Postavit se zlu má vždycky smysl

Jak vzpomínáte na léta povinné školní docházky?

V podstatě hezky. Sice jsme žili v příšerné šedivé normalizaci, ale zejména rodiče se snažili, aby byl můj dětský život plnohodnotný. Nicméně jsem také zažil rodinná vyprávění, na jejichž konci nechyběla věta, ale tohle ve škole neříkej. Tuhle rodinnou autocenzuru osobních dějin považuji za jeden z největších zločinů komunistického režimu. Ztráta rodinné paměti je vidět ve společnosti dodneška a souvisí i se ztrátou paměti kolektivní.

Děje minulé vás zajímaly už odmala?

Moderní dějiny jsem měl rád už jako kluk. Na základce v pražských Nuslích nás učil dějepis soudruh učitel Mareš, který byl na škole zjevením už jen tím, že to byl muž. Navíc dokázal i přes ideologické mantinely vyprávět o dějinách poutavě. A jelikož jsem už tenkrát četl faktografické knihy a znal historické pojmy jako například stalingradský kotel, soudruha učitele jsem v té šesté sedmé třídě docela zaujal. A kromě toho mě vzdělával i táta. Často mě bral na místa spojená s druhým odbojem nebo s pražským povstáním, kterých je v Nuslích docela hodně. Vzal mě i do Resslovky. O výsadku Anthropoid jsem tedy věděl, aniž by se o něm učilo. Tenkrát jste se mohli maximálně dozvědět, že kata Heydricha odstranil český lid. O tom, že útok provedli parašutisté z Anglie, vojáci československé zahraniční armády, nepadlo ani slova.

Co všechno jste se ve školním dějepise ještě nedozvěděl? 

Pokud se budeme bavit o 20. století, dozvěděl jsem se klasický výklad východního bloku. Myslím, že to bylo ve všech satelitech Sovětského svazu podobné. Dozvěděl jsem se, že politiku určovaly třídní rozdíly, že první republika byla odporně kapitalistická, že masarykovská policie střílela do dělníků, prostě obvyklé floskule, které dodnes používá ve své propagandě třeba KSČM. Dozvěděl jsem se, že Rudá armáda osvobodila Československo, což je pravda pouze zčásti, protože osvobodila Slovensko a Moravu, ale v Čechách byla situace podstatně komplikovanější. Rudá armáda tu většinou přišla k hotovému. A co se týče Slovenska, těžko říct, jestli se část Slováků, kteří byli do roku 1944 spojenci Adolfa Hitlera, cítila úplně osvobozená. Myslím, že termín osvobození je nešťastný, protože armády území dobývají. A co jsem se nedozvěděl? Třeba o českých fašistech nebo o českém katolicismu za protektorátu. Nedozvěděl jsem se, že existovala Agrární strana nebo Ruská osvobozenecká armáda čili pověstní vlasovci. Nedozvěděl jsem se o výsadcích z Velké Británie, zatímco o partyzánech a výsadcích ze Sovětského svazu se mluvilo hodně, a mluvilo se o nich tak, jako by všichni účastníci protinacistického odboje byli automaticky komunisté, což není pravda dokonce ani u partyzánských skupin okolo sovětských výsadků. Nedozvěděl jsem se, že komunistický odboj se na začátku protektorátu řídil příkazy Kominterny, takže když Sovětský svaz a nacistické Německo uzavřeli spojenectví, komunisté proti nacistům prakticky vůbec nevystupovali. Nedozvěděl jsem se toho asi víc, než dozvěděl. Strašně bych si přál, aby dnešní děti dostávaly ve škole objektivní výklad, protože správné pochopení našich moderních dějin je velmi podstatné pro správné pochopení naší současnosti.