Online archiv

V současné době se v mnoha oborech lidské činnosti projevuje snaha, aby se rozhodování a řízení opíralo o kvalitní informace. Ve školství se to týká všech úrovní – rozhodování o jednotlivém žákovi, v rámci jedné školy, i tvorby státní vzdělávací politiky. Poskytnout co nejvíce informací těm, kdo rozhodují o školství na národní úrovni, je prvním a základním cílem mezinárodního šetření PISA. To však neznamená, že jeho výsledky jsou užitečné jen pro politiky a vrcholné státní úředníky.

Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?

Bohumíra LazarováPaido, Brno 2005

Karel Rýdl (red.)FF Univerzity Pardubice a ČS EFFE, Pardubice 2006

Vladimír DočkalNakladatelství Lidové noviny, Praha 2005Když píše populární knihu odborník, který se tématem celá desetiletí zabývá, má to výhodu, že o věci zná informace podstatné i jen zajímavé. Rizikem je, že bude v pokušení seznámit širší veřejnost především se svým pohledem navěc a se svými výsledky. To jsou ve stručnosti přednosti a nedostatky recenzované knihy.Vladimír Dočkal se dlouhodobě nadáním zabývá a do knihy zařadil kromě mnoha teoretických poznatků i řadu užitečných případů zdánlivě i skutečně talentovaných dětí, s nimiž pracoval. Na druhou stranu až příliš vyhraněněhájí názor o rozhodujícím významu prostředí pro nadání. Je pravda, že vhodnou mírou"nadání"je životní úspěšnost, a ta těsně souvisí s rodinným prostředím, v němž děti vyrůstají, ale rodiče a děti mají společné geny,jež mohou být společnou příčinou úspěšnosti dětí i kvality rodičovské péče. Když bez problémů připouštíme, že jedinci (či etnika) podávající mimořádné výkony v atletice mají odlišnou genetickou výbavu a v důsledku toho jinýbuněčný metabolismus, proč autor opakovaně napadá názor, že u dalších typů mimořádných výkonů by za tím také mohly být"jiné buňky"(navíc o příslušných neurologických nálezech sám referuje)? Víra ve výraznou roligenů se může stát i výzvou k pozitivní diskriminaci - dělat víc pro ty, kdo mají vrozeného nadání míň. Snaha nepustit na vlastní píseček neurobiologii se projevuje i autorovým návrhem nového významu slova"vloha", toje však běžně synonymem pro"gen".Informací je v knize celkově dost, od velmi obecných úvah po praktické zkušenosti a údaje o institucích věnujících se talentovaným, ale celkově působí kniha spíš akademicky. Předpokládejme však, že rodiče nadaných dětísami bývají nadaní - viz výše - a tak zvládnou náročnější text. Učitelé zde najdou spíš odkazy na další prameny než konkrétní rady (autor volá po tom, co už je v české reformě školství uzákoněno). Rozpaky nad konkrétní podobouknihou ale neznehodnocují význam dlouholeté organizační a poradenské práce autora ve prospěch mnoha dětí s nejrůznějším nadáním.

Když jsem nedávno připravoval rejstřík jedné učebnice psychologie, zaváhal jsem - patří Jean Piaget čtvrt století po své smrti (16. září 1980) ještě mezi jména lidí, nebo už se stal institucí patřící spíše do věcného rejstříku?Ale můžeme si položit důležitější otázku: Je jeho dílo už uzavřenou a překonanou kapitolou vhodnou právě jen pro učebnice, nebo je dosud živou součástí psychologického myšlení?Ernst von Glasersfeld konstatoval při příležitosti stého výročí Piagetova narození, že celý význam hluboké změny pohledu spojené s jeho dílem byl rozpoznáván jen postupně: nejprve v psychologii dítěte, v období šedesátýchlet 20. století se stala obecně známou teorie stadií kognitivního vývoje, a od osmdesátých let se na Piageta odvolávají různé proudy konstruktivismu, jež jej považují za autora, který vybudoval celou novou epistemologii natroskách metafyzického myšlení. Podle četnosti odkazů na konstruktivismus v nejrůznějších sociálních vědách a pedagogice bychom tedy mohli soudit, že vrchol vlny, kterou pomáhal vyvolat, teprve nastává. To by ale nemuselo býtsprávné kritérium. Behaviorismus v plném rozsahu pronikl do aplikací právě tehdy, když se v psychologii jeho pozice jako hlavního výkladového paradigmatu začala hroutit.Netroufám si hodnotit situaci v psychologii jako celku. Před rokem jsem se zde zamýšlel nad dnešním pohledem na L. S. Vygotského, jehož kulturní psychologie bývá stavěna do protikladu k biologicky založenému pohledu J.Piageta. Napsal jsem, že bych se - mimo jiné pod vlivem neurovědních a evolučněpsychologických výzkumů - spíš klonil právě k názoru Piagetovu, který zjednodušeně říká, že učení následuje za zráním. Zdá se mi dokonce, že dnes užje sám Piaget málo biologický, že je tedy kritizován z pozic nového nativismu: vrozeno nám je víc, než si mysleli piagetovci,"učení"je jen výběr vhodných geneticky předávaných schémat z těch, které nám vložilaevoluce do vínku.Piagetovi bylo někdy vyčítáno, že kognitivní vývoj sice hezky popisuje, ale nedostatečně vysvětluje. Současní badatelé se snaží sloučit pohledy"informačního"a piagetovského kognitivismu v tom smyslu, žeinterpretují kvalitativní změny myšlení v průběhu vývoje dítěte jako projev kvantitativních změn jeho schopnosti nakládat s informacemi - např. postupně se zvyšující rychlosti zpracování či kapacity jeho"pracovní"paměti.Řada pozoruhodně promyšlených experimentů během posledních desetiletí odhalila slabiny v některých klasických výzkumech, opravila naši představu o tom, jaké schopnosti mají děti určitého věku nebo korigovala názor, žekognitivní vývoj probíhá zhruba stejně u všech jedinců a ve všech kulturách. (Jaký důsledek má pro demokratický stát zjištění, že možná dvě třetiny jeho občanů neužívají abstraktní myšlení, které má podle zjednodušeného pojetízvládat pubescent?) Většinou se hlásíme k"falzifikacionismu"a víme, že v principu nelze vědeckou teorii dokázat ani záplavou dokladů, ale k jejímu vyvrácení stačí jeden experiment, jehož výsledek je s ní v rozporu.Nebuďme však naivními falzifikacionisty a přiznejme si, že své oblíbené teorie neopouštíme jen kvůli tomu, že tu jsou nějaká experimentální data, která jim odporují. Vědecké koncepty se opouštějí tehdy, když už nepodněcují aneorientují další bádání a když jsou k dispozici koncepty lepší. Domnívám se, že v obojím smyslu čas opustit Piageta ještě nenastal.Sám pro sebe považuji za dosud stále nedoceněný Piagetův důraz na průsečík gnozeologie a psychologie. Předjímal dnešní"expertní"přístup, když hledal za pomoci nejlepších odborníků (ve fyzice se např. obrátil naEinsteina) ústřední koncepty vědních oborů a pak sledoval jejich genezi u dětí. Jako didaktik zde vidím imperativ studovat učení jako specifické učení konkrétnímu kulturnímu obsahu (např. v jednotlivých školních předmětech),kde může piagetovský přístup jistě mnohému pomoci např. v rámci současné kurikulární reformy českého školství.

Desítky let po smrti znal jeho dílo jen úzký okruh žáků a přátel. Dnešní učebnice tvrdí, že spolu s Piagetem nejvýznamněji ovlivnil uvažování o kognitivním vývoji. Nakolik však jeho hypotézy podporuje výzkum?Vygotskij je dnes velmi populární ve světě - a opět i doma. Jeho kulturní přístup se dá postavit proti údajně konzumnímu a výkonovému myšlení Západu.

Miluše SedlákováPraha, Grada 2004, 252 s.Zatímco ve světě kognitivní psychologie dominuje - nebo přinejmenším donedávna dominovala - akademickému výzkumu, v češtině o tomto směru vyšlo jen několik málo studijních textů. Recenzovaná monografie proto zaplňuje velkoumezeru na knižním trhu. Shrnuje - a bohužel i uzavírá - výzkumné a pedagogické úsilí badatelky, jíž mnoho našich psychologů vděčí aspoň za základní povědomí o tomto proudu psychologického myšlení a zkoumání. Dík patří všem, kdorukopis připravili k vydání poté, co dr. Miluše Sedláková podlehla dlouhé nemoci. Jak sama autorka objasňuje, kognitivní psychologie může být chápána buď jako systematický výklad hlavních oblastí poznávání kombinující různáparadigmata, anebo rozpracování"informačního a procesuálního"přístupu či analogie mozek-počítač. Zatímco prvnímu pojetí odpovídá nedávno vydaná překladová Sternbergova Kognitivní psychologie, Sedláková předkládá vduchu druhého pojetí do hloubky jdoucí analýzu jen několika základních témat kognitivistického uvažování. Nepomíjí metody výzkumu v jednotlivých oblastech, ale oproti americké učebnici věnuje větší pozornost historickým afilozofickým souvislostem, teoretickým a terminologickým aspektům. Na textu je znám autorčin zájem o metateorii psychologie, díky čemuž jde o četbu místy dost obtížnou, ale představující užitečnou školu precizního vědeckéhomyšlení. Těžištěm textu je rozbor procesuálních a obsahových aspektů mentální reprezentace, resp. mentálního modelu jako její složitější formy. Tato volba odpovídá centrálnímu postavení pojmu mentální reprezentace v kognitivnípsychologii. (Kapitola o mentálních modelech se mi četla asi nejlépe - možná i vzhledem k jejich aplikovatelnosti v konstruktivistické didaktice, jíž se zabývám.) Kromě symbolických reprezentací"klasické kognitivnípsychologie"je naznačen i alternativní pohled - subsymbolické reprezentace v neuronových sítích. Na to navazuje popis speciálních případů modelů -"teorie mysli"a folkové psychologie (což je vlastně to, co si"opravdoví"psychologové vyprávějí o tom, jakými psychology jsou děti a ostatní dospělí kolem nich). Dodatek uvádí cenné medailony některých významných představitelů oboru. Nepříznivé okolnosti, jež autorce zabránilyosobně provést závěrečnou redakci díla, se v textu sice občas projevují např. opakováním nebo přehozením odstavců, přes to vše jde o zcela zásadní publikaci, k níž se budou zejména hlubší zájemci o problematiku poznávání dlouhovracet. V závěru knihy se autorka zamýšlí nad tím, co trvalého kognitivní paradigma psychologii přineslo a zda obstojí pod náporem kritiky postmoderních, narativních a diskurzivních přístupů, o nichž se někdy mluví jako o"druhé kognitivní revoluci". Já se o budoucnost kognitivní psychologie ve světě nebojím. Díky práci M. Sedlákové si k ní snad najde cestu i více českých zájemců.