Mají se rodiče učit s dětmi?

Vzpomínám si na krásnou cimrmanovskou hru Vyšetřování ztráty třídní knihy. Zejména pak na část, kdy se dozvídáme, že „za selhání žáka nemůže žák, ale učitel, a za selhání ředitele nemůže ředitel, ale také učitel.“ Tehdy jsme se smáli, ale později jako rodiče jsme řešili podobnou zapeklitou otázku: Může za to, že dítě ve škole neprospívá, hlavně dítě, učitel, nebo rodič? Zkusme se podívat na věc z hlediska logického, psychologického i technického. 

Schopnost učit se a meze vzdělatelnosti určuje genetika, kterou bylo dítě vybaveno při početí od rodičů, dále vývoj mozku během nitroděložního života a jeho stimulace (vliv matky) a konečně i stabilita a variabilita prostředí a výživa během doby další (vliv prostředí rodiny i vrstevníků a školy). Úlohou rodičů je tedy dítě dobře připravit, živit a vychovávat, vštěpovat mu vědomosti i rozvíjet jeho vlastní schopnosti. Případně naučit děti ptát se, když něčemu nerozumí a žádat dospělé o pomoc. Rodiče jsou také zdrojem informací, emočním prostředím dítěte a postojovými vzory. Albert Einstein údajně dodával, že rodiče mohou být alespoň odstrašujícím, když ne inspirujícím vzorem. 

Limity učení

Podle amerického psychologa Howarda Gardnera je každý z nás vybaven různými typy inteligence – například jazykovou, hudební, logicko-matematickou, kinestetickou, ale také emoční, sociální, intrapersonální či spirituální. A výjimečných výsledků dosahují talentovaní jen v jedné, maximálně ve dvou oblastech. Vychovávaný a vzdělávaný si navíc aktivně vyhledává podněty, které ho zajímají. A dokud se nenaučí soustředit a odolávat frustraci z něčeho, co nejde samo, nesoustředí se na jiné. Extrémem prosazování tohoto principu ve vzdělávání je metoda unschooling, kdy si žák sám určuje, co se chce učit a kdy. Marně uvažuji, kdo pak bude mít odpovědnost za ne-vzdělání žáka. Učitel? Rodič? Žák? Podle mne jde o pohodlné předání zodpovědnosti vychovávanému bez tréninku píle a odolnosti proti frustraci z toho, co žákovi nejde samo.