Nejspíš to znáte z vlastní školy. Káka nemluví s Kíkou, a tak spolu v žádném případě nemůžou sedět v lavici. Áčko se rozhádalo s béčkem, proto nepřipadá v úvahu smíšený fotbalový tým na McDonald’s Cup. Třídní čtvrťáků se bytostně nesnáší s třídní 3. A, tudíž se společná škola v přírodě konat prostě nebude. O rodičovských spolcích a pedagogických organizacích raději nemluvím.
Přemítal jsem tuhle, jestli jsou tak rozhádaní, nevraživí a atomizovaní jen lidé kolem školství. Pak jsem si před hodinou literatury zalistoval Povídkami z druhé kapsy. Hned v úvodním příběhu nazvaném Ukradený kaktus Karel Čapek píše: „Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní. U nás máme dvě takové sekty: Spolek kaktusářů a Sdružení kaktusářů; čím se od sebe liší, to nevím, – myslím, že jedni věří, že kaktusy mají nesmrtelnou duši, kdežto druzí jim přinášejí krvavé oběti; ale zkrátka ty dvě sekty se navzájem nenávidí a pronásledují se ohněm a mečem na zemi i v povětří.“
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.