Čtení je umění

Spisovatel Petr Stančík je autorem řady knih pro dospělé a v poslední době i pro děti. Pro malé čtenáře napsal interaktivní pohádku Mrkev ho vcucla pod zem, dobrodružný příběh H2O a tajná vodní mise či pentalogii o jezevci Chrujdovi, podle níž vzniká televizní večerníček. Když jsme domlouvali rozhovor, vyšlo najevo, že spisovatel náš časopis zná už od dětství, neboť ho jeho rodiče odebírali.

Pocházíte z učitelské rodiny?

Ano, oba rodiče byli učitelé. A oba – což je bizarní – byli tělocvikáři a celoživotní sportovci, takže je pánbůh potrestal mou zcela nesportovní postavou. Tatínek měl navíc aprobaci matematika–fyzika a maminka ruštinu, protože byla dcerou rudoarmějce, který padl 10. května 1945 v Praze. Zmiňuje se o něm básník Václav Hrabě v Blues pro bláznivou holku.


Trpěl jste jako kantorské dítě?

Spíš rodiče trpěli, protože mě museli učit. Dostali umístěnku na vesnickou školu v Českém Meziříčí, takže mě měli na tělocvik i ruštinu. Na základní školu mám ale hezké vzpomínky, zejména na dvojici učitelů Podolník–Šenk. Češtinář Šenk mě naučil to podstatné o literatuře a třídní Podolník všechno ostatní.


Co znamená „to podstatné o literatuře“?

Jak v sobě prožívat imaginární literární krajiny, jak nečíst jen písmenka, ale vnímat smysl ukrytý za nimi. Čtení je umění, to není jen přeměna písmen v hlásky. Je to do značné míry tvůrčí proces.  


Má se na základce vůbec učit moderní literatura, která je plná provokativních témat?

Na základce bych učil jen literaturu pro děti. Ale nikoli podle chronologie, což je extra nesmysl, protože začínáte od doby, která je myšlenkově nejvzdálenější, a končíte tou nejbližší. 


Nemrzí vás, že neučíte? byl byste inspirativní pedagog.

Učil bych rád, ale musel bych si žáky vybírat. Také bych musel mít možnost tělesných trestů. Pak by mě to možná bavilo. Dobří učitelé mají můj obdiv, ale vzkázal bych jim, aby si nenechávali tak strašně, jak to říct slušně, mávat se sebou. 


Máte několik semestrů pedagogické fakulty. Šlo o útěk před vojnou?

Od střední školy jsem bydlel v Hradci Králové, kde se dala studovat jen farmacie a pajdák. Zvolil jsem druhou možnost, ale naplno jsem se tam střetl s tehdejším systémem, takže mě v roce 1988 ze školy vyhodili. Můžu se chlubit, že z politických důvodů, podepsal jsem jakousi petici, ale měl jsem i spoustu jiných průšvihů. Pak jsem šel studovat na DAMU a studium po čase ukončil sám. Abych tak řekl s Markem Twainem: Nenechal jsem žádnou vysokou školu, aby pokazila mé vzdělání. 

Placená zóna

Jan Nejedlý