Cesta k nadějnější podobě vztahů

Jaká jsou teoretická východiska rodinné terapie? Klinická psycholožka ŠÁRKA GJURIČOVÁ je představuje na konkrétních příkladech z praxe.

Kolem poloviny minulého století si někteří psychoterapeuti začali zvát kromě pacienta i další členy rodiny. Setkání s rodinnými příslušníky byl novátorský krok. Psychoterapie byla vždy setkáním individuálního pacienta či pacientky s psychoterapeutem, který se snažil ovlivnit jeho nemoc nebo příznak psychologickými prostředky (například sugescí). Freudova psychoanalýza využívá k léčení vztah pacienta a analytika. Rodinu považoval Freud spíš za překážku terapie.

Zatímco individuální psychoterapie se zabývala potížemi v nitru člověka, rodinná terapie obrátila pozornost od problémů jednotlivce k problémům mezi lidmi, v rámci vztahů. Pokusy talentovaných kliniků se objevují nezávisle na sobě ve velmi odlišných kontextech, zdravotních, ale i výchovných.

Od šedesátých let prošla rodinná terapie jako obor prudkým rozvojem s překvapivě rozmanitou inspirací (kybernetika, které vděčíme za pojem systém, ale také jazykověda nebo kulturní antropologie). Během poměrně krátké doby se vystřídalo několik modelů: strukturní a strategické terapie byly vlivné v USA, v Evropě se nejvíc rozšířila terapie systemická.


Systemický přístup 

Systemickou terapii vyvinula čtveřice terapeutů z italského Milána: Luigi Boscolo, Gianfranco Cecchin, Mara Selvini-Palazzoli a Giuliana Prata. Někdy se proto o tomto směru mluví jako o milánské škole. V našem pojetí je popsána v příručce Šárky Gjuričové a Jiřího Kubičky Rodinná terapie – systemické a narativní přístupy. Systemický přístup poskytl rodinným terapeutům užitečné myšlenky a vodítka. Mnozí terapeuti používají inspiraci tímto přístupem v rámci svého běžného instrumentaria. I když byl původní model vyvinut před šedesáti lety, do historie patří jen částečně. Systemická terapie vychází z toho, že psychika je vztahová. Význam každého chování lze odvodit ze vztahových souvislostí, vztahového kontextu.


Problém s bundou

Otíkovi se musí všechno předem říkat, například aby si pověsil bundu na věšák; a to už je mu jedenáct let. Pokud přijde Otík domů dřív než maminka, hodí bundu na zem a maminka se musí zlobit. Maminka si ani nedovede představit, že by si bundu sám pověsil. Otík tvrdí, že si bundu nedávno pověsil, ale maminka si toho nevšimla; i kdyby si toho všimla, určitě by řekla No, konečně! Včera podle maminky zas ležela na zemi, přitom Ota je přesvědčený, že ji pořádně pověsil.

Placená zóna

Šárka Gjuričová