Online archiv

Hartmut Karsten Praha, Portál 2006. 183 s.

Článek K. Brejchové a J. Klimeše Sexuálním zneužíváním trpí dívky i chlapci (Psychologie dnes 4/2004) vzbudil pochvalnou reakci amerického psychiatra českého původu George O. Krizka (Psychologie dnes, 7-8/2004), chválil za věcnýpostoj k sexuálnímu násilí. Ve Spojených státech to prý se zdůrazňováním zneužívání a jeho důsledků přehánějí, každý se tím ohání. Vidí tu podobnost situace v současných Spojených státech se situací v Československu v doběautorova mládí, kdy se každý musel zaklínat Pavlovem. Zdá se, že autor leccos z 50. let pozapomněl. Krizek pak referuje poměrně obsáhle o medializovaném případu ze Spojených států, který vyvolával podle autora nepřiměřenérozhořčení. Učitelka měla sexuální styk s dospívajícím žákem a z tohoto vztahu měla dítě:"Leč všemi litovaný nedospělec, ubohá oběť pohlavně úchylné učitelky, všechny zvědavce odmítl a nikomu se nepodařilo jej přimět kvýkřiku: Paní učitelka mne znásilnila', naopak, při zmínce okolností, za nichž došlo ke zplození dětí, se na jeho tváři vždy rozhostil výraz hrdosti a vzpomínky na prožité sexuální blaho ..."V závěru vzpomíná Krizekvlídně na svého amerického kolegu, rovněž původem z Čech, a cituje pobaveně jeho výrok:"Ženský, která by byla ochotna to dělat se čtrnáctiletým klukem, tý bych zaplatil."Nevím, kde a kdo by ve Spojených státechtakový text Georgi O. Krizkovi otiskl. Zdá se mi nejen morálně neúnosný a pokleslý, ale také nebezpečný. Implikuje totiž, že sexuální vztahy s dospělými si děti leckdy užívají, a tím jim tedy neškodí. To je ovšem scestnáargumentace. Ovšemže jsou děti sexuální bytosti, dokonce v mladším věku nežli v dospívání. Ovšemže dospívající chlapec je biologicky schopen oplodnit ženu a může být na to pyšný. Dospělí však mají legální a morální povinnostpsychologicky a sociálně nezralé dítě před takovou zkušeností chránit. O to víc, když jsou vůči dítěti ve zvláštní pozici moci a odpovědnosti, jakou představuje učitelství. Z tohoto hlediska opravdu byla paní učitelka úchylná.V referovaném případě došlo nejen k legálně a kulturně předčasnému začátku koitální sexuality, ale také k rodičovství dospívajícího chlapce. Jaký z něj byl asi otec a partner? Nevím, zda si G. Krizek položil otázku po kvalitětakového rodičovství. Ať už bychom morální normy jakkoli relativizovali, G. O. Krizek zlehčuje legální normu, a to je nepřípustné. Kladu otázku, proč časopis Psychologie dnes takový příspěvek přijal?

Elsa Jones a Eia Asen Praha, Konfrontace 2004, 143 s.Knížka dvou renomovaných rodinných terapeutů z Velké Británie nabízí čtenářům nejen brilantní a čtivou ukázku systemické práce - je také zajímavě psanou zprávou o výzkumu. Sdělení, že systemickou terapii lze provádět i vmetodologicky striktně vymezených podmínkách výzkumné studie, považuji za podnětné. Nejen systemičtí terapeuté a terapeutky, ale většina psychoterapeutické veřejnosti u nás chová nedůvěru až nechuť k pozitivistickým výzkumům ajejich užitečnosti. Prezentovaná práce je součástí rozsáhlé studie, která srovnávala účinnost tří léčebných postupů: kognitivně-behaviorální terapie, párové terapie a farmakoterapie. Otázku, zda partner či partnerka může býtzdrojem pomoci člověku, který trpí závažnou depresí, zodpovídá výzkumný projekt kladně. Jedinci trpící těžšími formami deprese, léčení v rámci výzkumného projektu pouze systemickou terapií, byli po stanoveném období klinickyméně symptomatičtí nežli skupina pacientů a pacientek, léčených pouze kognitivně-behaviorální terapií a farmakoterapií. Knížka je rozdělena do pěti kapitol. První dvě představují model výzkumu, jeho výsledky a terapeutickýmanuál, další dvě popisují odlišný styl obou autorů. Elsa Jonesová navazuje na milánskou školu, hlásí se též k feministickým proudům a sociálnímu konstrukcionismu. Zdůrazňuje, že při terapii deprese vždy uvažuje o reakci nazážitek bezmoci - buď z dětství či ze současné rodiny. Eia Asen nabízí ve své kapitole rozsáhlou, umně a jemně vedenou párovou terapii ženy, která byla většinu svého života léčena pro těžkou depresi. Asenův aktivní styl v soběnese též vliv strukturní terapie. Jeho komentáře k jednotlivým sezením jsou opravdovou lahůdkou. V závěrečné části dílka se oba autoři vyjadřují k dalším důležitým tématům párové terapie deprese. Shodují se, že deprese jesociálně tvořený fenomén. Z vlastní zkušenosti s překladem minulé knížky Elsy Jonesové vím, že se její dlouhé a složité věty nepřevádějí do češtiny snadno. Překladatel David Skorunka odvedl poměrně dobrou práci. Přesto se vrecenzovaném textu najdou věty, které působí zmateně či neobratně. Dále je smutné, že v knize, jež se týká mimo jiné i genderové problematiky, překladatel používá generického maskulina: hovoří například o pacientovi i tam, kdese jedná o pacientku a o terapeutovi, i když se jedná o terapeutku. Celkově lze uvedení této zajímavé publikace srdečně přivítat. Jde zde o mnohem víc než o kvalitní ukázku systemické párové terapie těžkých depresivníchjedinců. Jde o pečlivou výzkumnou studii, která v současném tlaku na přístupy založené na důkazech (evidence- based medicine) představuje významný a působivý příklad účinnosti systemické terapie. Jako zdroj terapeutickéinspirace ji lze doporučit jak těm, kteří se systemickou terapií zabývají, tak odborníkům a studentům jiných psychoterapeutických škol i zájemcům z příbuzných oblastí.