Stárneme se navzájem?

Ne, v názvu článku není chyba ani tisková vada. To by pečlivá redakce tohoto časopisu nepřehlédla a nedovolila. Jen se snažím v ambici této rubriky držet toho, jak celkovou prosperitu a zdraví těla–duše podporujeme či devalvujeme společnými silami. V případě tématu čísla se tedy ptáme, jak se společně, skupinově podílíme na tom, zda stárneme, či nikoli. Respektive jakou podobu naše dospívání ke konci má nebo může mít a jakou aktivní roli v tom hraje síla kolektivu. A o důchodové reformě to nebude. I když i to, jakým způsobem je poslanci projednávána, zneužívána a neustále odkládána, je kolektivním vyjádřením postoje ke stárnutí a jeho potřebám předvídatelnosti a jistoty. Přestože zestárneme všichni a všichni to víme, určité síly tady a teď jsou nějak mocnější. Možná že ne náhodou je nás tolik krátkozrakých a obrýlených. Vidět ostře do dálky, vnímat to, co je „za“, zabývat se horizonty a zajímat se o ně nepatří k naší aktuální kultuře. 

Rozmasírovat celý život

Nedávno jsem z důvodu bolesti ramenních kloubů, jejíž příčině jsem zatím nebyl s to přijít na ten správný kloub, navštívil maséra asijského střihu. Masáž netrvala dlouho. Podobnou zkušenost má možná vícero z vás v okamžicích, kdy jste se dostali na hranu úspěšnosti západní medicíny. A nemá to nic společného s její černobílou a lacinou kritikou! Masáž sestávala z řady dotyků, ohybů, bolestivých hmatů a chvatů. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl pojmout ke ctihodně vypadajícímu masérovi nedůvěru. A najednou byl konec. Prožitkově jsem měl dojem, že ten muž rychle a intenzivně obrátil naruby nejen mé svaly, klouby a kosti, ale i mé pocity a představu o sobě samém. Měl jsem dojem, že sáhl do veškerých mých životních ustrnutí, chybných postojů, nepromyšlených pohybů, upevňování falešných dojmů, budování mé postavy a mého postavení. Chvílemi jsem se v bolesti ztrácel a ztrácela se i má osobnost. Víme to. Bolest nás zbavuje velkoleposti, vznešenosti, sebevědomí, možná i sebeúcty. Stydíme se za své porouchání i za to, že toto porouchání někdo odhaluje, obnažuje, protože tím obnažuje naši povahu včetně jejích stínových aspektů, které se právě v nemoci mohou tak snadno ukazovat. Nemusíme koncept karmy chápat doslovně a nábožensky, ale v této souvislosti ho spolu s terapeutem Thomasem Moorem můžeme šířeji vnímat jako „síť myšlenek, vzpomínek, příběhů a učení, které z vás udělaly všechno, čím jste, včetně dnešního nemocného člověka“.