Vychovali jsme vraha

Citovaný výrok paní Jolanty W. je z rozhovoru, který v lednu loňského roku poskytla polskému deníku Gazeta Wyborcza.  Kromě sedmadvacetiletého syna, který zabíjel, vychovala ještě další dvě, dnes již dospělé, bezproblémové děti. Její případ jako by potvrzoval výrok psychologa Jeronýma Klimeše, že „jedno dítě ze tří nám nadělá 90 % starostí, jedno dítě ze čtyřech nám udělá 80 % radosti na stará kolena“. 

Zejména v případě mladých pachatelů rezonují ve společnosti otázky: Co jsou jeho rodiče zač? Jak ho vychovali? A co učitelé? Copak si nikdo nevšiml varovných signálů? Kdo selhal? Proč někdo něco včas neudělal? Anebo taky: Jak s tím ta matka vůbec může žít?  

Pořád ho budu milovat

V mediální bouři, která se po útoku na oblíbeného politika v Polsku strhla, se v ohlasech objevovaly nekompromisní názory čtenářů: „Být to moje dítě, tak se ho hned zřeknu.“ „Tím by u mě jako syn jednou pro vždy skončil.“ Pro matku Stefana W. to zdaleka tak jednoznačné není. Že jeho životní cesta povede nepřehlednými úseky, začínalo být jasné už v dětství – podle matčiných slov „měl problémy, ale nebyl gauner“. 

Učení mu moc nešlo, tak chodil za školu. Měl diagnostikované poruchy emocí a chování. Ve dvaceti přepadl čtyři banky. Odnesl si sumu odpovídající necelým sto tisícům korun – užil si dovolenou na Kanárech, párkrát se nechal zavézt taxíkem do kasina jako pan Někdo. Následovalo 5, 5 roku ve vězení, kde u něj propukla paranoidní schizofrenie. Časem patrně přestal brát léky. 

Ještě před propuštěním z věznice se matce zdál natolik agresivní, že šla varovat policii. Uvedla, že se obává, že syn udělá něco nepředvídatelného. „Víte, jak je těžké udat vlastní dítě? Co jsme měli dělat víc?“ ptá se. Policie jí přislíbila, že bude kontaktovat vězeňskou službu, dál už nikdo paní Jolantu neinformoval. „Porodila jsem syna, který zabil člověka, a musím s tím žít. Ale nikdy se ho nezřeknu. Jako matka ho stále mám ráda. Budu s tím utrpením až do konce života.“ 

Ani Charity Bennettová se nedokáže zříct svého dítěte. Chodí ho navštěvovat do vězení tak často, jak jen může – její pětadvacetiletý syn Paris si odpykává čtyřicetiletý trest v texaské věznici za vraždu své čtyřleté sestřičky Elly. V době, kdy naplánoval její smrt a sedmnácti bodnými ranami ji zabil, mu bylo třináct let. Chtěl se tím pomstít matce za to, že se mu dostatečně nevěnovala, když byl malý, protože byla v té době drogově závislá. „Nemohu opustit své dítě, když mě potřebuje,“ říká dnes Charity Bennettová. Postupně prochází, i díky speciálnímu psychologickému programu, procesem odpuštění, nicméně přiznává, že vědomí Paridova uvěznění jí dodává klid. Uvědomuje si, že její syn je nebezpečný psychopat. „Kdyby byl volný, bála bych se ho,“ říká. Odpustila mu, co se stalo, ale ví, že kdyby se dostal na svobodu a kdyby hrozilo, že se setká s jejím šestiletým synem, mír odpuštění a klid duše by byl ten tam. 

I dnes již nežijící žena navštěvovala po léta syna, který počátkem milénia jako čtrnáctiletý surově zavraždil svoji spolužačku v jedné středočeské obci. Poté, co musela opustit práci i bydliště a skrývat svou totožnost na veřejnosti, byl syn to jediné, co z jejího předchozího života zůstalo. „Vinit vrahovu matku, že svého syna špatně vychovala, je nesmyslné. Může se to stát komukoli. Sadismus je vrozená porucha,“ uvedl tehdy primář oddělení ochranné léčby bohnické psychiatrické nemocnice Jiří Švarc. 

Hodní, i zlí

„Hodnější dítě by asi člověk stěží našel, i když vím, že se tomu teď dá jen stěží uvěřit. Cítím jen strašnou bezradnost,“ říkal před šestnácti lety zdrceně otec školáka, který zabíjel. V měsících předcházejících tomuto činu si v obci na Šumpersku patrně nikdo z dospělých ničeho včas nevšiml, nebo včas nereagoval – chlapec totiž ve rvačce pobodal spolužáka, který jako agresor šikanoval mladší děti. 

Jako problémové dítě naopak vnímala svého syna matky Anderse Breivika. Jeho agresivitu a hyperaktivitu prý cítila, už když ho kojila. Když mu byly čtyři roky, začala se prý jeho agresivního chování bát. Psychologické zprávy, zveřejněné v knize o Breivikovi a jeho vražedném řádění na ostrově Utøya 22. července 2011, však také uvádějí, že matka svého syna často bila, přála si, aby zemřel, a mnohokrát mu to v dětství opakovala.