Online archiv

Porada je prubířským kamenem vedení každé školy. Platí zde přímá úměra: Čím delší schůze, tím horší ředitel. Pokud si nedokáže ošéfovat ústav za denního provozu, čtyřhodinovou schůzí v pátek odpoledne to nevytrhne. Spíše naopak. Staří praktici žádné schůze ani nepotřebují. Stačí jim o velké přestávce ve sborovně lehce požertovat, aby zjistili náladu mužstva, a vše podstatné pak dořeší kde jinde než u oběda. Ostatně, učitelky už u druhé lžíce hovězího vývaru začínají samy jakoby mimoděk vypouštět věty typu „Nepřipadá vám, že ten Hořejší šel dolů?“ či „Představte si, co to béčko dneska zase vyvádělo…“ Zkušený ředitel vyřeší problémy nejpozději do moučníku. Ti ostatní pak schůzují do slunce západu. Kdybych byl literát, napsal bych, že v čas schůze se sborovna promění ve valník prázdné slámy, která se bude několik hodin mlátit. Zásobuji se proto předem erárními papíry z kopírky a čtyřbarevkou. Během porady pokreslím několik listů surrealistickými kresbami, v nichž převažují motivy šibenic a rakví, zatímco vedení se domnívá, že si dělám poznámky. Musím se příležitostně zeptat výtvarkářky, jestli mé výtvory nemají nějakou hodnotu, alespoň estetickou. Schůze začíná. Slovo si bere ředitel a seznamuje nás s pravidly požární bezpečnosti. „Týká se to i syndromu vyhoření?“ šeptne kolegyně před důchodem, načež se židle pode mnou povážlivě zhoupne. Pád ze židle, jak jsme se dozvěděli minule na školení bezpečnosti práce, je nejčastějším pracovním úrazem učitelů. Kromě pádu ze společenského žebříčku, jak by dodala kolegyně před důchodem. Ředitel pokračuje. Apeluje na to, aby i učitelé důsledně nosili přezůvky. Připomene mi tím memoáry Karla Velebného, v nichž známý jazzman vzpomíná na časy socialismu, kdy si na lidové konzervatoři nějaký zasloužilý soudruh stěžoval, že se muzikanti řádně nepřezouvají. Velebný k nim měl proslov: „Pánové, tak to si musíte ujasnit. Chcete hrát jazz? Chcete. A co je v jazzu nejdůležitější? Přece… přezůvky!“ O školství to platí stonásobně. Ředitel končí tím, že na přezouvání vydá směrnici. Ředitel je vůl, i když se to smaže, psalo se kdysi na tabuli, napadá mě zcela bezděky. Mou domněnku potvrzuje ředitelův hrdelní výkřik: „Hermíno, vy pletete?!“ Kolegyně zeměpisářka, jejíž hladce a obrace znesvětilo vážnost schůze, v úleku málem vypíchne pletací jehlicí oko vedle pochrupující chemikářce. Jelikož se neohroženě vrhnu za uprchlým klubíčkem, zjišťuji, že kolegyně, co dělá u počítače zápis ze schůze, právě na Aukru draží kanape, matikářka za hradbou z vázičky opravuje pětiminutovky a dějepisářka hraje na tabletu, který dnes zabavila, on-line hru Beat the Boss, kde buší kladívkem do hlavy virtuálnímu šéfovi. Vracím se ke své rozkreslené gilotině, zatímco se slova ujímá výchovná poradkyně. Má pocit, že rodiče jednoho sedmáka se ke svému dítěti chovají přezíravě. Ráda by je nahlásila na sociálce, ale žák žije v čistotě, dostatku a nikdo ho nemlátí. Poradkyně zcela vážně navrhuje vlákat dítě do kabinetu, hodit mu pytel přes hlavu a zmlátit ho, aby mělo podlitiny. Pak na rodiče zavoláme sociálku. Navrhuji zmlátit kolegyni. Oba návrhy se odkládají. Agilní češtinářka přichází s podezřením, že jistý deváťák si přepisuje známky v žákovské knížce. Fyzikářka navrhuje, abychom dali žákovskou do mrazáku, neboť při nízké teplotě prý původní zápis vyleze na povrch. Jelikož mám od minulé oslavy Dne učitelů v mrazáku vodku, jsem důrazně proti. Vezmu si slovo a dlouze rozebírám morální profil dnešní mládeže. Po chvíli cípem oka zjišťuji, že kolegyně před důchodem cosi načmárala na papír a nyní mi to nenápadně ukazuje. Na papíru stojí jediné slovo: „Česnek“. Nerozumím. Raději však svůj proslov utínám. Schůze končí. Druhý den ve sborovně vyhledám kolegyni před penzí a ptám se na včerejšek. „Aha, vy ještě neznáte význam česneku pro školství, to se omlouvám,“ podiví se kolegyně a vezme mě stranou. „To, co vám teď řeknu, neberte prosím osobně. Je to vlastně taková zenová moudrost. Víte, jaký je rozdíl mezi česnekem, afrodiziakem a - s prominutím -kokotem?“ Nevěřícně kroutím hlavou. Kolegyně ztiší hlas: „Česnek, pane kolego, prodlužuje život, afrodiziakum prodlužuje milování a kokot prodlužuje porady!“ Svatá pravda. Ještě by to někdo měl říct řediteli.

První, co mě na té škole upoutalo, byly růže na záhonu před vchodem. Když jsem si chtěl k jednomu květu přivonět, zjistil jsem, že je v něm típnutý vajgl. Po vstupu do budovy mi rozjasnila mysl nástěnka s portrétem Jaroslava Vrchlického, mého oblíbeného autora. Když jsem však přišel blíž, spatřil jsem v obličeji básníkově desítky drobných vpichů špendlíkem… Marně pátrám v paměti, proč jsem se vůbec hlásil na pedagogickou fakultu. Číšník, listonoš nebo veterinář jsou přece také atraktivní povolání. A na tuzérech či stříháním pudlíků bych si jistě přišel na lepší peníze. Zvoní. Spěchám na první hodinu do deváté bé. Houf vousatých adolescentů se neochotně vztyčí v lavicích. „Dobrý den, posaďte se, děti,“ uvítám opatrně své žáky. Když chci zapsat do třídnice, dojde mi, že jsem si klasicky zapomněl pero. „Chytejte!“ ozve se ze třetí lavice a vzápětí na mě letí propiska. Nejmenoval se náhodou ten legrační film Marečku, podejte mi pero? No nic. „Kdo chybí?“ pokračuji v úředničině. „Já!“ zaculí se na mě uhrovatý žák v první lavici, který má do uší zastrčeny šňůrky od mikiny. Dívenka vedle něj si piluje nehty. Když se na ni přísně podívám, zabodne pilník do lavice a rozvibruje ho. Nevzdávám se. „Kdo to byl Jaroslav Vrchlický?“ vypouštím do éteru první pokusný balónek. „To nikdo neví,“ sykne zachmuřený flegmatik, který si za penálem ťuká cosi do mobilu. Sahám do batohu pro svůj trumf. Jasnozřivě jsem si s sebou vzal Vrchlického sbírku Okna v bouři, první vydání z přelomu století. „Opatrně,“ nabádám žákyni, jíž svěřuji klenot do rukou. Dívka, co si před chvílí pilovala nehty, k vzácnému svazku přičichne, načež pronese: „To smrdí jak moje babička!“ Jiný žák vstane, bez dovolení jde k zásobníku papírových ubrousků a dlouze smrká do mého výkladu o poezii. Když mě cestou zpět míjí, řekne: „Viděl jste Star Wars? Je to fakt pecka!“ Má trpělivost přetekla. Zavelím: „Vyndejte si diktátový sešit!“ Ze třídy zazní mnohohlasá ozvěna: „Šit, šit, šit.“ Diktuji první větu: „Dostala jsi už dopis od Kláry?“ Žáci dělají, že špatně rozuměli: „Cože? Dostala jsi už dopis od krávy?“ „Cože? Dostala jsi už krámy?“ Pomalu propadám zoufalství. Poslední větu diktátu - „Chycené zvíře se zmítalo ve vyviklané rozsedlině, lovci jej dobíjeli svými holemi“ - vztahuji na svou osobu. Než tohle, pomyslím si, radši bych dělal rasa, řezníka či nákupčího králičích kožek. Nebo snad i pojišťováka. O přestávce spěchám na dozor do přízemí. Nějaký šesťák rozdává dětem bonbony. „Copak, máš narozeniny?“ snažím se familiérně navázat hovor. „Ne, výročí demence,“ odtuší žák a hodí na zem pytlík od bonbonů. „Něco ti upadlo,“ pravím taktně. „Ne, já jsem to zahodil!“ vysvětluje klučík již za běhu. Než se stačím nadechnout, přitočí se ke mně střapatý čtvrťák se sáčkem čipsů: „Nabídněte si, pane učiteli!“ Zdvořilé děti ještě nevymřely, zahřeje mě na srdci. Za chvíli mnou však projede vlna nesnesitelné palčivosti. Střapáček s úšklebkem otočí sáček, abych si mohl přečíst nápis: Pekelné wasabi. Ještě chvíli dělám hrdinu, pak se vrhám na záchod k vodovodu. Jelikož jde o dívčí WC, následuje pištění a můj kvapný úprk z dámských toalet, což neunikne ani ředitelce procházející po chodbě. V hlavě mi rezonují slova: pokrývač, potápěč, ponocný… Příští hodiny pouze přetrpím. Když mi ortodoxní dyslektička během referátu tvrdí, že Bach byl harvaník, protože hrál na harvany, jen mlčky pokynu hlavou a namísto její Wikipedie překliknu na školním počítači na stránku Job.cz. Dokud nezazvoní, brouzdám v nabídce zaměstnání. Cestou ze školy si v duchu stylizuji výpověď. Doma máme návštěvu. Přijela teta z Plzně. Kromě bábovky přivezla i album s fotkami z dětství: já na pískovišti, já na houpačce, já na poníkovi, já… Zatmělo se mi před očima! Cože? Jako pětiletý jsem si půjčil od sestřenice panenky, posadil jsem je před sebe na kobereček, vzal malou tabuli - a učil jsem je! Že by to byl osud? Nebo prokletí? Nakonec, Vrchlický byl taky učitel, pomyslím si a jdu si dělat přípravy na další den. Zkusím ty mé vousaté panenky z deváté bé zítra nadchnout pro báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj…

MALÉ ÚVAHY O VELKÉ PŘESTÁVCE