Moje maminka převzala výchovné metody od Bismarcka

Končí na vašem oddělení v Bohnicích hodně učitelů?

K nám chodí lidi, co trpí depresí a bipolární poruchou, která bere od pomazaných hlav až po metaře, tudíž i kantory. Jednu učitelku jsme tu měli dokonce utajeně, aby o tom škola nevěděla. Přišla v létě a bylo zadání, že ji musíme vyléčit do prvního září, protože duševní nemoc se chápe pořád jako stigma. Ale my nejsme oddělení, které by příliš reflektovalo nálady a stresy lidí venku.

Netvoří se tedy u vás v červnu před prázdninami fronty vynervovaných učitelek?

Ne, to není náš příběh. To se týká spíš otevřených oddělení, kam přicházejí lidi, kteří jsou pod tlakem. My máme nejvíc pacientů kolem jarní a podzimní rovnodennosti, kdy se rozbije biorytmus. Kritické jsou taky Vánoce, ale to se hroutí všichni, nejenom učitelé.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na knihu Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů od učitele Miroslava Skály. Popisuje příběh kantora, který se nemůže rozhodnout, jakou dát žákovi známku ani kterou ženu si vzít. Co je to za diagnózu? 

Dneska bychom mu dali diagnózu obsedantně kompulzivní poruchy. Takový člověk je úzkostný, což řeší buď tím, že stále něco koná, třeba si pořád myje ruce, nebo se konání bojí, aby něco neudělal špatně. Je v zajetí nejistoty, neustále se přesvědčuje, co je nebo není správné, ale rozhodnout se nemůže. Skálova kniha je báječná, jen má šestákový happy end. Je nesmysl, aby neurotik okouzlil psycholožku, kterou viděl na třech sezeních. To by musela být opravdu žíznivá. Ale jinak je to krásně vystiženo. Autor zřejmě absolvoval ozdravný pobyt v detašovaném zařízení pražské psychiatrické kliniky v Lobči.

Autorův život bohužel happy end neměl, skončil sebevraždou. 

Pokud to skončilo suicidem, je otázka, jak moc biologické deprese tam bylo. 

Jak má učitel pracovat s rozjitřenými emocemi, aby ho nepohltily?

Pro učitele bych zavedl povinný balintský systém. Psychoanalytik Michael Balint byl maďarský Žid, který utekl před Horthym do Anglie, kde pracoval s praktickými a rodinnými lékaři. Zjistil, že v jejich pracovní náplni je víc než třetina psychosociálních problémů, na něž nejsou doktoři absolutně školeni. Tak začal dělat svoje terapeutické skupiny, což se ujalo jako jistá metoda supervize čili opucování. To se sejde skupina lidí, ideální počet je dvanáct, i Kristus měl dvanáct apoštolů, a každý vytasí nějaký problém. Vybere se jeden příběh, který chtějí řešit, následuje kolo otázek, pak kolo asociací, kde protagonista mlčí a ostatní mu říkají „Mně to připomíná…“, každý to nasvítí po svém, další kolo má podobu „Já na tvém místě bych dělal…“. Všechno se to musí dít bez agresivity. Je to burza nápadů. Sdílení, kterým se ředí emoční náboj, jenž bývá často nesnesitelný. V přátelském a věcném duchu se tam dají ventilovat věci, které na první oko vypadají velice intimně nebo riskantně. To bych učitelům skutečně dopřál.

Psychohygiena učitelům určitě chybí, aby nedopadli jako jistá kantorka, jež si v kabinetě schovávala vodku za hromadou písemek, protože to jinak nezvládala.

To má nosit v kabelce. (smích)

Nebo v dutém glóbusu, jako to dělal učitel Lomcovák v povídkách Šimka a Grossmanna… Zmiňovaná kantorka se hroutila především z náporu rodičů. 

Je pravda, že rodiče jsou čím dál agresivnější. Mám v ambulanci kantorky, které jsou natolik traumatizované, že to musíme řešit invalidním důchodem. Taková učitelka se už nemůže do školy vrátit, když jí tatínek žáka ze třetí třídy řekl: Pokud synek nedostane samé jedničky, napřed budete mít propíchaná kola u auta a potom máte členy rodiny, které umíme taky propíchat. A nikdo se jí nezastane!

To je strašlivé… Mezi podivná rezidua školství patří pozdrav na začátku hodiny, kdy žáci povstanou, aby uvítali učitele. Tím ale obvykle veškerá úcta ke kantorovi končí. Jak vzpomínáte v tomto ohledu na svá školní léta vy?

V psychoterapii je velmi důležité téma hranic. Nějaký rituál na začátek i na konec setkání vidím jako užitečný. Co se týče mých školních let, učitelé na měšťance, což byla dnešní šestá až devátá třída, byli různí. Měli jsme kantorku tyranizovanou třídou jak ve Svěrákově Obecné škole a byli kantoři i kantorky se schopností zjednat si pořádek i pozornost. Těch byla většina.

Jak nahlížíte na inkluzi? Je to dobrý nápad vzdělávat vedle sebe děti zdravé a handicapované včetně psychických poruch?

Abych řekl s klasikem: vocaď–pocaď! Měli jsme v první až třetí třídě jednoho spolužáka, evidentního ADHD, kterého bylo možné pohodlně integrovat. Když se chvíli procházel, tak se zase usadil a brali jsme to jako danost. Jinak to byl velice fajn kluk a extra sprosťák, protože slovo „kurva“ používal běžně, ač my jsme tuhle nadávku neznali.

Co všechno ovlivňuje psychickou vyrovnanost dnešních dětí? Nedávno jste láteřil nad matkami, které si pořizují děti ve čtyřiceti. 

To mi přijde opravdu proti přírodě. Onehdy mě v jedné diskusi nadzvedla jakási devětatřicetiletá husa, která se ptala okolních diskutérů, zda si má ještě rok užívat mládí, nebo jestli si má udělat čas na dítě. Napsal jsem tam, že této dámě bych nesvěřil k výchově ani křečka. Ona chápe dítě jako komoditu, kterou si patří pořídit, jako když máte byt a tam patří koupit si obraz. 

Jak moc ovlivňuje psychiku dětí, že je ve škole vyučují převážně ženy? 

Myslím, že je to chyba. Svět dětí a adolescentů by měl být usměrňován jak ženským, tak mužským principem, které jsou – navzdory pomatencům a pomatenkám – zcela odlišné a oba potřebné.

Co ještě má neblahý vliv na dnešní děti?

Generaci dnešních dětí negativně ovlivňuje především rozpad rodin, snaha předat veškerou odpovědnost za výchovu škole, která ale nemá patřičné pravomoci, adorace konzumu jako nejvyšší hodnoty a spousta biologických faktorů vzniklých v souvislosti se změnami v posledním půlstoletí – a ty zdaleka neumíme dopočítat. A taky mně na téhle generaci dětí vadí, že nemají časoprostor pro sebe, aby se naučily žít v souřadné rovině se svými vrstevníky. Nejdou ven, ale na kroužek. Všude je musí buzerovat a napomínat nějaký dospělý krotitel. Nemají šanci nechat si nafackovat od vrstevníků, kteří by je usměrnili po svém. Když jdou bruslit, tak vybaveni přilbou, chrániči a trenérem. To je úplně jinak nabytá dovednost, než když se to člověk naučí od startu do cíle sám. 

K tomu všemu bych ještě připočetl umístění dítěte na piedestal jako malého rodinného bůžka, který všechno může a nic nemusí.

Permisivní výchova, která nenastaví dítěti hranice, je ptákovina. Když se dítě nenaučí frustrační toleranci, tj. tohle nesmíš, i kdyby ses postavil na ucho, když se nenaučí ctít hranice, bude v životě narážet. A jednou mu pak může společnost postavit hranice ve formě mříží. Permisivní výchova prostě nemá vůbec logiku. Když si může tříleté dítě zadupat na svého rodiče, jaká je to pro něj záruka bezpečí, pokud couvne i před malým spratkem? Jak ho může takový rodič ochránit před světem? Bezhraniční výchova dítěte, které nemůže dostat na zadek, přináší taky narcismus. Zakoukám se do sebeobrazu, a přitom kdesi hluboko dlí vědomí, že takový nejsem. Čili jsem snadno zranitelný ve chvíli, kdy není po mém.

Nedávno jste v jednom rozhovoru popisoval svůj zážitek, jak se na podlaze obchodu válel chlapeček a s vřeštěním se dožadoval koupě hračky.

To bylo děsné. Říkám matce, vezměte to dítě pryč, nebo ho někdo rozšlápne. S ní to nehnulo, spíš to vypadalo, že bych měl jít z cesty já. No zkuste říct v tramvaji mamince, když její spratek žere chlebíček a drobí kolem sebe, aby ho zkrotila. Dostanete po ústech i od spolucestujících za to, že jste nevrlej dědek. 

Mně zas jedna učitelka z mateřské školky popisovala, jak jim tam ráno přivezli nahou řvoucí holčičku s tím, že se doma odmítla obléct, a žádali, ať ji oblečou učitelky.

To ještě byli hodní, že požádali, že nerozkázali a nedali instrukce, jak ji mají správně obléct.

Co poradit? Řemen, nebo vařečku? 

Václav Cílek ve svých pamětech píše, že všude na světě, kde jsou zavedeny tělesné tresty, je výchova daleko nejlepší. A vůbec nejlepší na tom je, že se tyhle tresty vůbec nemusí používat. Stačí jednou, dvakrát – a je jasno. Hranice jsou najednou dodržované. Čekat, až dítě doroste a bude rozumět vašemu argumentu, je zpozdilé, neboť aj slovenské príslovie hovorí: „Ohýbaj ma, mamko, dokavaď som Janko, až ja buděm Jano, něohneš ma, mamo.“ 

Vy sám jste byl trestán pádnou rukou? 

Mám seřazené po staletích největší pedagogy. V 17. století to byl Komenský, v 18. století Jean-Jacques Rousseau, v 19. století kancléř Bismarck, který říkal, že výchova je metoda cukru a biče, a ve 20. století je to moje maminka, která převzala Bismarcka a cukrem neplýtvala. Ta do nás bušila jak hluchej do vrat a taky jsme vyrostli. A celkem jsme se všichni tři sourozenci docela uchytili. 

V aktuálním čísle se věnujeme právě trestání dětí. Zmiňovaný Rousseau prosazoval oproti umělým trestům vychovatelů tresty přirozenými důsledky, tedy když dítě rozbije okno, má spát v chladné místnosti. Co vy na to?

On nebyl sám, to byla tehdy i teorie „morálního léčení“. Dnes by vás vykradli, dítě by nastydlo, OSPOD by se ptal, jak se to o ně staráte, a tak dále.

Zdály si vám ještě v dospělosti traumatické sny o škole? Že jste zkoušen, že něco neumíte… Řada lidí takovými nočními můrami trpí. Možná je to tím, že už několikátá generace nezažila opravdu vážné trauma typu války.

Když si mě podávali estébáci, měl jsem sny o tom, že mám skládat státnici z chirurgie a nemůžu najít galoše potřebné ke vstupu na operační sál. Jakkoliv jsem měl v měšťance některé horší zážitky, ta se mi do snů nevracela.

Vychovávají psychologové a psychiatři své děti lépe než ostatní rodiče, nebo i zde platí pořekadlo o kovářovic kobyle? Měl jsem ve třídě syna slovutného psychologa – bylo to nejvíce uťápnuté a nervní dítě ve třídě…

Podívejte se na pana prezidenta vychovaného učitelkou!

Na většině fotek se smějete. Jak se udržujete v pohodě?

Spočetl jsem si, že je jistá – nevelká, ale přesto je – pravděpodobnost, že dnů přede mnou je už o něco méně než dnů za mnou. A tak jsem si řekl, že si je chci užít jako příjemné, hezké a pokud možno veselé.

pravděpodobnost, že dnů přede mnou je už o něco méně než dnů za mnou. A tak jsem si řekl, že si je chci užít jako příjemné, hezké a pokud možno veselé.