Co tě nezabije, to tě posílí

Váš otec vychází z rodinných historek jako inspektor Clouseau, který neustále odněkud padá, někoho omylem inzultuje, něco připaluje, rozbíjí, bourá. Pro vás musely být filmy o Růžovém panterovi nebo němé grotesky vlastně realistické snímky. Nebo se mýlím? 

Ne, nemýlíte. Můj tata je takový lokální baron Prášil. Vlastně si můžeme pogratulovat, že spolu děláme rozhovor. Je zázrak, že jsem ještě naživu. Ale díky svému nevšednímu dětství razím v životě heslo, že co tě nezabije, to tě posílí. 

Řada historek končí tím, že voláte tatínkovi sanitku. Čím to, že maminka od tatínka nikdy neutekla, případně ho po těchto kouscích alespoň nepřizabila?

Znáte to – láska hory přenáší. Naši jsou pár, jakých už je dnes pomálu. Letos slaví padesát let spolu. Popravdě řečeno, tata je mimoň, to muzikanti bývají, a mama je generál, neumím si představit, že by s nimi vydržel někdo jiný. Byli si souzeni. 

Navzdory všem tatínkovým eskapádám čiší z vaší rodiny neobyčejná soudružnost. Sama píšete, že jste s rodiči doslova „prořechtala dětství“. Jaký je recept na dobrou rodinu?

Láska. Musíte cítit, že se milujete. Do vztahů musíte investovat energii, jinak odumřou. A musíte spolu trávit čas. Za komunismu to bylo jednoduché, pokud jste byl volnomyšlenkář, nemohl jste dělat kariéru a měl jste dost času na rodinu. A to byl případ naší rodiny. Šťastné a spokojené dětství je velmi důležitá základní cihla vašeho života, o kterou se můžete v dospělosti opřít, když máte problémy. 

Jakým způsobem vás rodiče vychovávali? Jaké výchovné metody převládaly?

Měli to rozdělené. Tata byl spíš vzorem, jak zůstat uvolněný a nechávat se unášet proudem po řece života. Mamka byla naopak vždy bojovník, který se nesmíří hned tak s něčím. Takže jako vzor geniální, jin a jang v přímém přenosu. V různých etapách života volíte různý přístup a není nad to, když máte v rodině oba vzory. Byli jsme se sestrou zvyklé, že když je na nás naštvaný tata, tak kouká a mlčí a počítá s tím, že nejsme hloupé a věci nám dojdou. Mamka naproti tomu vzala vařečku a prostě nás zmydlila a bylo. Jak říkám, všehochuť. 

Jsme časopis Rodina a škola. Jak vzpomínáte na léta povinné školní docházky?

Já to nesnášela. Byla jsem hyperaktivní dítě a sedět tři čtvrtě hodiny v lavici, navíc se založenýma rukama za zády, to pro mě bylo čistokrevné mučení. Za mého dětství bohužel neexistovala žádná alternativa a všechny děti prošly stejně zničujícím systémem socialistického školství. Takže jsem už od třetí třídy chodila za školu, měla na vysvědčení trojky z různých předmětů a dvojky z chování. Když jsem se pak ještě za minulého režimu dostala do Prahy na státní konzervatoř, tak jsem se chovala stejně, ale tam už to nikdo neřešil. Přece jen to byla umělecká škola a jak z divokých vajec nás tam bylo víc. 

Měla jste ve škole přezdívku? Jméno Pogodová není úplně obvyklé…

Sádra, sranda, srajda, pagoda, pobuda… No, jen si vyberte. Pogodová – a ještě Sandra, to bylo doslova jméno na utužení charakteru. Děti si mě kvůli tomu neustále dobíraly. Ještě dnes se mi stává, že mě lidi oslovují paní Pagodová. Na druhou stranu, jsme jediný rod Pogodů v téhle republice. Takže když potkám nějakého Pogodu, mám stoprocentní jistotu, že je to můj příbuzný. 

Narodila jste se se znaménkem na čele, které vyrostlo v nezhoubný nádor o velikosti vejce. Po operaci vám na čele zůstala velká jizva. Bylo tím vaše dětství poznamenáno? Dokázala jste se případným posměváčkům bránit humorem?

Prožívala jsem to celé dětství, ale trpěla jsem hlavně v pubertě a během dospívání. To víte, slečny se chtějí líbit a já byla takové malé nosaté torpédo s jizvou přes celé čelo. Že jsem si vypěstovala poměrně drsný humor, je samozřejmě z velké části díky potřebě bránit se posměváčkům. Děti dokážou být neuvěřitelně kruté. Ale jenom ty, které doma nepoznaly skutečnou lásku. Většinou útočí děti, které znají lásku podmíněnou. Lásku rodičů, kteří něco dokázali v kariéře a projevují svou náklonnost dětem pouze, když ty jejich ratolesti taky něco dokážou. To je emocionální týrání a děti pak tenhle model uplatňují ve svém světě. 

V pubertě se děti začínají vymezovat vůči svým rodičům. Byl to i váš případ?

Život to zařídil nejlépe, jak mohl! Ve čtrnácti letech jsem vyletěla z rodného hnízda v Olomouci a odstěhovala se od rodičů na internát do Prahy. Bylo to samozřejmě kvůli škole a bylo to to nejideálnější, co se mohlo stát. Pubertu jsem měla hodně zběsilou, a kdybych žila s rodiči, asi by je to zabilo. S mamkou jsme spolu dokonce několik let nemluvily. Bylo to klasické přetrhávání pomyslné pupeční šňůry. 

Našla jste v životě podobně dobře „střeleného“ partnera jako vaše maminka?

Ano, ale nedalo se s ním žít, byl to energetický upír. Za každou nevšední chvilku jsem hodně zaplatila. Dnes si říkám, ještě že to s námi nedopadlo, můj život by teď vypadal úplně jinak, a to by mě mrzelo. Jsem neuvěřitelně šťastná v tom, co žiju. Můj život je nádherné dobrodružství. Zvlášť ty roky po čtyřicítce jsou jak jedno velké znovuzrození. Někdy mám dokonce pocit, že se samým štěstím zalknu, přetéká to ze mne jak řeka zlaté zářící energie a vyplňuje to prostor okolo mne. Bože, jak já miluju život a jsem vděčná, že mám tělo a smysly, díky kterým můžu vše vnímat a prožívat. Život je dar! 

Jak snáší vaše rodina dnešní koronavirovou karanténu? Berou ji s humorem?

Rodiče jsou senioři, takže patří do rizikové skupiny, a na můj styl se nechali televizí a zprávami nezdravě vyděsit. Já televizi už deset let nemám, protože jsem pochopila, že slouží hlavně k zotročení lidských bytostí. Zůstávám v dobré náladě a celé toto období beru jako ideální možnost k transformaci. Kdy jindy, když ne teď. Čas se jako by zastavil a všichni se můžeme otočit do sebe a začít na sobě pracovat. A když to provedeme správně, vyjdeme z této zkušenosti jako nové, očištěné existence a poneseme si do dalšího života úplně jinou energii. Byl nám k tomu dán jasný signál. Velikonoce jsou čas znovuzrození. Když to bylo dost dobré pro Ježíše, určitě to bude dost dobré i pro nás. 

S čím budete na festivalu Mezi ploty – byť se bude konat on-line – vystupovat? 

S představením Hoď se do pogody. Před rokem nám s tatou vyšla knížka stejného názvu, a tak jsme k ní udělali i pořad, s nímž jezdíme po celé naší krásné zemičce. V knížce je čtyřicet povídek o nás, o naší rodině a přátelích. Všechny jsou velmi veselé, a i když se to někdy zdá naprosto nepochopitelné, všechny se opravdu staly. A čtenářům se evidentně líbí, protože kniha se během půl roku stala bestsellerem. Což nás s tatou moc těší. 

Je pro vás tento festival něčím výjimečný?

Samozřejmě. Festival Mezi ploty je jediný festival, který propojuje dva světy. Svět v uvozovkách normální přichází díky tomuto festivalu do areálu světa v uvozovkách nenormálního. A každý má možnost si sám v hlavě srovnat, co je vlastně dnes považováno za normální. Moc se mi líbí myšlenka proplétání těchto světů dohromady. Myslím, že k sobě totiž patří, tvoří celek. Tak jako ten jin a jang.