Zamilovat se do duše

V rozhovoru s psychiatričkou a psychoterapeutkou ALENOU VEČEŘOVOU PROCHÁZKOVOU jsme probíraly téma genderové dysforie a transgenderu, podívaly jsme se do zákoutí partnerských vztahů transgender lidí a zjistily jsme, jak zásadní je celospolečenská edukace.

Přicházíte často do styku s klienty a klientkami s genderovou dysforií nebo transgender identitou?

Jsem psychiatrička v ordinaci všeobecné psychiatrie pro dospělé, přichází ke mně určitá výseč lidí, kteří už vykazují nějaké klinické známky nemoci a jejich problémy tak překračují běžnou normu. To znamená, že buď sami sobě lezou „na nervy“ a jejich prožívání je pro ně samotné nesnesitelné natolik, že vyhledají lékaře, anebo je k tomu dotlačí okolí.

Co se týče transgenderové problematiky, lidí se skutečnou diagnózou transsexualismu podle dosud platné klasifikace nemocí je z mé osobní zkušenosti vlastně málo, podle statistik se jedná o zhruba 0,1–0,6 procent populace. V nové klasifikaci nemocí, která v České republice už brzy začne platit také, je transsexualita vyjmuta a je nahrazena pojmem genderová inkongruence čili genderový nesoulad. Označuje nesoulad mezi prožívaným a „přiřazeným“ pohlavím. Nová klasifikace rozlišuje genderový nesoulad u dětí a genderový nesoulad u adolescentů a dospělých. Vzhledem k tomu, že na podporu souladu mezi prožívaným a přiřazeným pohlavím půjdou peníze ze zdravotnické části rozpočtu, čili technicky jde o léčení, zůstávají tyto pojmy v klasifikaci poruch a nemocí. Podrobné vysvětlení by v tomto rozhovoru zabralo hodně prostoru a zájemci si to mohou vyhledat, dá se ale hovořit o významném posunu od patologizace k podpoře.

Osobně jsem se jako psychiatrička a psychoterapeutka setkala spíše s jednotkami těchto lidí. Větší část trans lidí spíše dorazí k sexuologovi. Transsexualita vzniká jako souhra genetických dispozic a psychosociálních vlivů.

Díky tomu, že se ordinace psychiatrů pro dospělé nedávno otevřely i pro klienty od patnácti let, případů genderové inkongruence přibývá i nám. Volá nám denně osm deset rodičů, ať přijmeme jejich dítě do péče, nejčastěji kvůli úzkostem a sebepoškozování. A za menší částí těchto stavů stojí také genderová témata.


Jakou roli hraje vlastně psychiatrie v tématu transgenderu a léčení přidružených obtíží?

Tady je potřeba rozdělit genderovou dysforii a transgender. Transgender lidé opravdu nejčastěji již odmalička – od takových šesti sedmi let – vědí či tuší, že nejsou ve „správném“ těle, že jejich prožívané pohlaví je jiné než biologické. Nejistota spíš vzniká kolem toho, jak to sdělit. A když už to sdělí, síla toho sdělení a vnitřní jistota a pravdivost bývají takové, že okolí to obvykle přijme.

Někteří trans lidé jsou tak zaskočeni svými vlastními prožitky, že je jakoby odmítnou, potlačí, chovají se v souladu se svým biologickým pohlavím, pořídí si heterosexuální rodinu, děti, ale v jádru vědí, že je to jinak, a pak ohlásí coming out ve čtyřiceti, když děti odrostou – z mé zkušenosti tuto skutečnost s rodinou také obvykle dobře komunikují.

Genderová dysforie naopak znamená, že prožívám nepříjemné pocity spojené se svým biologickým pohlavím, panuje tam nejistota, často vnitřní nechuť naplňovat sociální stereotyp. Potřebuju to téma hlouběji zkoumat. Tyto pocity propukají v období puberty, často mezi dvanáctým a sedmnáctým rokem, kdy bych se chtěl začít zamilovávat a mít vztahy. Nabízím světu nějakou vizáž, která ale neodpovídá tomu, co cítím. Svět má tendenci zamilovávat se do mého vzhledu, a nikoli do mé duše. Z toho plynou problémy a tendence unikat: do návykových látek, k alkoholu, do sebepoškozování či do nelátkových závislostí třeba na sociálních sítích. Můžou nastat velmi těžké depresivní stavy i sebevražedné pokusy, jichž jsem byla svědkem při svém působení v léčebně. Dramatické situace pak často – s podporou terapeuta, psychiatra, sexuologa – končí coming outem.

Díky společenské diskusi se existence těchto lidí normalizuje. Dřív bylo strašně velké tajemství a obrovské stigma být někým jiným, než jako kdo vypadám. Dnes je to mnohem otevřenější.


Jaká jsou tedy pro vás v rozhovoru s klientem vodítka, že genderovou dysforií trpí? Kam směřujete rozhovor, abyste se „dokutali“ k jádru věci?

Jsem hodně „poslouchací“. Můj velký nástroj je zvídavě koukat, což mnoho lidí vede k tomu, že povídají. Na začátku samozřejmě kladu otázky na praktické bázi, především se ptám, co toho člověka přivádí ke mně do „jedové chýše“, kde tak trochu tušíte, že tam s vámi sedí někdo, kdo vám možná bude chtít předepsat nějaké prášky. Dozvídám se, že buď rodičům vadí, že dítě nechodí do školy, je unavené, anebo samo přijde s tím, že trpí úzkostmi či depresemi. O genderových problémech se často dozvídám až později, i po několika měsících, když se nám podaří navázat vztah a zeptám se třeba, jaké myšlenky se u toho sebepoškozování objevovaly. To se ptám pokaždé, ale začnou se měnit odpovědi. Je to jako s každým vztahem, lidé se otevírají postupně. Bývá to třeba situace, kdy se člověka něco dotklo, někdo mu něco okomentoval, vytknul, anebo se třeba klient zamiloval a teď vlastně neví, co s tím.

Placená zóna