Psychoterapie a queer lidé v Česku

V psychoterapeutické obci bychom se asi všichni shodli na tom, že psychoterapie by měla být obor inkluzivní a přátelský bez výjimky pro všechny klienty*ky. Mnohdy jsme přesvědčeni, že náš přijímající přístup k lidským strastem a problémům, případně určitá psychoterapeutická metoda či terapeutický výcvik, stačí k tomu, abychom kvalitní služby poskytli celému spektru klientů*ek. Ne vždy jsme ale prošli reflexí svých slepých míst, která mohou způsobovat disharmonii mezi námi a těmi, kteří přicházejí do našich pracoven.

Co je normální?

Jako lidé jsme se narodili do určité kultury, naši rodiče, sourozenci, spolužáci a vyučující nám předávali určité normy – mezi nimi například to, jak má vypadat a co má dělat „správný muž“ nebo „správná žena“ a jak má vypadat či nevypadat partnerský vztah a lidská sexualita. Zároveň platí, že v lidské socializaci není důležité jen to, co se otevřeně ukazuje a říká, ale i to, o čem se nemluví, co je tabu. Mohli bychom říct, že tyto normy se nám už od útlého dětství doslova vrývají pod kůži. Pokud se nepokoušíme o jejich reflexi, neseme si je do svých praxí a nevědomě očekáváme, že jejich naplnění vede ke spokojenému, dobře žitému životu, zatímco vybočování z nich je nevhodné, nedůstojné, či dokonce patologické. 

Na základě tohoto „programování“ běžně nastavujeme i své skryté terapeutické cíle – některé cesty pro naši klientelu považujeme za schůdnější či pozitivnější, jiné za zapovězené nebo o nich ani nevíme. Queer lidé do těchto norem mnohdy nezapadají, a to nejen proto, že si pro život mohou zvolit partnery stejného pohlaví, ale často se vymykají i tradičním genderovým rolím. Pokud předpokládáme, že muž a žena se ve svých vlastnostech přirozeně doplňují a díky tomu vytvářejí funkční celek, jak může fungovat vztah dvou mužů nebo žen? Je takový vztah vůbec myslitelný? Pokud muž chce chodit na ulici s make-upem a v šatech, neměl by si to raději nechat „na doma“, protože muži by se neměli chovat zženštile? Takové uvažování bychom mohli dát do souvislosti s cisheteronormativitou, tedy předpokladem, že je normální být heterosexuální a neprožívat a neprojevovat svoji genderovou identitu jinak, než se stereotypně očekává podle pohlaví, jež nám společnost přidělila při narození. 

Pro každého něco jiného

Pokud tedy pracujeme profesionálně s druhými lidmi, měli bychom brát zřetel na to, že pravděpodobně máme určité předsudky, které kolidují s prožíváním a identitou části naší klientely. Představy o ideálním vztahovém a sexuálním životě přitom nemají vliv jen na vnímání LGBT+ osob, ale ovlivňují i přijímání bezdětnosti, konsenzuální nemonogamie, singles života, rozdělení dominantní versus submisivní role ve vztahu apod. Cílem by přitom jistě nemělo být vytvářet nějakou novou ideální normu rodiny a genderových rolí nebo prosazovat určitou striktní představu, například tradiční role dominantního muže a submisivní ženy. Plně postačí, když se naučíme reflektovat zažité vzorce a klientům*kám v případě potřeby pomůžeme nacházet si vlastní přístup, který je v souladu s jejich hodnotami, přáními a sebepojetím. Neznamená to také, že rezignujeme na etická hlediska. Naopak, je vhodné s klienty*kami probírat otázky partnerského souhlasu, zajištění bezpečí a začlenění jejich identity/přístupu do sociálního kontextu. Vědomí, že pro každého člověka může být smysluplné a naplňující něco jiného, je klíčové pro tvorbu vstřícného prostředí nejen pro LGBT+ lidi.