Svět jako živý organismus

Domorodé kultury po celém světě nesou moudrost, která může pomoci moderní společnosti hledat rovnováhu, smysl a udržitelnost. Jejich světonázory zdůrazňují propojenost, vděčnost a úctu k živé Zemi, hodnoty, jež kontrastují s individualismem a vyčerpáváním přírody v dnešní době. Přijetí tohoto dědictví neznamená návrat do minulosti, ale obohacení naší budoucnosti o cesty k hlubšímu spojení se sebou, komunitou i planetou.

Dědictví přesahující krevní linie

V současnosti s kolegy píšeme knihu pro nakladatelství Routledge. Editorem vznikajícího rukopisu je profesor Keith Tudor, který se narodil v Anglii. Nyní žije na Novém Zélandu v Aucklandu. Při zahájení každé schůzky řekne několik slov v tamním domorodém jazyce. Maorsky děkuje půdě, Zemi, přírodě a předkům. Pokud jste to nevěděli, tak Aotearoa znamená v maorštině Nový Zéland. Zahájení a ukončení setkání se tak stává rituálem a časem zamyšlení nad domorodým světem a bytím, který nám Evropanům může často zůstávat skrytý. Nedávno vyšla poutavá kniha Becoming Native aneb Hledání domova, sbírka esejů editovaná Jiřím Zemánkem, která se domorodému bytí věnuje. 

Když mluvíme o dědictví, často si představujeme majetek, bohatství nebo genetiku. Ale dědictví může znamenat i něco méně hmatatelného a mnohem hlubšího: příběhy, hodnoty a způsoby vztahování se ke světu, které se předávají napříč generacemi. V tomto širším smyslu jsme dědici všichni, nejen v rámci svých rodin, ale i dlouhého lidského experimentu, jak žít. Naše moderní industrializované společnosti se však často chovají, jako by se neměly co učit od těch, kteří tu byli před námi. Oslavujeme inovaci, pokrok a narušování zavedeného pořádku, zatímco přehlížíme moudrost kultur, které po tisíciletí dokázaly žít v rovnováze s okolními ekosystémy. Domorodé národy po celém světě – indiáni, Aboridžinci, Maorové, Sámové, První národy a nespočet dalších – nesou způsoby vidění, myšlení a bytí, které nám mohou pomoci čelit nejhlubším krizím naší doby: ekologickému kolapsu, odcizení, úzkosti a ztrátě smyslu.

Jak napsal antropolog Claude Lévi-Strauss, takzvané „primitivní“ společnosti nejsou relikty minulosti, ale alternativní vyjádření toho, co znamená být člověkem. Margaret Meadová připomněla, že kultury jsou laboratořemi možností, z nichž každá nabízí vhledy do celé šíře lidské zkušenosti. Současní myslitelé jako Robin Wall Kimmerer, Vandana Shiva a Wade Davis zdůrazňují, že domorodé světonázory obsahují životně důležité poznání, jak ekologické, tak psychologické, které modernita zoufale potřebuje. Filozofové ekologie jako David Abram a Freya Mathews tvrdí, že znovuobjevení animistických a vztahových perspektiv může být klíčové, pokud chceme uzdravit náš narušený vztah s více-než-lidským světem. Domorodé dědictví – často odmítané či marginalizované – nám nabízí pokladnici hodnot a praktik, jež mohou proměnit způsob, jakým dnes žijeme, myslíme a vztahujeme se k sobě i ke světu.