Paměť dětí na traumatické zážitky

Na Smíchově jsem bydlel asi dva roky, když tak jednou čekám na autobus a na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tuchvíli čekal nejméně:"Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme s autem okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku."Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávělajeden příběh, který mi utkvěl v paměti. Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Staraly se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německyčíslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopna si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zaseve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je bez vyzvání nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by jiani neviděl. Místo toho to mrně nakopl okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své malé kamarádky. Tento hrůzný příběh jedokladem toho, že děti si dokážou pamatovat traumatické příběhy a poměrně přesně je interpretovat. Robyn Fivush z Emory University sledoval schopnost dětí rozpomenout se na zážitky při hurikánu Andrew, který v roce 1992zpustošil Floridské pobřeží. Ukázalo se, že již předškolní děti jsou schopné traumatické zážitky popsat s podivuhodnou přesností. Navíc šest let na to, tj. ve věku okolo 9-10 let, si tyto zážitky stále pamatují včetně ještěpatrných projevů stresu. Zajímavá jsou i zjištění ohledně intenzity prožitku. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na tom, jakým stimulem byl stres vyvolán, ale především na tom, jakou intenzitu měly tyto zážitky, zda dotyčnýopravdu prožíval ohrožení života. Tato ,odpověď na dávku' (dose-response) je zatím nejlepším prediktorem vzniku patologické posttraumatické stresové poruchy (PTSD). S intenzitou stresu pochopitelně souvisí různý způsobzapamatování. Intenzivní stres působí mírnou retrográdní amnézii. Děti si vybavují méně detailů, které negativní události předcházely, než děti s mírným stresem. Naopak z průběhu katastrofy jsou jejich vzpomínky přesnější,konzistentnější a stabilnější v čase. Tyto závěry potvrzují, že vzpomínky z extrémního stresu mají mnohem více podobu zkamenělé vzpomínky, jakoby televizního záznamu, naproti tomu vzpomínky z mírného stresu jsou spíšerekonstrukcí zažitého a je mnohem jednodušší je kontaminovat a pozměnit aktuálním prožíváním. Traumatické vzpomínky mají sklon perseverovat a neustále se přehrávat v nenadálých okamžicích. Přirozenou obrannou reakcí člověkajsou pokusy toto opakování zastavit, protože při každém vyvolání jej znova zaplaví úzkost a strach. Bohužel v tomto případě je behaviorální metoda mentálního stopu naprosto neúčinná, má jen krátkodobý odkladný účinek. Mnohemúčinnější jsou paradoxní intence. Klienta povzbudíme, aby si uvědomil, že jeho nepřítelem není fakt, že daná událost se kdysi stala, ale to, že se mu neustále ve fantazii přehrává. Je tedy třeba přenést pozornost z minulosti,uvědomit si nebezpečí fantazijního přehrávání scény v současnosti a na to zaměřit plné terapeutické úsilí. Klientovi není přirozené vědomí, že v nové situaci se již bolest a utrpení nemůže opakovat, a proto je třeba zabránitnarůstajícímu stresu, který vtíravá vzpomínka vyvolává. To se dá provést řízenou samomluvou, kdy klient k sobě konejšivě promlouvá jakoby k malému dítěti:"Tak vidíš, teď už je to jen vzpomínka. Teď už ti to nemůžeublížit. Teď už to nebude bolet. Můžeš tedy zůstat klidný. Můžeš se na to dívat jako na reklamu v televizi. Dokonce si to můžeš přehrát desetkrát za sebou, a stejně ti to už nemůže ublížit."Takovou řízenou samomluvu jetřeba aplikovat v tom okamžiku, kdy se vzpomínka spontánně vynoří. Další technika, která snižuje živost vzpomínek, je mnohonásobné převyprávění. Pokud je k vyprávění povzbudíme, děti scénu popíší a zčásti znovu prožijí.Tentokrát ale v klidném a bezpečném prostředí. Toto znovuprožití scény z části přepíše původní paměťovou stopu a každé následující převyprávění pak čerpá informace nejen z původní vzpomínky, ale z i těchto průběžnýchpřevyprávění. Tímto mechanismem se ze živé vzpomínky pomalu stává řada frází, která původní zážitek pomalu odsouvá na vedlejší kolej a do zapomnění.

Placená zóna

Jeroným Klimeš