Základka je silový sport

Chodila jste jako dítě na balet?

Chodila jsem jako předškolačka, ale moc mi to nešlo. Zato moje sestra se věnovala baletu i coby zubařka až do svých čtyřiceti osmi let, totiž do letoška. Já jsem mnoho talentu k pohybu po svých rodičích nepodědila. Jsem ale náruživou obdivovatelkou baletního umění. Chodím na všechna představení Baletu Národního divadla, a když se naskytne příležitost, tak i na hostující soubory či sólisty z jiných scén nebo ze zahraničí. Tuhle vášeň se mnou sdílí mladší dcerka.

Co vás inspirovalo k příběhu o klukovi-baleťákovi?

Inspirovala mě jednak baletní škola, kterou navštěvuje mladší dcera a v níž je velká spousta děvčátek a jen dva chlapci, a hlavně jsem si celý příběh jednoduše vymyslela. 

Příběh ubíhá doslova tanečním tempem. Psal se vám snadno? 

Příběh se mi psal velmi snadno a moc mě psaní bavilo, těšilo mě, jak hladce mi vzniká pod rukama. Mám pocit, že když se příběh kupředu nemusí popostrkovat, tak funguje, je přirozený a uvěřitelný, aspoň doufám. 

Dá se říct, že kniha Kluci netančej! je příběh o jinakosti? Nebo spíš o velké lásce?

Jsem ráda, že se právě takhle ptáte. Doufám, že je to kniha o obojím. Lásku k tanci jsem chtěla popsat také jako odlišnost: jakoukoli jinakost děti obtížně tolerují a stejně obtížně také snášejí i samy u sebe, jsou-li této jinakosti samy nositeli. Musejí se to naučit tolerovat u ostatních, stejně jako se musejí naučit sebepřijetí. V souvislosti s baletem mě zajímaly i genderové předsudky a jejich vnímání u dětí. Svět tanečního umění je velmi zvláštní a myslím, že velmi vzrušující, má působivé, jedinečné kouzlo. A první láska je křehká a tajuplná, a proto také nejdůležitější!