Zacpat uši nestačí

Nemluv jako dlaždič, říkávala moje babička. Dnes už to zní zastarale ze dvou důvodů. Jednak je to urážka řemeslníků, před kterými bychom měli smeknout, a jednak je zřejmé, že na čele hitparády sprosťáctví zakotvili jedinci, od nichž očekáváme docela jinou mluvu: třeba povznášející a nadějná slova, zasvěcené a vizionářské projevy, uklidnění, velkorysost, empatii. Opravdu je to nesplnitelný požadavek? 

Celebrity z kanálů

Nemluv jako prezident, říkám občas dětem a dalším blízkým lidem. Samozřejmě že si do předchozí věty můžete místo hlavy státu dosadit řadu alternujících mluvičů. Jsou všeobecně známí, lokálně populární nebo anonymní (diskutéři ze sociálních sítí). Jedno mají společné: zamořují veřejný prostor nepřetržitými vulgaritami. Někdy to vypadá, že formativní literaturou těchto lidí byly hlavně nápisy na zdech neudržovaných veřejných záchodků. „Ach, to je dno,“ reagují ti, kteří nesouhlasí. 

Ve spojitosti s tímto společenským jevem se vedou vášnivé diskuse na téma, kdo nejvíc může za to, že leckteří školáci mluví (a píšou) sprostě. Distributoři viny přeskakují od rodiny ke škole, nezapomenou na média, některé politiky, nejbližší kamarády svých dětí a nakonec skončí kouzelnou větou „To je ta dnešní doba“, což v překladu znamená, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Jak vykročit z bludného kruhu? Namísto hledání hlavního viníka je dobré začít tam, kde lze něco reálného ovlivnit. Cíl je jasný: ochránit vlastní děti či svěřené žactvo. Pokud to nezkusíme, můžeme se dočkat neveselých pokračování a konců. Jen tak mimochodem, verbální sprostota často souvisí s příklonem ke lžím všeho druhu.