyť jsi to teď třicetkrát řekla! No, co bylo to slovo? To mi děláš naschvál?!“ Pak už jen slyším, jak se hlásek pomalu tenčí, radost z nově objevených slov je tatam a já jen čekám, kdy se dítě rozpláče. Sama z toho mám totiž na krajíčku. Ale maminka má energie stále dost a tuto lekci nevzdává. Moc ráda bych se do situace vložila, ochránila holčičku před obrovským tlakem blízké osoby, ale vím, že na to v dané chvíli nemám sílu. A hlavně ani mandát. Jako terapeutka si samozřejmě všímám svého okolí a neustále mi běží hlavou lidské příběhy. Je to pro mě naprosto automatické a vlastně to většinou dělám i se zájmem. Poslouchám útržky konverzací na ulici, domýšlím si telefonické rozhovory, z nichž slyším jen půlku, a uvažuji o tom, jaké emoce se lidem propisují do tváře. Interpretuji, hodnotím, přemýšlím. Určitě jsem jedna z výjimek, které potvrzují zažité pravidlo (nebo spíše přání?), že si nás ve světě nikdo moc nevšímá a každý se soustředí na své životy.

Když jsem však přítomná komunikacím, které považuji za problematické, dostávám se do velkého vnitřního napětí. Hodně váhám, jestli se do komunikace zapojit a jak to udělat. Nedávno se na mě obrátila kamarádka, která řešila velmi podobnou situaci, a tak se s vámi podělím o to, co člověku v takové chvíli běží hlavou, jak by se třeba v podobných situacích dalo postupovat.

První fáze: co to je za příšernou matku?

Ano, přiznám se bez mučení, že taková myšlenka mě napadne! Cítím k té osobě odpor, nejradši bych ji seřvala za to, jak neurvale se ke svému dítěti chová. To trvá většinou pár vteřin, než si uvědomím, co vlastně cítím, a dojde mi, že pouze zrcadlím emoce, které z dané osoby cítím. Pokud bych tyto emoce nezpracovala a takto živé je pustila do světa, nebude to mít žádný dobrý dopad. Pravděpodobně bych si nad paní stoupla a začala jí zvýšeným hlasem říkat něco o tom, že takto se dítě opravdu nevychovává, gestikulovala bych a působila nepříjemně. V paní by to vyvolalo okamžitou obrannou reakci – cítila by se oprávněně napadená, začala by něco nehezkého křičet pro změnu na mě a obě bychom ze situace odcházely naštvané a rozrušené.