Jak se neutopit v informačním oceánu

Moderní komunikační technologie jsou něco jako fet. Spousta uživatelů by bez nich nepřežila. Zní vám to přehnaně? Tak se rozhlédněte kolem sebe. Připojených uživatelů jsou plné ulice, obchodní centra, parky, kavárny, veřejné dopravní prostředky, nádražní haly, nemocniční čekárny, školní chodby i třídy. Žebříčkům oblíbenosti dominují sociální sítě. Žáci vám potvrdí, že dnes už skoro neznají generační vrstevníky, kteří by byli mimo „fejs“ (Facebook), „instáč“ (Instagram) a další technologické vynálezy. Naproti tomu za vzácný úkaz jsou považováni ti, kteří ve věku kolem čtrnácti patnácti let čtou tištěná média a sledují klasickou televizi. Exoti! Zaostalci. 

Udržet se ve skutečnosti

Trendy jsou jasné: skoro všichni visí na sítích. Čerpají z nich informace, diskutují, hodnotí (lajkují), komunikují a skrze ně řeší i vážné vztahové záležitosti. Proměny v běžné komunikaci jsou děsivé. Když se náhodou žákyně sedmé třídy svěří rodičům, že se včera pohádala s kamarádkou, neznamená to, že se obě dívky nepohodly někde před školou. Ony si to pouze napsaly. Podobné je to s rozchody a namlouváním. Skutečnosti, že některé spory se odehrávají ve virtuálním prostředí, si všímají například psychologové nebo rodinní terapeuti. Dny a měsíce, kdy se závislost na komunikačních technologiích stane mediálním tématem číslo jedna, jsou teprve před námi. „Až budeme za deset let všichni vlastnit brýle s virtuální realitou, co nás udrží připoutané ke skutečnému světu? Pokud lidské vztahy trpí kvůli smartphonům a tabletům, jak odolají záplavě pohlcujících virtuálních zážitků?“ přemítá Adam Alter, americký znalec marketingu a psychologie.

      Kdo nevěří, že neexistuje závislost na počítačích a mobilních telefonech, může učinit malý laboratorní pokus. Nejlepší je začít doma, v rodině. Odpojte své skoro dospělé děti od všudypřítomných vynálezů a pár dnů či týdnů pozorujte jejich chování. Možná se pak společně objednáte na první sezení k „psycho“ odborníkovi. Ostatně, citovaný Adam Alter rovněž uvádí: „Mnoho teenagerů odmítá komunikovat telefonicky nebo z očí do očí a raději se hádají prostřednictvím psané komunikace.“ Nabízí se otázka, jak se k tomu, co jsem zde naznačil, mají postavit rodiče, učitelé a školní instituce. Jak víme, názory a představy jsou různé stejně jako míra podceňování a nepochopení.