Karel Oliva: Přimlouvám se za sumýše

Když se ve škole probírá národní obrození a hrozba germanizace Čechů, pokaždé padne dotaz, zda by poněmčení pro nás nebylo lepší, aspoň bychom mluvili světovým jazykem. Jaký je váš názor na mateřštinu, potažmo Muttersprache?

Každá národní jazyková kultura s sebou nese určitou kvalitu. Kdybychom se poněmčili, vnímali bychom svět trochu jinak než dnes. A neměli bychom skvělé zážitky ze čtení třeba próz Karla Čapka nebo knížky Pan Kaplan má třídu rád, která je v Eisnerově překladu založena na kontrastu mezi češtinou a němčinou. Kdyby tu byla jen němčina, nemohl by být žádný kontrast. Kvalita je vždycky v mnohosti, nikoli v uniformitě. Jiná věc je, že ono poněmčování nebylo zas tak dramatické, jak se to dnes líčí, a že spočívalo spíše v dobrovolném užívání němčiny jako komunikačního prostředku určitými vrstvami české společnosti. Vezměte si, že v Německu stále ještě přežívají Lužičtí Srbové i se svým jazykem. A i v době před národním obrozením se na našem venkově mluvilo česky běžně. Když Marie Terezie a Josef II. reformovali armádu, museli na vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě založit katedru českého jazyka, aby se důstojníci dorozuměli s českým mužstvem. Mně tedy připadá, že násilná germanizace je trochu pověra. 

Kdyby k poněmčení ale přeci jen došlo, dalo by se říci, že bychom do jisté míry i jinak mysleli?

Národní kultura s sebou obecně přináší i jisté stereotypy myšlení. A samozřejmě že i každý jazyk strukturuje skutečnost kolem sebe trochu jiným způsobem. V němčině mají třeba ostřejší odlišení toho, co je známo a co ještě známo není, což vyjadřují určitými a neurčitými členy. Tohle v češtině chybí, zato máme zase například jazykové vidy. Rozlišujeme mezi jít a chodit, dostat a dostávat, dát a dávat, což neslovanské evropské jazyky nemají. V tomto smyslu bychom asi i trochu jinak mysleli.

Zmiňoval jste Pavla Eisnera. Vždycky mi přišlo paradoxní, že největší oslavu češtiny – knihu Chrám i tvrz – napsal poloviční Němec.

Eisnerova židovská rodina byla bilingvní. Pro nás je to rarita, ale tehdy šlo téměř o normu, že se doma mluvilo česky i německy. V Čechách žilo smíšené obyvatelstvo, s jedním sousedem jste se bavili německy, s druhým česky. Eisner uměl geniálně česky a jistě i velmi dobře německy. Nedá se říci, že jeden z těch jazyků byl jeho mateřský a druhý se učil ve škole. Ovládal obojí už od dětství.