Plyšová zoo

Ráda bych se s vámi podělila o nedávný zážitek z návštěvy pražské zoologické zahrady. Podotýkám, že si na jedné straně cením, kolik nových pavilonů zde vzniklo a co všechno zahrada zvídavým návštěvníkům nabízí za doprovodné programy. Pak je tu ovšem druhá strana. Současná zoo je totiž skrz naskrz prošpikována kiosky, stánky, restauracemi a obchody s hračkami a suvenýry. Pro dětské návštěvníky se z ní stal jakýsi lunapark, kde se mohou projet vláčkem či minitramvají, svézt na lanovce, navštívit interaktivní kino, pohrát si na hřišti či pískovišti, proskotačit se na prolézačkách a dalších atrakcích a hlavně vymámit z rodičů plyšové zvířátko, jichž jsou tamní obchůdky plné. Téměř každé děcko, jak jsem vypozorovala, si pyšně neslo v ruce nějaký ten plyšový úlovek. Nic proti tomu, ale mám pocit, že to poslední, co děti v dnešní pražské zoo zajímá, jsou skutečná zvířata. Ta stojí jakoby na samém okraji rozjuchané pouťové zábavy. Přiznám se, že jsem z téhle komerční podoby zoologické zahrady neměla dobrý pocit.


Ráda bych se s vámi podělila o nedávný zážitek z návštěvy pražské zoologické zahrady. Podotýkám, že si na jedné straně cením, kolik nových pavilonů zde vzniklo a co všechno zahrada zvídavým návštěvníkům nabízí za doprovodné programy. Pak je tu ovšem druhá strana. Současná zoo je totiž skrz naskrz prošpikována kiosky, stánky, restauracemi a obchody s hračkami a suvenýry. Pro dětské návštěvníky se z ní stal jakýsi lunapark, kde se mohou projet vláčkem či minitramvají, svézt na lanovce, navštívit interaktivní kino, pohrát si na hřišti či pískovišti, proskotačit se na prolézačkách a dalších atrakcích a hlavně vymámit z rodičů plyšové zvířátko, jichž jsou tamní obchůdky plné. Téměř každé děcko, jak jsem vypozorovala, si pyšně neslo v ruce nějaký ten plyšový úlovek. Nic proti tomu, ale mám pocit, že to poslední, co děti v dnešní pražské zoo zajímá, jsou skutečná zvířata. Ta stojí jakoby na samém okraji rozjuchané pouťové zábavy. Přiznám se, že jsem z téhle komerční podoby zoologické zahrady neměla dobrý pocit.



Ráda bych se s vámi podělila o nedávný zážitek z návštěvy pražské zoologické zahrady. Podotýkám, že si na jedné straně cením, kolik nových pavilonů zde vzniklo a co všechno zahrada zvídavým návštěvníkům nabízí za doprovodné programy. Pak je tu ovšem druhá strana. Současná zoo je totiž skrz naskrz prošpikována kiosky, stánky, restauracemi a obchody s hračkami a suvenýry. Pro dětské návštěvníky se z ní stal jakýsi lunapark, kde se mohou projet vláčkem či minitramvají, svézt na lanovce, navštívit interaktivní kino, pohrát si na hřišti či pískovišti, proskotačit se na prolézačkách a dalších atrakcích a hlavně vymámit z rodičů plyšové zvířátko, jichž jsou tamní obchůdky plné. Téměř každé děcko, jak jsem vypozorovala, si pyšně neslo v ruce nějaký ten plyšový úlovek. Nic proti tomu, ale mám pocit, že to poslední, co děti v dnešní pražské zoo zajímá, jsou skutečná zvířata. Ta stojí jakoby na samém okraji rozjuchané pouťové zábavy. Přiznám se, že jsem z téhle komerční podoby zoologické zahrady neměla dobrý pocit.