Jitka Vodňanská: Našla jsem se v Asii

Koukám se na tu sadu bubnů. To používáte při terapii? 

Ano, někdy tu společně bubnujeme. 

Vážně? Já to myslel trochu v žertu.

Ne, opravdu, je to skvělé třeba při rodinné terapii. Bubnuje celá rodina a já můžu například pozorovat, kdo udává rytmus. 

Já zapomněl, že jste vlastně zakladatelka muzikoterapie u nás…

Ano, v protialkoholní léčebně U Apolináře.V té době bylo takových zařízení u nás jen pár. A opravdu tam panovalo veliké nadšení. Nebyla literatura, nebyly dané podrobné terapeutické postupy, vymýšleli jsme si je sami. Já si to všechno píšu a dodnes mám stohy svých nápadů. Bylo to inspirativní prostředí pro tvoření nových věcí. Docent Skála toho byl zářným příkladem. Nikdy se úplně nespokojil s danou, již zaběhnutou věcí. Stále inovoval. A my s ním. 

Když jste ve své knize popisovala své desítky let práce U Apolináře, přišlo mi zajímavé, jak jste to popsala hodně optimisticky. Přitom jste pracovala s lidmi, kteří si zničili život, obvykle i své rodině a blízkým, a u kterých je navíc vždy značná šance recidivy. 

Ono to bylo těžké, ale alkoholici jsou často velmi zábavní lidé. A měli jsme tam opravdu hodně zajímavých typů. Byl rozdíl mezi těmi, kteří tam šli dobrovolně a těmi - jak říkal docent Skála - kteří měli „otisk podpatku na zadku“. Kterým hrozilo nějaké soudní řízení, ne-li vězení.. S těmi dobrovolnými to ale bylo zajímavé. 

foto: Tomáš Vodňanský

Mezi alkoholiky je hodně vzdělaných, inteligentních, ba geniálních lidí. Existuje nějaký rozdíl v jejich přístupu k léčbě oproti „normálním“ lidem?

Neřekla bych. Závislost nemá s inteligencí téměř nic co dělat. Inteligence je jedna věc, moudrost jiná. A vůle je zase další aspekt osobnosti. Vzdělanější lidé si možná víc uvědomovali ty důsledky. Ale ani to nebyla záruka, že přestanou pít. A často to byla závislost na pijácké společnosti. Na hospodě. To, že nemůžou chodit do starého prostředí. To zažívám i já, když piju méně nebo někdy vůbec nepiju. A moji přátelé pijou, jsou vtipní a veselí a já tam sedím a nemám tu energii, ani tu jejich veselost. 

Vy jste přestala úplně pít?

Ne, ne, ne… to vůbec ne. Ale nepiju zdaleka tak bohatýrsky jako kdysi. 

Co na to vlastně takový docent Skála, váš nadřízený U Apolináře a abstinent? Na ten bohatýrský život, jaký jste vedli? 

Moje soukromá věc. V práci jsem byla, myslím si, vždycky hodně zodpovědná. 

Nemívala jste třeba terapii s alkoholiky a sama se ještě potýkala s kocovinou? 

To ne. 

Často jste popisovala, kolik vám vaše kniha dala práce. Což je ostatně na velikosti i kvalitě knihy vidět. Co vás dovedlo k tomu, že jste se do takového díla pustila?

Já moc nečtu, ale mám ráda životopisy. A myslím si, že můj život je docela barevný i krkolomný, nějak jsem se ze všeho sama vykutala a myslím si, že mám koho inspirovat. A to se mi nyní celkem potvrzuje. A taky by mi bylo líto, kdybych pár věcí nepublikovala. Ale je to oblouk celého života. Lidi, kteří baží po senzaci a čtou jen to, co je nejviditelnější, minou záměr a poselství celé knihy. Ale každý, kdo píše nějakou kritiku, ať pozitivní či negativní, dává referenci o sobě samém.

Publikovala jste řadu vzácných dokumentů, dopisy od Havla, Neubauera, něco málo od Tomáše Halíka, svoje deníkové zápisky, svoje sny. 

Myslím, že speciálně svědectví autentických dopisů je asi překvapením. Zřejmě spousta Havlových životopisců byla překvapená. Nevím. 

Na tom se vlastně vidí i to, o kolik bude ochuzena naše generace. Nedovedu si představit, že by někdo vydal naše e-maily či esemesky…

Ano, naprostý souhlas. Ty dopisy jsou krásné i literárně, jako literatura. A to jsem jich tam spoustu ani nedala. To by to pak bylo dvojnásobné… 

foto: Tomáš Vodňanský

Mimochodem, komunistický režim jistě vaši konverzaci sledoval. Divím se, že to nevyužil při nějaké kampani proti Václavu Havlovi a Chartě.

Oni to Češi tak nevnímají, nevěra tu není téma. To spíš majetek budí závist a nenávist. 

Pravda, nikdy neopomněli zdůraznit, že jde o synáčka z buržoazní rodiny. Mimochodem, zmiňujete, jak se špatně cítil v obleku. Ladislav Špaček mi ale jednou říkal, že právě on jako syn z lepší rodiny s tím neměl problém. 

Ladislav Špaček ho poznal až později. On měl opravdu raději svetr, triko. V době, kdy byl hrádečkovský a ne hradní. 

Komplikované vztahy v té době. I vaše. Jakási komuna.

Teď se tomu říká patchworková (sešívaná) rodina. To je odborný termín. Rodina minulá i současná je poskládaná smysluplně. Poskládaná s jediným cílem – pokud jsou moudří – zachovat určité stabilnější prostředí pro výchovu dětí. Když se lidi jsou schopni dohodnout, je to ideální. Komuna je něco jiného, různé levičácké komuny v 60. létech byly společenstvím lidí, kteří vyznávali jednu filozofii. A většinou to na něčem běžném a lidském zkrachovalo. 

Na druhou stranu si říkám, že váš syn je sice formálně z tzv. rozvrácené rodiny, ale určitě mu to díky barvitému osudu, který jste mu připravila, i něco dalo. 

No… ale určitě měl víc zážitků než běžní lidé. 

Čtěte také: O pravdě, lásce a duši

Kdo může říct, že se o něj staral Václav Havel? Což jsem mimochodem nevěděl, že tak rád a dobře vařil.

Vařil báječně. Já si vedle něj nedovolila ani osmažit vajíčka… Nebylo zapotřebí, protože vařil s takovou radostí, že nebylo dobré mu ji brát.