Má každý svůj styl učení?

Neil D. Fleming devět let působil na novozélandském Jižním ostrově jako školní inspektor. V rajonu měl stovku škol, kde prováděl hospitace zhruba v devíti tisících třídách.  Narazil přitom jen na pár učitelů, kteří si našli cestu ke každému žákovi v třídě. Fleminga zajímalo, co dělají tihle kantoři jinak. Došel k závěru, že dokážou každému žákovi poskytovat informace způsobem, který mu nejvíc vyhovuje. Podle Fleminga lze lidi rozdělit do čtyř základních skupin podle toho, jak jsou uzpůsobeni k příjmu informací. Někdo je podle Fleminga disponován k příjmu informací v obrazové (visual) formě, jiný upřednostňuje informace přijímané ve zvukové (acoustic), čtené a psané (readable/written) nebo pohybové (kinesthetic) formě.

VARK

 Podle počátečních písmen anglických slov pro pojmenování jednotlivých „učebních stylů“ se Flemingem vytvořený systém označuje zkratkou VARK. Fleming jej zavedl v roce 1987 během svého působení na novozélandské University of Lincoln. VARK využívá dotazník tvořený šestnácti otázkami na běžné životní situace, pro které se nabízí čtyři volby. Jak by například člověk postupoval, kdyby si koupil rozmontovaný dřevěný stůl a doma ho pak dával dohromady z jednotlivých dílů? Kde by čerpal potřebné informace? Sáhne po psaném návodu? Zapátrá po diagramech znázorňujících montáž, po videonahrávce správné montáže, nebo se poradí s někým, kdo už stůl úspěšně smontoval? Podle odpovědí na otázky je pak respondentovi určen jeho nejúčinnější způsob pro příjem informací.
Koncept vrozeného „stylu učení“ dosáhl velké popularity a rychle se rozšířil po světě. Snad to souvisí s důrazem, jaký se na přelomu 80. a 90. let minulého století kladl na respekt k individualitě člověka. Do přesvědčení, že každý člověk je naprosto jedinečný, dobře zapadalo i tvrzení, že každý má svou vlastní vrozenou dispozici k přednostnímu příjmu informací určitým „komunikačním kanálem“.