Pokud se zrovna chystáte na vyprávění o vzniku republiky v roce 1918, nezapomeňte ve třídě prozradit, že bývaly časy, kdy se zmíněné historické téma ve školním vyučování nevyskytovalo. Žádný T. G. Masaryk, Alois Rašín nebo Karel Kramář. Zato se žáci měli naučit, koho je správné nenávidět. Vítejte v padesátých letech dvacátého století.
Nakouknutí do hodiny dějepisu před šedesáti lety není jen zábavnou inspirací pro projektové dny ve stylu „retro“, ale hlavně připomínkou děsivé a často opomíjené role totalitního školství v procesu vymývání mozků.
Třídní boj
V květnu 1957 schválilo ministerstvo školství a kultury Metodiku vyučování dějepisu na národních školách. Co nám těch devadesát stránek dnes řekne? Přinejmenším je ukázkou, pod jaký vliv se tehdy dostali jednak žáci a jednak lidé, kteří si vybrali učitelské řemeslo. Z metodických pokynů i po letech pochopíme společenskou atmosféru. Základní úkoly dějepisného vyučování jsou shrnuty ve dvou bodech: a) dát žákům nejpodstatnější základy vědeckého světového názoru a vést je k pravdivému poznávání a chápání dějin na základě historického materialismu, b) dát jim základy k výchově socialistického vlastenectví, národní hrdosti a proletářského internacionalismu.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.