Psychoterapii může nabízet každý

Musím oponovat paní Blance Čepické, která tvrdí ve svém článku (Psychologie dnes, 2/2005), že pravidla pro to, kdo smí nabízet psychoterapii, jsou jasná. Pod rouškou snahy o vyjasnění pravidel a zaručení kvality pozoruji spíšmocenské třenice a snahy odříznout přístup k psychoterapii"těm druhým". Autorka patří k táboru psychologů, těmi druhými pro ni jsou tedy všichni ti, kdo mají jiné než právě toto graduální vzdělání, a to i když jejímislovy"klientům neškodí". Patrně proto se zmiňuje ve výčtu přijatelného jenom tak okrajově o nějaké lékařské fakultě, kterou (patrně zatím) lze taky uznat. Jinak jsou pro ni ve hře pouze kliničtí psychologové, kteříabsolvovali tu jedinou správnou školu, a v budoucnu už jim ani ta nebude stačit, protože bude založena ještě nějaká správnější.Nemalé jsou však podobné snahy i z druhé strany, i psychiatři totiž patří k těm, kteří by psychoterapii rádi vlastnili a určovali, koho k ní připustí a koho ne. Opodstatněnost tohoto postupu přitom oba tábory dokládají vzásadě stejným, neméně však rozporuplným tvrzením o tom, že psychoterapie jako taková by měla být uplatňována pouze ve zdravotnictví.Schopnost psychoterapeuticky ovlivňovat lidské problémy přitom primárně nesouvisí ani se znalostmi medicínskými, ani s psychologickými. Psychoterapie je samostatný obor, pro jehož vykonávání je nutné vzdělánípsychoterapeutické. Tzv. psychoterapeutické prostředky, jichž ke své práci psychoterapeuti užívají, se sice v různých školách a přístupech od sebe na první pohled liší, ale jedno mají evidentně společné - jde v zásadě vždy ospecifický rozhovor mezi dvěma či více lidmi, vedený ku prospěchu klienta či klientů, zprostředkovávající dle konkrétního případu především úlevu, sebepoznání či nacházení nových pohledů na situaci a z toho plynoucích řešení.To platí bez ohledu na resort, ve kterém je tato služba poskytována.Kdo má, či nemá mít oprávnění psychoterapeutickými prostředky vládnout, jasné není, protože psychoterapie není dosud považována za samostatný obor ani těmi, kdo ji praktikují a kdo se psychoterapeuty cítí být.Česká asociace psychoterapeutů (ČAP) se snaží o uznání psychoterapie jako samostatného oboru s vlastními pravidly, k nimž si zřejmě každý resort, v němž bude praktikována, přidá nějaká vlastní. Na tomto základě plánujeprosadit zákon o psychoterapii. Dokud takový zákon nebude, může psychoterapii nabízet každý, ať se to komu líbí, nebo ne.Má-li to tak být, nebo máme-li někomu zakazovat, aby se psychoterapeutem nazýval, je otázka zcela jiná, než jak zabezpečit potřebnou míru kvality takto nazývaných služeb. Směšování těchto dvou témat, byť i k němu dochází ztěch nejlepších úmyslů, je zavádějící a dává prostor různým nekalým praktikám. Zdá se, že typickým chováním našich odborníků je vykolíkovat si honem ještě nějaké neobsazené území a vyrýžovat na něm co nejvíce. Jmenovat se vtomhle území hlavní autoritou a vytvořit vlastní školu nebo aspoň nějaký certifikát, bez kterého, samozřejmě ve jménu kvality, je přístup zakázán. Psychoterapie se zdá být takovým územím. Možná je štěstí, že adeptů na jehozabrání je více, brání jeden druhému v akci. Ale řešení to není.To, že se tyto tendence tváří jako snaha zabezpečit kvalitu, nemění nic na tom, že jde především o peníze. Čím méně lidí pustíme ke zdroji, tím více zbude pro nás. Jednoduchá logika.V praxi to ale nefunguje, protože ti,kdo nechtějí na podmínky samozvanců přistoupit, nazývají svoji práci prostě nějak jinak. Zda jsou jejich služby kvalitní, se nakonec projeví v tom, jestli si je někdo koupí nebo ne. Psychoterapie jako taková tím ovšem ztrácí kredit.Výsledkem psychoterapeutické práce má být především užitek pro klienta a tomu je, myslím, úplně jedno, jakou kdo vystudoval školu, ale zajímá ho spíš, jak účinně je schopen mu konkrétní terapeut pomoci. Odborná společnostby dle mého názoru měla o své členy pečovat, hájit jejich zájmy na poli politickém a pomáhat adeptům dané odbornosti, aby byli schopni kvalitní služby poskytovat. Ne je vylučovat a soudit. Snaha kontrolovat kvalitu nějakcentrálně a rozhodovat o ní z pozice nějakého nadřízeného orgánu vede nutně jenom ke zneužívání moci.