Online archiv

Elsa Jones a Eia Asen Praha, Konfrontace 2004, 143 s.Knížka dvou renomovaných rodinných terapeutů z Velké Británie nabízí čtenářům nejen brilantní a čtivou ukázku systemické práce - je také zajímavě psanou zprávou o výzkumu. Sdělení, že systemickou terapii lze provádět i vmetodologicky striktně vymezených podmínkách výzkumné studie, považuji za podnětné. Nejen systemičtí terapeuté a terapeutky, ale většina psychoterapeutické veřejnosti u nás chová nedůvěru až nechuť k pozitivistickým výzkumům ajejich užitečnosti. Prezentovaná práce je součástí rozsáhlé studie, která srovnávala účinnost tří léčebných postupů: kognitivně-behaviorální terapie, párové terapie a farmakoterapie. Otázku, zda partner či partnerka může býtzdrojem pomoci člověku, který trpí závažnou depresí, zodpovídá výzkumný projekt kladně. Jedinci trpící těžšími formami deprese, léčení v rámci výzkumného projektu pouze systemickou terapií, byli po stanoveném období klinickyméně symptomatičtí nežli skupina pacientů a pacientek, léčených pouze kognitivně-behaviorální terapií a farmakoterapií. Knížka je rozdělena do pěti kapitol. První dvě představují model výzkumu, jeho výsledky a terapeutickýmanuál, další dvě popisují odlišný styl obou autorů. Elsa Jonesová navazuje na milánskou školu, hlásí se též k feministickým proudům a sociálnímu konstrukcionismu. Zdůrazňuje, že při terapii deprese vždy uvažuje o reakci nazážitek bezmoci - buď z dětství či ze současné rodiny. Eia Asen nabízí ve své kapitole rozsáhlou, umně a jemně vedenou párovou terapii ženy, která byla většinu svého života léčena pro těžkou depresi. Asenův aktivní styl v soběnese též vliv strukturní terapie. Jeho komentáře k jednotlivým sezením jsou opravdovou lahůdkou. V závěrečné části dílka se oba autoři vyjadřují k dalším důležitým tématům párové terapie deprese. Shodují se, že deprese jesociálně tvořený fenomén. Z vlastní zkušenosti s překladem minulé knížky Elsy Jonesové vím, že se její dlouhé a složité věty nepřevádějí do češtiny snadno. Překladatel David Skorunka odvedl poměrně dobrou práci. Přesto se vrecenzovaném textu najdou věty, které působí zmateně či neobratně. Dále je smutné, že v knize, jež se týká mimo jiné i genderové problematiky, překladatel používá generického maskulina: hovoří například o pacientovi i tam, kdese jedná o pacientku a o terapeutovi, i když se jedná o terapeutku. Celkově lze uvedení této zajímavé publikace srdečně přivítat. Jde zde o mnohem víc než o kvalitní ukázku systemické párové terapie těžkých depresivníchjedinců. Jde o pečlivou výzkumnou studii, která v současném tlaku na přístupy založené na důkazech (evidence- based medicine) představuje významný a působivý příklad účinnosti systemické terapie. Jako zdroj terapeutickéinspirace ji lze doporučit jak těm, kteří se systemickou terapií zabývají, tak odborníkům a studentům jiných psychoterapeutických škol i zájemcům z příbuzných oblastí.

Zdeněk Matějček, Marie Pokorná, Petr Karger Praha, nakladatelství H+H 2004, 189 s.Nejraději bych název knihy"Rodičům na nejhezčí cestu"pozměnila na"Rodičům na nejhezčí cestu nejhezčí knížku". Tuto knihu totiž řadím v knihách pro rodiče malých dětí mezi nejhezčí, jaké mohou být napsány.Publikace obsahuje zhruba 80 krátkých sdělení pro rodiče dětí prvních tří let života. Autoři - psycholog a dětští lékaři - v nich probírají jednak normální vývoj dítěte a jednak to, co zdravému vývoji překáží nebo co jejohrožuje. Rodiče se dozvídají o tom, jak probíhá vývoj v různých oblastech, a dočtou se mnoho moudrých slov o rizicích ve vývoji dítěte - slov, která poučují, ale nestraší. Rodiče však nejsou v knize vedeni jen k poznání, jakse malé dítě vyvíjí a co pro jeho zdárný vývoj dělat. Kniha je vede ke společnému radostnému prožívání, které je základem pro vytváření důvěry dítěte v okolní svět a jeho další citový a morální vývoj. Dále kniha dobře ukazujevýznam rodiny a to, jak je důležité, aby mladá rodina žila spolu a pohromadě - aby dítě poznávalo, ke komu patří. Další předností knihy je důraz na respekt k individualitě dítěte:"dítě je individualita - ne schéma a neautomat". V této krátké recenzi bohužel není možné uvést všechny vynikající postřehy o dítěti a rodičích, kniha je jich plná. Jako příklad vybírám pouze dva takové postřehy, a to o stimulaci v raném věku a o jeslích. Pokudjde o ranou stimulaci, kniha se zmiňuje o existujících snahách (zejména v některých částech západního světa) co nejdříve a co nejvíce zahrnovat dítě nejrůznějšími podněty."Tato praxe se zakládá na předpokladu, že čímdříve a čím vydatněji bude mozek dítěte bombardován podněty přiváděnými zrakem, sluchem, hmatem, čichem, pohybem atd., tím spíše se dítě stane vnímavějším, vyspělejším, chytřejším, inteligentnějším - což má být ta nejvyššíhodnota jeho života a měřítko vychovatelské úspěšnosti jeho rodičů. Jenomže zákonitosti funkce našeho centrálního nervového systému neboli mozku říkají něco jiného: Je-li něčeho příliš, není to k dobrému a organismus se protitomu začne bránit. A výsledkem pak není vyšší inteligence dítěte, nýbrž neurotické obtíže, které naopak normální učení ztěžují a podlamují. A tak bychom si jen přáli, aby rodiče přijali tuto důležitou poučku: Radost z dítěteano! - ale nedělejme z něho závodního koně! To raději na koníčky jděme do Chuchle."Sdělení"Vzpomínka na jesle"je významné právě v dnešní době. Ukazuje, že pro dvou až tříleté dítě je umístění v jeslíchvývojově předčasné, a tedy psychologicky náročné. Je to doba, kdy si dítě vytváří identitu neboli vědomí vlastního já - a pro to jsou nejvhodnější podmínky v soužití se stálými, milujícími dospělými -"jeho lidmi".Čtenáře těchto řádků bych chtěla přesvědčit, že kniha"Rodičům na nejhezčí cestu"může být nejhezčím dárkem pro vaše přátele, kteří jsou rodiči malých dětí. Než jim ji dáte, přečtěte si ji i vy - moudrost autorůobohatí i vás.

Pozemský život je velice drahocenný a krátký na to, abych četla nedůležité články, sledovala bulvární noviny a nahlížela prostřednictvím tisku a sdělovacích prostředků do soukromí tzv."hvězd"nebo veřejnosti známýchlidí. K vytváření osobní pohody a radosti se ve volném čase snažím co nejvíce získat ze čtení o životě historicky významných lidí, u nichž hledám vzor pro sebe. Jsou to rukopisy o významných lékařích starověku, jako bylHippokrates, Galénos, dále o významných osobnostech v Čechách, jako o Tadeáši Hájkovi z Hájku, spisy K. Čapka a rozhovory s TGM. Předloni vyšla velmi zajímavá kniha"Bod obratu"vědce Fritjofa Capra z Univerzity vBerkeley v Kalifornii. Je to úžasné složité čtení a současně přiznání vědce-fyzika, který došel ve svém výzkumu k názoru na nutnost základní změny světonázoru, k níž dochází ve vědě i v lidské společnosti. Pochopila jsem, žejeho knižní monografie je výzvou pro všechny vzdělance vnímat hlubší a skryté souvislosti jevů (jsou také předmětem mého zájmu) a rozvíjet schopnosti k jasnému a srozumitelnému vyjádření. Pro mne nejdůležitější knihou stáleotevřenou na mém stole, ve které jsem našla odpovědi na všechny otázky, na něž jsem dříve nenacházela odpovědi ani při rozhovoru se vzdělanými lidmi, je kniha"Ve Světle Pravdy"autora O. E. Bernhardta. K tomu se řadísada knih H. Vollmanna:"Svět, jaký by mohl být","Vědění pro svět zítřka","Brána se otevírá"a"Co stojí za tím". Dále kniha S. Schwartzkopffa"Škola pojmů", R. Steinpacha"Skryté souvislosti určují náš pozemský život", F. Kargera"Následky nehmotného znečišťování životního prostředí"a I. Novotného"Nové vědění - teorie všeho". Z těchto knih na mne vždy dýchnevědomý návod na to, jak je možno velmi jednoduše vytvářet pohodu, radost a mír, jak budovat mravně čistou společnost. Vzhledem k tomu, že mě oslovila kniha amerického lékaře H. Bensona o nadčasovém léčení"Moc a biologievíry v uzdravení", snažím se zorientovat ve filozofii alternativních metod léčby a vyčíst něco z pradávných moudrostí Dálného východu o tradiční čínské medicíně a o indické ájúrvédě. Existuje dostatek různých knižníchpublikací na daná témata. Dříve jsem velmi ráda četla detektivní příběhy, na něž již nemám čas, ale ráda si poslechnu detektivní i jiné románové příběhy ve večerních hodinách v rádiu, které je mým oblíbeným společníkem přidomácích pracích. Poněvadž mám ráda krásné věci kolem sebe, navštěvuji galerie, výstavy, především klasickou malbu 19. století a výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Radost mi dělá zejména návštěva malých hudebních recitálů vsálech paláců na Malé Straně, které navštěvuji pravidelně již řadu let. Velmi mě zaujala letošní choreografická výprava Bohémy ve Státní Opeře, kde osoba Mimi byla úžasně ztvárněna ve dvojím provedení choreografem, který mělzajisté duchovní poznání. Jinak nacházím klid, harmonii i trpělivost v ruční práci, pletení a vyšívání a samozřejmě v přírodě, na zahrádce, na skalce.

Jan Průcha Praha, Portál 2004, 200 s.Psychologie mezikulturních rozdílů se dynamicky rozvíjí a Prof. Dr. Jan Průcha, DrSc. se právem pozastavuje nad tím, že se tento obor u nás málo systematicky pěstuje a nemá ani obecně přijatý název. Otevřené hranice, světovékonflikty i globalizační vlivy potvrzují, že znalost této disciplíny by měla patřit ke vzdělání moderního člověka. Autor čtivě psanou a přehledně členěnou knihou pomáhá zaplnit dosavadní mezeru, zároveň ale nastoluje i mnohádilemata. Ti, kdo čerpají převážně z hojných anglosaských zdrojů, se asi pozastaví už nad názvem knihy, inspirovaným němčinou a francouzštinou. Leckomu může termín interkulturní také asociovat užší, bilaterální tématiku nežalternativní zavedené označení transkulturální psychologie. Kniha je u nás průkopnickým dílem, a tak po ní určitě sáhne široký okruh čtenářů: bude zajímavým čtením do kapsy pro laiky, úvodem do oboru pro studenty, přínosemkolegům z oboru. Tato víceúčelovost má však i svá úskalí, protože i když je tato publikace vítaným obohacením pro všechny, každý v ní zároveň může cosi postrádat. Laik by v knize nejspíš uvítal co nejvíce praktickýchzajímavostí - nemělo by proto chybět téma"kulturní šok"a výklad jeho fází užitečný pro adaptaci v cizině i pochopení imigrantů u nás. Vážný nedostatek knihy určené i laikům a studentům vidím v tom, že autor máponěkud lehkovážný styl - mnohdy se pouze povrchně dotkne témat silně kontroverzních a přitom zásadních pro obor samotný i pro jeho vývoj v Česku (otázky stereotypů, sexuálního obtěžování, knih P. Bakaláře atd.), překvapí ibagatelizací v úvodu statě o rasismu:"Dodnes u nás přetrvává u mnohých lidí pocit, že pojem"rasa"je něco, s čím je třeba zacházet opatrně"(str. 61). Vážní zájemci na knize ocení systematičnost -přehledné dělení na teoretické základy, empirické jádro (ukázky výzkumů zaměřených na hodnoty, morálku, lásku a sex, akulturaci, předsudky, identitu a komunikaci) a stručný oddíl aplikací. Pokud by se tato kniha měla povýšit naencyklopedický přehled, hodilo by se doplnit např. kapitolky o kulturních rozdílech v perecepci (času, prostoru, barvy, krásy), kognici (řešení problémů, různé míry inteligence) a psychopatologii, přidat stať o metodologiioboru apod. Kolegové z pomáhajících profesí by zase uvítali přehled poznatků o etnických skupinách u nás - zejména Romech, kterým se publikace věnuje sporadicky, a imigrantech. Odborník i laik se zájmem zalistuje množstvímsebraných empirických studií, seriózní čtenář si ale bude z četby chtít odnést hlubší vhled a moudrý nadhled nad mnohdy anekdotickými zjištěními. To vše uvádím spíše pro inspiraci než jako kritiku, věřím, že kniha s toutotematikou si vyžádá další vydání, možná i cílenější mutace. Již nyní se jedná o publikaci poutavou, čtivě psanou (s příklady v rámečcích, seznamem definic - snad jen kreslené vtipy chybí) a s českým čtenářem na mysli (zvláštníoddíl je věnován českému charakteru). Je to kniha inspirativní, přehledná a vede bádavého čtenáře k dalším informačním zdrojům. Užitečná v této podobě ale bude zejména těm, kdo jsou schopni samostatného kritického myšlení.

Miluše SedlákováPraha, Grada 2004, 252 s.Zatímco ve světě kognitivní psychologie dominuje - nebo přinejmenším donedávna dominovala - akademickému výzkumu, v češtině o tomto směru vyšlo jen několik málo studijních textů. Recenzovaná monografie proto zaplňuje velkoumezeru na knižním trhu. Shrnuje - a bohužel i uzavírá - výzkumné a pedagogické úsilí badatelky, jíž mnoho našich psychologů vděčí aspoň za základní povědomí o tomto proudu psychologického myšlení a zkoumání. Dík patří všem, kdorukopis připravili k vydání poté, co dr. Miluše Sedláková podlehla dlouhé nemoci. Jak sama autorka objasňuje, kognitivní psychologie může být chápána buď jako systematický výklad hlavních oblastí poznávání kombinující různáparadigmata, anebo rozpracování"informačního a procesuálního"přístupu či analogie mozek-počítač. Zatímco prvnímu pojetí odpovídá nedávno vydaná překladová Sternbergova Kognitivní psychologie, Sedláková předkládá vduchu druhého pojetí do hloubky jdoucí analýzu jen několika základních témat kognitivistického uvažování. Nepomíjí metody výzkumu v jednotlivých oblastech, ale oproti americké učebnici věnuje větší pozornost historickým afilozofickým souvislostem, teoretickým a terminologickým aspektům. Na textu je znám autorčin zájem o metateorii psychologie, díky čemuž jde o četbu místy dost obtížnou, ale představující užitečnou školu precizního vědeckéhomyšlení. Těžištěm textu je rozbor procesuálních a obsahových aspektů mentální reprezentace, resp. mentálního modelu jako její složitější formy. Tato volba odpovídá centrálnímu postavení pojmu mentální reprezentace v kognitivnípsychologii. (Kapitola o mentálních modelech se mi četla asi nejlépe - možná i vzhledem k jejich aplikovatelnosti v konstruktivistické didaktice, jíž se zabývám.) Kromě symbolických reprezentací"klasické kognitivnípsychologie"je naznačen i alternativní pohled - subsymbolické reprezentace v neuronových sítích. Na to navazuje popis speciálních případů modelů -"teorie mysli"a folkové psychologie (což je vlastně to, co si"opravdoví"psychologové vyprávějí o tom, jakými psychology jsou děti a ostatní dospělí kolem nich). Dodatek uvádí cenné medailony některých významných představitelů oboru. Nepříznivé okolnosti, jež autorce zabránilyosobně provést závěrečnou redakci díla, se v textu sice občas projevují např. opakováním nebo přehozením odstavců, přes to vše jde o zcela zásadní publikaci, k níž se budou zejména hlubší zájemci o problematiku poznávání dlouhovracet. V závěru knihy se autorka zamýšlí nad tím, co trvalého kognitivní paradigma psychologii přineslo a zda obstojí pod náporem kritiky postmoderních, narativních a diskurzivních přístupů, o nichž se někdy mluví jako o"druhé kognitivní revoluci". Já se o budoucnost kognitivní psychologie ve světě nebojím. Díky práci M. Sedlákové si k ní snad najde cestu i více českých zájemců.

Obavy o zdraví jsou nepříjemné a často se vracející myšlenky doprovázené zvýšeným rozrušením. Tyto ohavné myšlenky jsou obvykle vyvolány tím, že si člověk uvědomí příznaky tělesného napětí, a to se pak dále zvyšuje v důsledkuohavných myšlenek.

V tradičním pohledu bývá racionalita spojována s myšlením. Emoce jsou v této souvislosti chápány jako rušivý faktor. My však v následujícím pojednání ukazujeme, že je tomu právě naopak: emoce jsou základním kamenem racionality.Emoce ovlivňují pozornost, učení a paměť, a to jak u dospělých, tak u dětí.

Samotné intelektové schopnosti nezaručují úspěch ve vedoucí pozici, Rorschachova metoda nám dokáže sdělit víc.V psychologii práce, zejména při výběru managementu a osob na exponované profese, prožívá Rorschachův test a jemu příbuzné psychodiagnostické metody pozvolnou renesanci.

Osobnostní testy v sobě často obsahují tzv. škálu sociální desirability. Ta umožňuje odhalit tendenci testované osoby prezentovat se v sociálně příznivějším světle. Má smysl testovanou osobu předem upozorňovat, že test takovoutoškálu obsahuje?

Stydliví lidé a sociální fobici nacházejí pomoc v kognitivně-behaviorálním nácviku společenských dovedností. Komplexní léčba stydlivosti, založená na modelu společenské zdatnosti, probíhá na klinice v Palo Alto v Kalifornii.

Znalost vlastních emocí a jejich zvládání, schopnost motivace sebe sama, empatie a schopnost existence v mezilidských vztazích - to jsou klíčové pojmy takzvané emoční inteligence.Pro zdravý rozvoj integrované osobnosti dítěte je vrstevnická skupina nezbytná. Dítě se v ní učí své emoce ovládat i zdravým způsobem projevovat. To je také jedním z argumentů odpůrců takzvaného domácího vyučování. Světdospělých podle nich nemůže vrstevnickou skupinu nahradit.

Páry navštěvující poradnu pro neplodná manželství udávají, že jim problém s početím umožnil objevit v partnerovi skutečného přítele. Z určitého pohledu je dokonce neplodnost hodnocena jako pozitivní událost v životě.