Chceme jen tvé dobro

Zatajování ve jménu dobra je situace, která s jistotou vnese do příběhu rodiny prvek dramatu. Snad proto se s ním setkáváme v tolika knihách i filmových příbězích. Kde by byly milostné romance Rosamunde Pilcherové bez ututlaných a nakonec prozrazených rodinných tajemství? Všechny ty nemanželské děti a v dobré víře zničené milostné dopisy, které se nikdy nedostaly ke svému adresátovi, slouží k navození výchozí zápletky. V reálném životě ovšem jejich odhalení sice vyústí v rozuzlení, avšak happyend se většinou nekoná. Nezřídka se rodina snaží s realitou pracovat kreativním způsobem, když někdo těžce onemocní: Závažné onemocnění v rodině. Čerstvá diagnóza, které nechce věřit ani ten, koho se bezprostředně týká. Jeho nejbližší jsou v šoku a raději „o tom“ s nikým nemluví. Nikdo, dokonce ani vlastní rodina, se nesmí nic dozvědět. Proč by se trápili? Takhle se možná netrápí. Nejspíš jen cítí, že se něco děje, ale nevědí co. Asi jim připadá divné, že je na rodinném setkání prapodivná atmosféra a maminka tu a tam odběhne do kuchyně, kde zůstává podivně dlouho. Pravděpodobně tam neustále krájí cibuli, soudě podle jejích uslzených očí. Možná nechceme mluvit o smrti před těžce nemocným člověkem, protože ho chceme chránit. Jenže co když je to jinak? Co když on ve skutečnosti tuší nebo ví, jaké jsou jeho šance, ale hraje hru na to, že všechno bude dobré, jen aby chránil nás? Třeba nás taková dvojitá hra připraví o možnost být si vzájemně skutečnou oporou. A dobře prožít zbytek společného času, je-li situace opravdu tak vážná. Nejen těžká nemoc, ale i další životní události se mohou kvalifikovat jako „to, o čem se s někým konkrétním nemluví“. Namátkou třeba psychické potíže někoho v rodině, odchod ze studia, dluhy, autonehoda. Dokonce i rozvod, který je třeba utajit před babičkou.