Online archiv

V běžném lidském kontaktu není důvod užívat psychoterapeutických postupů, říká psychiatr Cyril Höschl. Dokonce by to bylo na škodu - vztahy by se zřejmě zploštily. Emoce máme také proto, abychom je prožívali, nejen zvládali.

Psychologové by byli lidem užitečnější, když by pověsili své řemeslo na hřebíček a šli dělat něco pořádného, domnívá se britský profesor kritické psychologie Ian Parker. Důvody pro své silné názory rozebírá v exkluzivním rozhovoru pro Psychologii dnes.

Myslíte si, že lhát by se prostě nemělo? Snad si alespoň připustíte, že není lež jako lež. Ostatně, když sami lžete, tak vás k tomu jistě přivedly veskrze dobré důvody. Nebo si přiznáte víc?

Malý Kurd v utečeneckém táboře na turecko-irácké hranici křičí: „Ať můj táta otočí anténu doprava!“ „Můj táta, ať otočí trochu doleva!“ huláká na prostředníka jiný kluk. Řada mužů na kopci šíbuje anténami. Tragikomická scéna uvádí film plný bolesti, traumatu, slz, ale i soucitu, lásky a životní sí ly. To vše ve skupině kurdských dětí, často sirotků, vydělávajících si na živobytí sběrem nášlapných min. Silný obraz ze života dětí bez rukou, bez nohou, bez dětství a bez budoucnosti. Osou snímku je několik dětských příběhů. Třináctiletý kluk přezdívaný Satelit se stává nepsaným vůdcem místních dětí, organizuje party sbírající miny, kšeftuje s nimi, dopomůže místním ke koupi satelitu – a tudíž informací. Silný je příběh Agrin, děvčete, do něhož se Satelit zahledí. Agrin přišla do tábora z nedaleké vesnice, kde prožila kruté trauma. S bezrukým bratrem nemají rodiče a sami se starají o slepé batole. Agrin dítě z duše nesnáší, opakovaně bratra přemlouvá, aby je opustili, vždyť nejde o jejich sourozence, ba dokonce se možná jedná o potomka vrahů jejich rodičů. Agrin touží po lásce a pohlazení, místo toho se však od ní žádá péče, starostlivost a láska k cizímu dítěti. Máte představu, co může dívka v takové situaci udělat? Film představuje uvěřitelný obraz ze života válkou zbídačených lidí, snímek o situaci všemi utlačovaných Kurdů. Zajímavý však může být i na rovině vychovatelské. Čiší z něj totiž obdivuhodná sí la osobností dětí, jež jsou postaveny na roveň dospělým. Není od věci si uvědomit, že i ony jsou schopné a ochotné pracovat, dávat lásku, chovat se dospěle a zodpovědně. Děti ve filmu snášejí obdivuhodně mnoho a skutečnost, že musejí pracovat, je rozhodně netraumatizuje. Fyzicky je však pochopitelně traumatizují miny, které občas vybuchnou, a je-li míra psychických nároků silně překročena, konce bývají leckdy tragické. Sí la snímku spočívá též v tom, že vylíčené charaktery působí naprosto přirozeně. Hrdinové nejsou ani špatní, ani dobří, ale uvěřitelně reální. Vzhledem k drsným podmínkám, v nichž žijí, nepřekvapuje jejich tvrdost, ale spíše projevy lásky mezi dětmi: dojemná péče pubertálních hochů o nalezené batole, polibek mladšímu dítěti, starostlivost. Přirozenost je podtržena i hereckými výkony dětí, které jako by snad ani nehrály. Podobně ani Američané nejsou vylíčeni černobíle. Jsou jen jakousi mocnou silou v pozadí. V podtextu filmu stojí kurdské očekávání – kdy už je Američané konečně zachrání /obsadí? Poněkud navíc mi v jinak více než střízlivém a minimálně stylizovaném snímku přišla vícekrát potvrzená schopnost předvídání budoucnosti bezrukým chlapcem. Kombinace až dokumentární podoby s mystickým motivem posouvá film do žánrově těžko uchopitelné roviny. Navíc ani pozitivní předsudky hendikepovaným neprospívají. Jinak se však co do přístupu k hendikepovaným můžeme ze snímku inspirovat: v reáliích nekonečných diskusí o formě a způsobech integrace hendikepovaných dětí film fascinuje naprosto přirozeným přijímáním takových kamarádů: s pochopením a respektem, bez zbytečného litování. Naturalistický pohled pak vítaně odlehčují tragikomické scény: Satelit listuje skrze zakázané satelitní kanály, zatímco stařešinové vesnice odvracejí zrak. Konečně se objeví kanál BBC, kde George Bush hovoří o Iráku. „To je Bush, řídí celou planetu,“ vysvětluje Satelit starostovi. „A co říká? Přelož nám, co říká!“ Chvíle napětí, Satelit brejlí na televizi, až pronese: „Říká, že bude pršet! A už mě nezdržujte, jdu vydělávat peníze.“ Asi nepřekvapí, že ve vyprahlé krajině skutečně začalo pršet.

Vídeň. Na Sigmund Freud Privat Universität Wien (SFU) se koná vůbec první den otevřených dveří. Před pouhými třemi lety založená univerzita se utěšeně rozvíjí. Původně hlásilo zájem o návštěvu jedenáct psychologů z Česka, nakonec však přijíždím jen já.

Biologické výzkumy i teorie jsou nesmírně zajímavé - i pro psychology. A poznatky jdou dopředu mílovými kroky. Velice si toho vážím, vždyť čím více toho o sobě víme, tím lépe můžeme pochopit sami sebe i své bližní. Na druhé straně se stává opírání se o biologickou podstatu jakousi módou. Jsme uhranuti moderní vědou a výzkumy biologicky neoddiskutovatelné přirozenosti člověka zvláště. Když k tomu připočteme obsesi inteligencí, již považujeme za podstatu nadřazenosti člověka, je jasné, že otázka inteligence lidských ras a zvířat člověku nejpříbuznějších vzbuzuje silné emoce. Projevilo se to i v množství reakcí na články Co se bere ve zvířecí škole? (Pd 11/07) a Kauza: Afrika, geny a inteligence (Pd 12/07). Vyjádření pisatelů stojí za reflexi. Přiznávám, že i já sama jsem byla překvapena, že by u šimpanze učenlivého neexistovalo aktivní učení mláďat. Pátrala jsem tedy v odborné literatuře, až jsem našla odborně zdokumentovaný doklad aktivního učení - šimpanzice z Pobřeží slonoviny ukazovala svému potomkovi, jak louskat ořechy (kulturně předávaná dovednost). Nicméně: v ohromné spoustě prací o chování šimpanzů je jedna dokumentace takového chování málo. Nemůžeme na jejím základě konstatovat, že by aktivní učení bylo šimpanzům vlastní, naopak: zůstává otázka, proč se tomu tak neděje častěji než výjimečně. Druhý autorův článek pobouřil jak zastánce rovnosti ras v oblasti inteligence, tak zastánce jejich nerovnosti. Zkusme si však zachovat jistý nadhled. Uvedu příklad: Jaroslav Petr píše: „Lovci mamutů, kteří se proháněli moravskými úvaly před 30 000 roky, byli zřejmě černoši.“ Jelikož tato věta vzbudila v některých čtenářích veliké emoce, pátrala jsem po jejích základech. Podkladem byla autorovi nově zveřejněná analýza genu SLC24A5, který se podílí na řízení pigmentace kůže. Trochu podrobněji se to má takto: Heather Nortonová z University of Arizona zjistila, že naše „bílá“ varianta tohoto genu není starší než 12 000 let (nejpravděpodobněji dokonce 5300 až 6000 let). SLC24A5 přitom dokáže vysvětlit zhruba 30 % rozdílu v barvě kůže mezi Evropany a obyvateli východní Afriky. Tolik genetický fakt. Další (též velmi nové) genetické výzkumy ukazují, že barva kůže je ovlivněna větším počtem genů, a navíc bílou barvu Evropanů nezpůsobují tytéž varianty genů, které zesvětlily obyvatele Dálného východu. Celé je to tedy trošku složitější. Celou pravdu neznáme, to ovšem neznamená, že o ní nemůžeme uvažovat. Je však dobré si uvědomit, že existují i jiné než genetické přístupy. Selekční tlaky například jistě upřednostňovaly světlou barvu kůže. Jednak prostě proto, že uprostřed sněhem zapadané krajiny přišla lovcům vhod. Navíc jakmile naši předkové opustili Afriku a vydali se do oblastí s menší intenzitou ultrafialového slunečního záření, selekce upřednostňovala jedince se světlejší pletí - vitamín D se totiž v těle syntetizuje s pomocí UV paprsků prostupujících kůží. Není však jasné, jak silný tento tlak byl. Navíc tato potřeba výrazně stoupla až se zemědělskou revolucí a poklesem příjmu vitamínu D potravou. Ještě „světlejší“ pohled na barvu kůže ukazuje kulturní pohled: už nejstarší neolitická kultura na našem území používá u Venuší jako pleťovou barvu světle hnědo-oranžovou, kterou pak překrývá tmavým zdobením. Kdyby byla pleť žen, jež byly inspirací a předlohou tehdejších umělců, černá, Venuše by byly pravděpodobně taktéž černé, zdobené bílými a světlými dekory. Pro tuto skutečnost hovoří i to, že Afričané, mají-li udělat sošku člověka, sahají velice často k černému ebenu nebo jiným tmavým materiálům. Podtrženo sečteno současné biologické znalosti přisuzují lovcům mamutů o něco tmavší barvu pleti nežli poznatky kulturologické. Nesnažme se za každou cenu upřednostnit jeden pohled před druhým. Měli bychom se umět smířit s tím, že existují protichůdné argumenty, a udělat si na jejich základě názor, který nebudeme považovat za absolutní pravdu. Navíc: ať už jsme vybledli dávno či nedávno, rasismus pramení jinde.

Nemyslím, si, že by umění dokázalo duševně nemocného umělce uzdravit, říká Pavel Machotka, profesor psychologie a malíř. Ale mohlo by to být horší, když by dotyčný umění neprovozoval. I částečná a dočasná pomoc má svůj smysl.

Když srovnáme kriminalitu Romů s českými tuneláři, zjistíme, že romské krádeže jsou marginálním problémem, říká Karel Holomek, předseda společenství moravských Romů. 26. října Karel Holomek obdržel cenu Prix Irene, udělovanou za účinný a originální přínos k tvorbě míru mezi lidskými skupinami.

Moje vědomí jako by splynulo se vší existencí. Měl jsem pocit fyzického vesmíru, prožil jsem Velký třesk, popisuje svůj první zážitek s LSD psychiatr Stanislav Grof, který si do Prahy přijel pro cenu nadace VIZE 97. Podle tohoto světoznámého vědce můžeme prožít cokoli, co se stalo v historii lidstva. To zásadně narušuje vědecké předpoklady psychologie a psychiatrie

Češi přestávají být ateisty, ale klasická náboženství je nelákají, říká Prokop Remeš ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Moderní individualismus je vede k vytváření vlastních náboženství ve stylu: Co mi kdo bude povídat, stejně to vím všechno nejlíp.

Potřeba porozumět složitému světu, touha po lidské blízkosti a naděje na spasení. To vše jsou obecné lidské potřeby, které mohou být syceny sektou. Nádavkem se přimkneme k silnému vůdci, jenž za nás převezme zodpovědnost. Funguje to dobře, ale jen na čas. Pak obvykle prohlédneme manipulaci či dokonce objevíme lež a podvod.