Online archiv

Každý nový vynález polarizuje společnost. Stačí se vrátit na počátek 19. století a uslyšíme, jak v „rychlovlacích“ při 40 km/h bude vznikat vakuum a udusí cestující. Byla to doba, kdy se lidi vlaků děsili, ale také je milovali. Každý kluk toužil mít doma vláčky a práce na dráze patřila k prestižním. Kde je těm dnům konec? Ale kdepak, ty dny jsou stále zde, jen máme novodobé hračky a strach o soukromí a ztrátu identity. I dnes vidíme polarizaci společnosti – část lidí dává své soukromí a intimitu v plen v reality show a zpovídá se z každého hnutí mysli na módních blogách. Na druhou stranu se lidé děsí toho, že někdo bude znát jejich rodné číslo či DNA. Naši dědečkové se báli čtyřicetikilometrové rychlosti, a nebáli se sociálně rasistických experimentů komunistů a fašistů. I my děláme stejné chyby jako oni a zřejmě se bojíme, čeho se bát nemusíme. Naopak nás nechávají v klidu jevy, které nám či našim dětem utnou hlavu – ať doslova nebo obrazně. Proto se nebojím, že by i veřejně sdílená informace o DNA nějak výrazně dokázala ovlivnit můj život. DNA testy dokáží s jistou pravděpodobností předpovědět, že onemocním Alzheimrem. A co má být? Lidé nerespektují zcela jisté informace o svém zdraví – podceňují bezpečný sex, kouří a nejsou schopni si naplánovat ani založení rodiny… Je rozumné jen kvůli DNA testům najednou předpokládat revoluci v lidském chování? Pracoval jsem dost dlouho v oblasti psychologie reklamy, abych viděl, jak jsou firmy schopné či spíše neschopné s daty nakládat. I bohaté banky, které měly o svých klientech neuvěřitelné množství oficiálně získaných údajů, je prakticky nedokázaly účinně využít pro direkt marketing, tj. pro osobní oslovení jednotlivých zákazníků a cílené zjišťování jejich potřeb a individuální nabízení služeb. Osobně bych byl naopak šťastný, kdyby firmy dokázaly lépe analyzovat mé potřeby a nabídnout mi to, co skutečně potřebuji, a nezaplavovat mě tunami amatérsky provedených letáků. Pokud jim k tomu pomůže znalost mého rodného čísla či DNA, rád jim vypláznu jazyk i s r.č. 6704030091 na odběr vzorku, ať si s tím s pánembohem dělají, co chtějí. O tom, že DNA je pří liš mladý vynález, svědčí i to, že máme zastaralé zákony, zejména co se týká otcovství. Muž například zjistí, že není biologickým otcem, a po rozchodu s matkou dítěte nefunguje v rodině ani jako náhradní. Proč by měl celý život platit na cizí dítě jen proto, že byl ženou podveden? Příklad vyměněných dětí z třebíčské porodnice je přirozený experiment, který nám možná ukáže, jak zbytečně se nadhodnocuje biologické otcovství. Mnoho rodičů si udělá DNA testy. Jenže co budou dělat, až zjistí, že ten desetiletý kluk není jejich? To vyhodí deset let společného života? Otázka DNA testů je otázkou rodičovské a osobní identity, která je v moderní době velmi ohrožena především díky rostoucí vzájemné izolaci. Tohoto vzájemného odcizování bychom se měli bát mnohem více než ztráty soukromí či testů DNA. Je dobré mít na paměti, že evoluce nás nijak nechrání před novými nebezpečími. Před nimi nepociťujeme žádné varovné obavy. Jediné, co nám může trochu pomoci, je, jak říkaly babičky v 19. století: Kéž by nám pan Bůh zdravý rozum zachovati ráčil!

Zamilovanost je evolučně formovaný mechanismus, který ulehčuje odpoutání se od vazeb k primární rodině, abychom byli schopni přilnout k někomu, kdo s námi sdílí asi tolik genů jako poslední bezdomovec na ulici. Alespoň tak to vidí texaský evoluční psycholog David Buss.

Čtu málo a ještě méně studuji. To proto, že studium je obtížnější než čtení, je to usilovné promýšlení čteného (od latinského studeo - usiluji). Zde pociťuji neustálý životní dluh - studovat alespoň hodinu denně to, co již vymysleli jiní chytří lidé. Jinak mám totiž pocit, že blbnu. Jedním z těchto nesplacených životních dluhů je matematika a statistika. Letos jsem to už nevydržel a vytáhl z knihovny (dá-li se tak říkat banánové krabici z dob studií) Matematiku pro geology. Oprašuji definice limit, derivací a integrálů a doufám, že se dopracuji až k derivačním rovnicím. Narazil jsem totiž na teorii Juliena Sprotta, která tvrdí, že pocit životní pohody či štěstí (wellbeing) je jen indikátorem zrychlení životní úspěšnosti. Šťastní se cítíme jen když se nám začíná dařit lépe než dosud. Tato teorie by totiž dokázala vysvětlit, proč štěstí je muška jenom zlatá, proč se po intenzivním pocitu spokojenosti dostavuje kocovina a podobně. Jenže Sprott svou teorii vysvětluje pomocí derivační rovnice druhého řádu. Bohužel to není poprvé, co jako psycholog narážím na svou omezenost v oblasti matematiky a statistiky. Na stejný problém jsem narazil, už když jsem zkoumal kvalitu reklamy. Používal jsem tehdy takzvanou oční kameru - přístroj, který zaznamenává délku a směr pohledu probanda. Pokoušel jsem se uchopit, jaké statistické rozdělení mají data z kamery vycházející. Až v Texasu jsem našel statistika, jenž mi byl schopen napsat potřebné rovnice. S jejich pomocí jsem konečně mohl proložit naměřená data a odhadnutými parametry popsat kvalitu reklamy. Jenže po čase hledání jsem zjistil, že jsem objevil již objevené... Narazil jsem totiž na článek popisující dané rozložení: „Trvání pohledů má gama rozložení,“ stálo tam černé na bílém. Nevím jak vy, ale já si gama rozložení z dob psychologických studií nepamatuji. A i kdyby, tak nevím, jak je aplikovat. Navíc v daném článku byla ta data uchopena poměrně složitými regresními rovnicemi - opět metoda, kterou znám povrchně a kterou nedokážu prakticky upotřebit. Takže jsem si opět před svými americkými kolegy připadal jako debil. Problém statistiky pro psychology však nevidím ve znalosti pokročilých metod (regresní rovnice, analýza principiálních komponent a podobně), ale v tom, že naši studenti nejsou schopni kupeckých počtů. Například jak překlopit škálu 1-5 do škály 5-1, tedy české známkování do ruského. To potřebujeme při každém testu, abychom srovnali polaritu položek. Vystačíme s matematikou základní školy, psychologové však mívají problém. Nebo praktické otázky, kdy je nám průměr k ničemu a je naopak vhodnější použít medián či modus? Stejně tak by se hodila i znalost Excelu, s jehož pomocí lze čistit data a provádět triviální testy, například chí-kvadrát. Tato kupecká, pragmatická znalost statistiky a dnes i tabulkových editorů otvírá vrátka do vyšší dívčí nejen v psychologii, ale i v jiných příbuzných oborech.

Od rodičů a učitelů slýcháváme příběhy, které formují naše postoje k historickým osobnostem. S historickou pravdou tyto příběhy nemají moc společného, ale formují naše národní uvědomění a identitu. To můžeme vidět na"vítězství"nikdy nežijícího Járy Cimrmana v televizní soutěži o Největšího Čecha.

Na Smíchově jsem bydlel asi dva roky, když tak jednou čekám na autobus a na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tuchvíli čekal nejméně:"Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme s autem okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku."Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávělajeden příběh, který mi utkvěl v paměti. Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Staraly se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německyčíslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopna si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zaseve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je bez vyzvání nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by jiani neviděl. Místo toho to mrně nakopl okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své malé kamarádky. Tento hrůzný příběh jedokladem toho, že děti si dokážou pamatovat traumatické příběhy a poměrně přesně je interpretovat. Robyn Fivush z Emory University sledoval schopnost dětí rozpomenout se na zážitky při hurikánu Andrew, který v roce 1992zpustošil Floridské pobřeží. Ukázalo se, že již předškolní děti jsou schopné traumatické zážitky popsat s podivuhodnou přesností. Navíc šest let na to, tj. ve věku okolo 9-10 let, si tyto zážitky stále pamatují včetně ještěpatrných projevů stresu. Zajímavá jsou i zjištění ohledně intenzity prožitku. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na tom, jakým stimulem byl stres vyvolán, ale především na tom, jakou intenzitu měly tyto zážitky, zda dotyčnýopravdu prožíval ohrožení života. Tato ,odpověď na dávku' (dose-response) je zatím nejlepším prediktorem vzniku patologické posttraumatické stresové poruchy (PTSD). S intenzitou stresu pochopitelně souvisí různý způsobzapamatování. Intenzivní stres působí mírnou retrográdní amnézii. Děti si vybavují méně detailů, které negativní události předcházely, než děti s mírným stresem. Naopak z průběhu katastrofy jsou jejich vzpomínky přesnější,konzistentnější a stabilnější v čase. Tyto závěry potvrzují, že vzpomínky z extrémního stresu mají mnohem více podobu zkamenělé vzpomínky, jakoby televizního záznamu, naproti tomu vzpomínky z mírného stresu jsou spíšerekonstrukcí zažitého a je mnohem jednodušší je kontaminovat a pozměnit aktuálním prožíváním. Traumatické vzpomínky mají sklon perseverovat a neustále se přehrávat v nenadálých okamžicích. Přirozenou obrannou reakcí člověkajsou pokusy toto opakování zastavit, protože při každém vyvolání jej znova zaplaví úzkost a strach. Bohužel v tomto případě je behaviorální metoda mentálního stopu naprosto neúčinná, má jen krátkodobý odkladný účinek. Mnohemúčinnější jsou paradoxní intence. Klienta povzbudíme, aby si uvědomil, že jeho nepřítelem není fakt, že daná událost se kdysi stala, ale to, že se mu neustále ve fantazii přehrává. Je tedy třeba přenést pozornost z minulosti,uvědomit si nebezpečí fantazijního přehrávání scény v současnosti a na to zaměřit plné terapeutické úsilí. Klientovi není přirozené vědomí, že v nové situaci se již bolest a utrpení nemůže opakovat, a proto je třeba zabránitnarůstajícímu stresu, který vtíravá vzpomínka vyvolává. To se dá provést řízenou samomluvou, kdy klient k sobě konejšivě promlouvá jakoby k malému dítěti:"Tak vidíš, teď už je to jen vzpomínka. Teď už ti to nemůžeublížit. Teď už to nebude bolet. Můžeš tedy zůstat klidný. Můžeš se na to dívat jako na reklamu v televizi. Dokonce si to můžeš přehrát desetkrát za sebou, a stejně ti to už nemůže ublížit."Takovou řízenou samomluvu jetřeba aplikovat v tom okamžiku, kdy se vzpomínka spontánně vynoří. Další technika, která snižuje živost vzpomínek, je mnohonásobné převyprávění. Pokud je k vyprávění povzbudíme, děti scénu popíší a zčásti znovu prožijí.Tentokrát ale v klidném a bezpečném prostředí. Toto znovuprožití scény z části přepíše původní paměťovou stopu a každé následující převyprávění pak čerpá informace nejen z původní vzpomínky, ale z i těchto průběžnýchpřevyprávění. Tímto mechanismem se ze živé vzpomínky pomalu stává řada frází, která původní zážitek pomalu odsouvá na vedlejší kolej a do zapomnění.