Online archiv

seznamte se

seznamte se

Behaviorální terapie může pomoci v případě fobií, depresí, závislostí na drogách, u špatně zvladatelných záchvatů vzteku apod. Základem této terapie je odstraňování příznaků a změna nežádoucích reakcí a vzorců chování na žádoucí. Využívá zásad učení jak klasického pavlovovského podmiňování, tak tzv. učení úspěchem (operantního podmiňování), jež je založené na odměňování či trestání určitého chování. Oba druhy podmiňování se pojí s behaviorálním přístupem k psychologii. B. F. Skinner jako nejvýznamnější radikální behaviorista prosazoval, že k výzkumům chování by se mělo přistupovat přísně vědecky a zkoumat jen to, co lze pozorovat. Proto je pro behavioristy psychologie studiem chování, nikoli studiem mysli. Můžeme pozorovat podněty a reakce na podněty, avšak ne duševní činnost, procesy v mysli - ty jsou v černé skříňce, do níž nevidíme. Teorie vychází z učení I. P. Pavlova, J. B. Watsona a B. F. Skinnera o podmíněných reflexech založených na pokusech se zvířaty, ať už šlo o psy, kteří slinili při zvuku zvonku, holuby hrající ping-pong, myši probíhající bludištěm, či krysy podmíněné na nejrůznější strachy. Můžeme se ptát, co to má společného s léčením lidí. Behaviorální intervence byly vyvinuty jako přímý důsledek experimentálních studií o tom, jak se zvířata učí svému chování, stejně jako o tom, jak mohou být podmiňováním vedena k tomu, aby se chovala určitým požadovaným způsobem. Jestliže porozumíme cestám, jakými se chování napodmiňovalo, pak lze plánovat programy léčby tak, aby vzrůstala četnost žádoucího, plně funkčního chování. Nejčastěji šlo o to, aby byl jedinec odrazován od chování, jímž jedná proti svým vlastním zájmům nebo na které doplácí. Stejně jako je tomu u většiny škol i zde nalézáme řadu modelů, zvláště z dob, kdy se teorie začalo využívat jako terapeutického prostředku. Škála možností vedla od systematické desenzibilizace J. Wolpeho přes analýzu chování B. F. Skinnera k sociálnímu ovlivňování A. Bandury až k pozdějším kognitivně-behaviorálním terapiím, o nichž bude řeč příště. Behaviorální terapeuti však vždy dávali přednost přístupům založeným na zkušenostech umožňujících předvídat a měnit chování. Vždy usilovali o to, v maximální možné míře řídit vnější prostředí. Proto se behaviorální terapie zaměřuje jak na vlastní chování, tak na nahodilé okolnosti a faktory prostředí, které je posilují. Na rozdíl od psychoanalýzy a dalších terapeutických směrů se nesnaží zkoumat psychologické příčiny stojící v pozadí chování. Behaviorální terapie využívá širokou škálu technik, jako je nácvik modifikace chování, biofeedback, modelování či systematická desenzibilizace. Verbální behaviorální psychoterapie A. Bandury je pak kombinací teorií podmiňování a sociálního učení a klade důraz na výběr pečlivě vymezených problémů a cílů terapie a sledování dílčích výsledků. U konkrétního problému se změří četnost výskytu a závažnost, jsou stanoveny prostředky vedoucí k jeho zmírnění, následuje příslušný nácvik a teprve poté se přejde k dalšímu problému. Dnes se s touto terapií nejčastěji setkáváme při odstraňování strachů z výšek, létání, trémy i běžných společenských situací. Není bez zajímavosti, že se behaviorální přístup prosadil nejen v samotné psychoterapii, ale rovněž v sociální práci. Metody intervence využívající behaviorální principy byly v sociální práci prvně využity v šedesátých letech minulého století jako důsledek základních a aplikovaných psychologických výzkumů učení, zvláště s lidmi drogově závislými, s agresivním či kriminálním chováním. I metody dnešních behaviorálních intervencí využívají rozličná uspořádání sociální práce, s cílem účelně reagovat na individuální potíže klientů, jako je úzkost nebo fobie, zvládání zlosti, deprese, zneužívání drog, na jejich rodinné situace, jako je násilí v rodině, příprava k rodičovství, komunikace nebo rozhodování, i komunitní potřeby, k nimž může patřit například užívání bezpečnostních pásů či třídění odpadků. Behaviorální sociální práce zahrnuje v každé z těchto oblastí nejen konkrétní terapeutické strategie, ale slouží také jako filozofický a teoretický rámec pro pochopení vzájemného vztahu mezi lidmi a jejich prostředím.

seznamte se

zemřel ve věku 62 let neurolog a psychiatr Richard Freiherr von Krafft-Ebing

Před 110 lety, 16. července 1902, se v Kazani narodil ruský neuropsycholog Alexander Romanovič Lurija, jeden ze zakladatelů kulturněhistorické psychologie. V Kazani vystudoval pedagogiku, spolupracoval s L. Vygotským na sociokulturní teorii jazyka, založil Psychoanalytickou společnost a dopisoval si se S. Freudem. Výzkum reakčních časů myšlenkových procesů, základ prvního detektoru lži, mu pomohl k přijetí do psychologického ústavu v Moskvě r. 1923. Studia zakončil na lékařské fakultě v Moskvě r. 1937. Za druhé světové války byl vedoucím psychologického oddělení v nemocnici pro mozková traumata. Po válce působil na neuropsychologickém oddělení Moskevské univerzity a vedl neuropsychologickou laboratoř na Burdenkově institutu neurochirurgie, odkud musel v padesátých letech při antisemitských čistkách odejít. Poté zakotvil v Defektologickém ústavu, kde zkoumal retardované děti. Nejznámější je pro svoje výzkumy, práci a teorii o mozkových traumatech. Vyvinul systém neuropsychologického hodnocení, jež pomáhá stanovit diagnózu, léčbu a rehabilitaci pacientů s mozkovým traumatem. Jeho vědecká práce se stala známou mimo Rusko v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Mezi jeho nejznámější knihy vydané v angličtině patří The Working Brain (1973), Cognitive Development: Cultural and Social Foundations (1976), The Making Mind (1979) a Language and Cognition (1982). Na základě jeho práce vznikla na Nebraské univerzitě v USA Neuropsychologická testová baterie Lurija-Nebraska. Test hodnotí širokou oblast kognitivních funkcí: paměť, motorické funkce, rytmus, citlivost na doteky, sluch a vizuální funkce, řeč, psaní, hláskování, čtení a počítání. V češtině vyšla již roku 1976 Lurijova knížka O historickém vývoji poznávacích procesů ve výborném překladu profesora Jaromíra Janouška. Jde o popis pozorování Luriji a jeho týmu ze začátku třicátých let v sovětské střední Asii. Práce je dodnes ceněna jako precizně provedený kulturně antropologický psychologický výzkum zaměřený na změny v utváření psychiky a především poznávacích procesů při likvidaci negramotnosti v odlehlých oblastech Uzbekistánu. K velmi čteným dílům světové literatury A. R. Luriji patří Malá knížka o velké paměti (1968), v níž popisuje experimenty s člověkem, který měl fenomenální paměť, dokázal si po jednom přečetní zapamatovat desítky stránek textu, seznamy čísel či předmětů a znovu si je vybavit i po několika měsících, dokonce letech. Oliver Sacks, u nás oblíbený a hojně překládaný anglický neurolog, psychiatr a autor povídek postavených na případových studiích (např. Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu, Probouzení) uznává Luriju jako svůj vzor, inspiraci a učitele. Osobně se nikdy nesetkali, celá léta si však čile a dlouze dopisovali. A. R. Lurija zemřel 14. srpna 1977 ve věku 75 let.

Maria Montessiriová zemřela před 60 lety v Holandsku ve věku 81 let. Proslula dodnes užívanými průkopnickými pedagogickými metodami. Narodila se 31. srpna 1870 v Chiaravalle v Itálii. Otec Alessandro byl voják, později úředník, matka Renilde ráda četla. Maria byla od malička zvídavá. Studovala technické obory na střední i vysoké škole, současně však navštěvovala útulek pro duševně choré, kde se setkávala se slabomyslnými dětmi neschopnými chodit do školy a žít v rodině. Poznala, že touží po zážitcích a zkušenostech. Chtěla jim pomoci. Vrátila se proto r. 1901 na univerzitu a stala se první ženou, která v Itálii absolvovala lékařskou fakultu. Nastoupila do nemocnice Santo Spirito a současně pracovala jako asistentka na psychiatrické klinice v Římě. Roku 1907 otevřela na předměstí Říma, ve čtvrti San Lorenzo Dům dětí určený pro chudé děti předškolního věku. Zjistila, že děti vstřebávají zcela přirozeně a nenuceně znalosti ze svého bezprostředního okolí a učí se mezi sebou navzájem. V pojetí Montessoriové je ruka nástrojem ducha, práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, pro rozvoj myšlení a řeči. Děti jsou schopny intenzivně a dlouhodobě se soustředit na práci, která je zaujme. Každé dítě je tvůrcem sebe sama a úkolem dospělých je, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vzrůstalo do světa, který ho obklopuje. Děti se sice vyvíjejí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpají podněty a ovlivňují je lidé v blízkém okolí, pouze ony samy však určují, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jejich jednání. Na tom založila metodu poskytující dětem volnost ve speciálně připraveném prostředí bohatém na aktivity. Děti si samy určovaly tempo učení a získávání zkušeností. V souladu s fyziologií se vytvářela citlivost dětí pro smyslové rozlišování velikosti, tvarů, barev, tónů i hrubosti materiálu. Metoda se začala užívat nejprve pro smyslovou výchovu mentálně retardovaných dětí, později jako školní materiál k nácviku čtení, psaní a počítání. Po roce 1908 se Montessoriová vzdala prestižních univerzitních míst a zahájila více než čtyřicetiletou přednáškovou a spisovatelskou dráhu. Založila asociaci pro šíření svých metod, Opera Montessori. Její kniha Metoda vědecké pedagogiky byla přeložena do mnoha světových jazyků. U příležitosti založení Institutu Montessoriové ve Vídni ve 30. letech, ocenil její práci Sigmund Freud. Po celé období fašismu byly školy Marie Montessoriové v Itálii, Německu a Rakousku zakázány. Roku 1939 působila v Indii a do Evropy se natrvalo vrátila až r. 1949.

francouzský filozof, sociolog a etnolog Lucien Lévy-Bruhl

Známý švýcarský psychiatr se zabýval filozofií, náboženstvím, mytologií, zkoumal lidskou úzkost, hysterii, kolektivní nevědomí i chování, archetypy a proces individuace, upravil asociační experiment. Snažil se o pochopení psychiky prostřednictvím snů a snové symboliky, imaginace, komplexů, přeludů a halucinací i meditací svých pacientů. Krátce po názorovém rozchodu se S. Freudem (1911) vydal Jung Symboly proměny (1912). V díle odmítl přílišný Freudův důraz na sexualitu a libido označil za obecnou životní a psychickou energii zaměřenou na cíl. V následujícím roce ukončil přednášky na univerzitě v Curychu a vzdal se funkce předsedy Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V té době zřejmě začal pracovat na své Červené knize. Bývá označována za jakýsi „klíč“ či „nukleární reaktor“ jeho díla. Na knize pracoval šestnáct let až do roku 1929. Nikdy ji nepředal k publikování. Od jeho smrti ležel rukopis pojmenovaný Liber Novus, vázaný v červené kůži, v trezoru švýcarské banky. Až koncem roku 2009 vyšla v USA a poté v Německu a vloni v českém vydání v nakladatelství Portál. V březnu letošního roku si zájem o ni vyžádal dotisk. Období osobní krize, kdy Jung pracoval na Červené knize, se vyznačovalo jeho vnitřním bojem s duševní poruchou, apokalyptickými představami, tajemnými hlasy a vhledem do archetypální imaginace. Tyto stavy překonával aktivní imaginací a znázorňoval písmem i malbami, což mělo zásadní význam pro odhalení nových postupů v psychiatrické praxi a pro základy jeho teorie o archetypech a kolektivním nevědomí. Jung předpokládal, že v lidském nevědomí se jeho určité části přenášejí z generace na generaci a člověk kromě biologických predispozic dědí i vzpomínky svých předků. Jeho konstruktivní přístup dával sny, fantazie a instinktivní síly do souladu se zbytkem osobnosti. Při neschopnosti člověka vyrovnat se s novým problémem se energie libida regresí vrací do nevědomí a projevuje se únikem z reality do světa fantazií. Archetyp, představující temnou stránku lidské psychiky, vyjadřuje nejstarší typické a transkulturálně sdílené zkušenosti lidstva jako pravzory lidského jednání a usilování. Stává se základem lidské symboliky nalézané v tradicích a mýtech. Jeho archetypy a synchronicita, tedy předpoklad existence podobných myšlenek vzdálených lidí, se podle Junga vztahují k jednomu světu. To je možné díky tomu, že pozorovatel a jím pozorovaný svět vyrůstají z téhož zdroje, jímž je unus mundus. Jinými slovy jde o realitu, z níž všechno vzniká a do níž se všechno vrací. Poznámka: autory příspěvku už v devadesátých letech v londýnských knihkupectvích překvapila téměř dvojnásobná délka polic s formulačně i obsahově složitými, hloubavými a nejednoznačnými díly C. G. Junga oproti přímočarým a pro dnešního čtenáře již málo tajuplným publikacím S. Freuda.

22. května 1911, tedy před 100 lety, se narodil americký psycholog a matematik ruského původu Anatol Rapoport. Přispěl k obecné teorii systémů, matematické biologii a modelování sociálních interakcí. Přínosem pro psychologii jsou jeho práce o teorii her a jejím uplatnění při řešení konfliktů. Zabýval se studiem tzv. vězňova dilematu. Zemřel roku 2007 ve věku 95 let. 30. května 1926 zemřel ve věku 53 let profesor Edward Babák, český fyziolog, spoluzakladatel a první rektor univerzity v Brně. Zabýval se srovnávací fyziologií, studiem adaptačních mechanismů a duševním vývojem dítěte. Profesorem pražské Karlovy univerzity se stal ve 34 letech (1907). Na brněnské Masarykově univerzitě založil a rozvíjel Fyziologický ústav. 31. května 1996 zemřel ve věku 75 let americký psycholog Timothy Leary. Po studiu na Harvardu vytvořil brilantní Dotazník interpersonální diagnózy (ICL - Interpersonal Check List) a razil výrok „Pravda je otázkou pozorovatele“. Jako příslušník generace beatníků od 60. let odmítal hodnoty oficiální společnosti a byl několikrát vězněn. Věřil ve vznik kyberkultury, v níž se díky přílivu informací zrychluje učení a zkvalitňuje vnímání. Jako autor děl o psychedelických zážitcích je dodnes označován za „gurua LSD“. Je autorem světově známé série testů inteligence. Původní test nesl název Wechsler-Bellevue Intelligence Scale (WBIS, 1939), přičemž Bellevue je název nemocnice v New York City, kde autor tehdy pracoval. Z této původní škály vytvořil Wechsler škálu pro děti, Intelligence Scale for Children (WISC, 1949), kterou v souvislosti se stále rostoucími požadavky vzdělávání dospělých přepracoval na škálu pro dospělé, WAIS (1955). Wechslerova baterie inteligenčních testů obsahuje ještě verzi pro děti předškolního a nižšího školního věku, Wechsler Preschool and Primary Scale of Intelligence (WPPSI, 1967). Test WAIS pro dospělé později znovu zrevidoval a inovoval, čímž vznikla dodnes užívaná revidovaná verze Wechsler Adult Intelligence Scale-Revised (WAIS-R, 1981). Tento test je určen pro dospělé ve věkovém rozpětí 16 až 74 let. Je autorem pojmu kvocient deteriorace, DQ, což je testově vyjádřené zhoršení intelektuálních výkonů způsobené stárnutím nebo úrazem. Wechsler ho navrhl roku 1955 v rámci testu WAIS a dodnes je využíván v soudní psychiatrii. Principiálně jeho testování inteligence vychází z koncepce inteligenčního kvocientu navrženého francouzským psychologem Alfredem Binetem (1914). Wechslerovy testy se skládají z dílčích subtestů, které měří rozdílné kvality, jako jsou skutečné znalosti, krátkodobá paměť, abstraktní myšlení, vizuálně-motorické schopnosti a „zdravý rozum“. Dobře předpovídají akademickou úspěšnost, nepokrývají však takové kvality, jako jsou interpersonální dovednosti nebo tvořivost. Dlužno říci, že psychometrií se Wechsler začal zabývat již během svých studií na Kolumbijské univerzitě. Byl zapojen do prací na vyhodnocování testů pro vojenské brance během první světové války, a tak se seznámil s původní Stanfordskou-Binetovou škálou, Yerkesovou bodovou škálou pro měření inteligence a armádními performačními škálami. Podílel se také na vyhodnocování armádních testů Army Alfa a Army Beta. Díky práci pro armádu se dostal na stáž na londýnskou univerzitu, kde se seznámil s významnými psychometriky, jako byl Ch. Spearman a K. Pearson. Po odchodu z armády pracoval jako asistent na pařížské univerzitě, aby v roce 1922 přicestoval do New Yorku, kde pak zůstal až do konce života. Testování inteligence vždy vyžaduje klinicky vyškoleného pracovníka. Rovněž Wechslerovy škály musí předkládat, vyhodnocovat a interpretovat vyškolený profesionál, nejčastěji psycholog. Pěkným příkladem je český psycholog a spisovatel Václav Pinkava, který před svým odchodem do anglického exilu působil v 60. letech na psychiatrické klinice v Kateřinkách. S genialitou sobě vlastní, kterou oceňovali nejen kolegové psychologové, ale i profesor Vondráček, diagnostikoval kognitivní následky mozkových poškození intuitivně, podle deterioračního indexu z WAIS.

Tento významný francouzský psycholog se narodil 11. července 1857 v Nice. Původně vystudoval práva (1878), poté pokračoval ve studiu přírodních věd na Sorbonně, které formálně neukončil. V roce 1883 začal pracovat jako výzkumný asistent v neurologické laboratoři Jeana-Martina Charcota v Salpétriére, což bylo azylové zařízení pro ženy na předměstí Paříže, kde bývalo umístěno až jeden tisíc žen trpících duševními chorobami. Charcot se zde pokoušel léčit hysterii hypnózou. Binet jím byl silně ovlivněn a odpublikoval čtyři články o jeho práci. Charcotovy závěry však neobstály před profesionálním vědeckým přešetřením a Binet byl nucen to veřejně přiznat. Šlo o přesvědčení, že u hysterických pacientů lze pomocí magnetů přesunout libovolnou emoci v její protiklad: odpor ke špíně v zálibu ve špíně. Následné pokusy u nehysterických pacientů ukázaly, že šlo o pouhou sugesci. Kladným výsledkem bylo to, že A. Binet objevil fenomén očekávání experimentátora, které vystihl větou: „Řekni mi, co hledáš, a já ti řeknu, co nalezneš.“ Inspirován narozením svých dvou dcer Madelaine a Alice (1885 a 1887) se Binet obrátil ke studiu psychického vývoje. V letech 1891-4 působil jako výzkumník a zástupce ředitele Laboratoře experimentální psychologie na Sorbonně. Později se stal jejím ředitelem a tuto funkci zastával až do své smrti. V roce 1899 byl vyzván, aby se stal členem Společnosti pro psychologická studia dítěte. Výchova ve Francii se na konci 19. století velmi změnila po přijetí zákona, který zavedl povinnou školní docházku od 6 do 14 let věku. Na žádost francouzského ministerstva školství se Binet začal zabývat otázkou, zda lze testem odhalit dítě, které trpí poruchami učení a mělo by proto být zařazeno do zvláštní třídy. Snažil se odhalit rozdíly, které odlišují normální dítě od „nenormálního“, a tyto rozdíly změřit. Roku 1903 publikoval knihu Experimentální studie inteligence, která je popisem užitých metod. Spoluprací s Binetovým bývalým diplomantem Théodore Simonem vznikla Binetova-Simonova škála, která se rychle rozšířila: Townová ji upravila pro Ameriku (1905), Schubertová pro Rusko (1910), Johnstonová pro Anglii (1911), v dalších letech Saffi oti pro Itálii, Bobertag pro Německo, Faederholm pro Švédsko, Jankowská pro Polsko, Kubo pro Japonsko a Ou-ni-lin pro Čínu. Pro Čechy ji roku 1912 upravil Cyril Stejskal pod vedením profesora Františka Čády. V dalších letech byla škála dále revidována. Měla zásadní dopad na chápání lidské společnosti a její uspořádání. Za jedenadvacet let své kariéry Binet publikoval více než 200 knih, článků a recenzí v oblastech, které dnes nazýváme experimentální, vývojová, výchovná, sociální a diferenciální psychologie.