Jak nevystresovat své dítě našimi ambicemi

Co to vlastně je syndrom vyhoření? Jde o soubor příznaků na úrovni psychické, fyzické i sociální, které vznikají tehdy, pokud se jedinec snaží dostát svým vlastním, spíše nereálným požadavkům. Stav, kdy se cítí povinen uspět, dosáhnout nějakého cíle, konkrétního výsledku nebo hodnocení. Tak, jak se prohlubuje pacientovo vyhoření, postupně nejprve zužuje své zájmy, ztrácí přátele, přestává mít čas na dřívější koníčky, hůř spí, je častěji nemocný, podrážděný a hůř se koncentruje. Objektivně lze zjistit klesající výkon a klesající radost ze života. A vzrůst úzkosti a snižování sebedůvěry i sebeúcty. Zkrátka, nic dobrého. 

Multifunkční dítě

Syndrom vyhoření nepotká každého, ale ohroženější jsou lidé s vrozenou reaktivitou (orientace na negativní aspekty situace), vyšší sociální inteligencí (orientace na mínění skupiny) a lidé výrazně talentovaní v nějaké oblasti.  

Podle výzkumů Howarda Gardnera má každý z nás ze zhruba dvaceti specifických talentů a typů inteligence výrazněji rozvinuté dva až tři – a to ještě v tom lepším případě. A nás hned napadá: chudák dítě, které musí umět češtinu i další jazyky, musí zvládnout matematiku, zpěv, dějepis i tělocvik. A to jmenuji jen pár základních předmětů, na jejichž zvládnutí potřebuje hned pět specifických nadání – jazykové, logicko-matematické, hudební, sociální a kinestetické. 

Kromě toho požadujeme od svých dětí schopnost kamarádit se a vciťovat (sociální inteligence), ovládat se a motivovat se k učení a soutěžení (emoční inteligence), vysvětlit své myšlenky a pocity (intrapersonální inteligence) a orientovat se po městě i v přírodě (prostorová inteligence). A to ani nemluvím o schopnosti učit se a pamatovat si detail, o malování a dalších výtvarných technikách a o schopnosti vytvořit a udržovat pořádek. Zkrátka ambicím vychovatelů se meze nekladou.