Jsem jako zábradlí nad propastí

Boromejky začínaly v 17. století tím, že se staraly o nakažené morem. Co je pro vás morem 21. století?

Pro mě je tím morem nemilovaná mládež, která často vypadá divoce, drze, nezodpovědně, ale pod drsným povrchem skrývá strach, pocit méněcennosti, pocit, že nikam nepatří. Při mé první službě ve výchovném ústavu mi jeden osmnáctiletý chlapec řekl: „Já jsem dobrej jenom pro ďábla! Narodil jsem se 6. 6., na co jsem v životě sáhl, to jsem posral. Od čtrnácti let jsem na heráku, vydělávám si vařením pervitinu, dlužím čínský mafii. Já to mám daný, o mě už se nějakej Bůh nezajímá.“

Co jste mu na to řekla?

Řekla jsem mu, že to tak může vypadat, ale není to pravda. Člověk není nikdy úplně ztracený. Stačí, když třeba pohladí kočku, a tím soucitem ke zvířeti se v něm projevuje Bůh. 

Jací kluci k vám chodí?

Jsou to chlapci, kteří mají soudem nařízenou ústavní výchovu, anebo je tam rodiče dají sami na dvouměsíční program. Většina našich kluků ve věku patnáct až osmnáct let má nakročeno k drogové závislosti.

Proč sahají po droze?

Dnešní děti jsou velmi opečovávané, veškerá námaha se jim umetá z cesty. Přicházejí k nám sedmnáctiletí, kteří neměli doma vůbec žádné povinnosti. Když nic nedělají, nemají žádný adrenalin, který si pak musí dodávat třeba drogou. Bez práce taky neroste jejich sebevědomí. Chci-li patřit do zdravého společenství, musím něco umět. Naštěstí se v pedagogice už zase objevují hlasy, že děti mají překonávat námahu a překážky, které před ně život staví. Pokud se to nenaučí v dětství, najednou před nimi stojí obrovská hradba.

Z jakého prostředí tito hoši pocházejí?

Je to různé. Někdy jsou to sociálně slabší rodiny. Velmi často rodiny rozpadlé s novými partnery, nebo je dítě vychováváno jen jedním rodičem. Ale přibývají i rodiny úplné a dobře situované, kde hraje velkou roli výkon, práce, peníze, takže na dítě není čas.

Spolupracují s vámi rodiče? 

Někdy mám pocit, že k nám rodiče dávají dítě jako do opravny. Něco se porouchalo a nejlépe za týden by to mělo být opravené. Ale výchova patří přednostně rodičům. Jak říkal profesor Matějček – výchova dítěte začíná narozením matky.

V čem rodiče nejčastěji selhávají?

Zapomínají, že dítě je jednak dar a jednak je s ním práce. Když chci naučit dítě, aby si uklízelo hračky, musím je opakovaně uklízet s ním a kontrolovat ho. To je námaha, kterou se nám nechce překonávat. Když dám dítěti hranice, ono je pochopitelně nechce dodržovat, ale já na to nemůžu rezignovat. Musím být důsledný, musím to vydržet, i když se kvůli tomu zlobí. V tu chvíli jsem tam za to zábradlí nad propastí, o které se opřou a ono musí unést nějaký tlak. I když si člověk někdy připadá jako baba semetrika a hnusná ježibaba.

Sestra nemilosrdná.

Ano, ale člověk musí vědět, proč to dělá. Nesmí přestat mít děti rád i ve chvíli, kdy by je chtěl vystřelit na Mars. A musí je umět pochválit za každý drobný úspěch. 

U vás kluci procházejí pracovní terapií?

Spíš je to sebeobslužný komunitní způsob života. Jeden z chlapců pro ostatní vaří, druhý topí, jiný štípe dřevo, další pere, každý má na starosti určitý úsek úklidu. Je tam i pohybový režim, chodíme na pěší nákupy pět kilometrů tam a zpátky. 

Je to něco jako komunitní život v klášteře?

Je to podobné, ale výchovný ústav není církevní zařízení, nýbrž státní. Dnešní doba zjistila, že to, co kláštery vygenerovaly za staletí, funguje. Člověk potřebuje volnost i řád, svobodu i hranice.

Jak řešíte, když některý z kluků řekne, že vařit nebo topit nebude?

Jednak máme systém kreditového ohodnocení a jednak to za něj musí vzít někdo jiný, jinak zmrzneme nebo budeme o hladu. Často samo společenství dotlačí toho kluka, aby udělal, co má, protože všichni se chtějí dobře najíst. Práce tam není kvůli tomu, že ji někdo shora nařídil, ale že chceme jíst a mít teplo.

Co když třeba simulují?

Pak přichází trest přirozenými následky. Když mám pocit, že to na mě hraje, má jeho rozhodnutí následek. Řekne-li, že je nemocný, dostane léčebný režim, který spočívá i v tom, že večer nejde na televizi. Když tvrdí, že je mu špatně od žaludku, nasadíme dietu. Jestliže ve chvíli, kdy máme dobré jídlo, začne tvrdit, že je mu už dobře, nedá se nic dělat, musí vydržet s dietou, aby mu zas nebylo špatně. Musíme kluky učit, že každé naše rozhodnutí je svobodné, ale má nějaký následek. Jako v životě.

Máte na ně ještě nějaké fígle?

Člověk to zkouší různě. Jeden chlapec po mně chtěl něco, na co neměl nárok, já opakovala ne, ne a ne. Když se mě ptal znovu, začala jsem zpívat píseň o třech tamborech, která má asi třiadvacet slok. Zazpívala jsem jednu sloku, on začal znovu, tak jsem pokračovala druhou slokou a pak už mu kluci říkali: „Ty vole, nech toho, vidíš, že nepřestane!“