Online archiv

Často potkávám lidi, kteří se minuli povoláním. Zakaboněné číšníky, nešikovné zubaře, zmatené taxikáře, kominíky se závratí. A přitom by stačilo, kdyby protivný vrchní, kterého odjakživa přitahují výšky a samota, začal vymetat komíny, z kominíka by zas byl dobrý drožkář, neboť se vyzná ve městě i v tlačenici, a zubař-nešika by mohl dělat třeba na patologii, v Ústavu pro jazyk český či na finančním úřadě, tam by toho zkazil jistě méně než ve vaší ústní dutině. Všichni by byli spokojeni. Jenže to se lehko řekne, ale hůře provede. Vidím to i u nás ve škole. Můj kabinet sousedí s učebnou jazyků. Co chvíli odtamtud slyším anglické skuhrání desetiletých dětí, jak je loupe v kříži a chytají plotýnky, že mají revma, heksnšus, hemoroidy, sklerózu, případně prostatu. Paní učitelka angličtiny se totiž v mládí evidentně chtěla stát lékařkou, a to ještě na gerontologickém oddělení. Krutý osud ji však zavál na úplně jinou fakultu, a tak si na nebohých čtvrťácích alespoň opakuje diagnózy. Děti sice moc neumějí průběhový čas, ale se stetoskopem už zacházejí opravdu zručně. Paní kolegyně v tom ale není sama. Pokud byste se během výuky prošli po školní chodbě, narazíte na celý festival zmarněných ambicí. Za jedněmi dveřmi trápí děti Jiráskem češtinář, co se chtěl stát spisovatelem, z druhých dveří se linou Tři čuníci v podání zhrzené operní zpěvačky, ve výtvarce děti péruje za šišatého sněhuláka paní, již nevzali na AVU, nadějný fotbalista, co měl trable s kolenním vazem, píská na školním hřišti osmákům nohejbal. A tak bychom mohli pokračovat. Kolegyně, co si dobrovolně bere ranní dozory a opozdilcům zamyká dveře před nosem, aby jim mohla dát poznámku, by se možná lépe uplatnila jako bachařka ve věznici s ostrahou než jako vychovatelka dětí. Dějepisářka je zas do kšeftu. O přestávkách nám nutí kosmetiku Oriflame tak zdatně, že mám doma už celou nůši hydratačních krémů, a dokonce i jeden tělový balzám pro kojence, ačkoli mým dětem už raší vousy. Jen nechápu, proč se dotyčná zahazuje s dějinami a radši si neotevře kosmetické studio, obzvlášť když si plete paČ novníky a žákům tvrdí, že sedláci prohráli u Stalingradu. Stejně tak ředitel se minul povoláním. V útlém mládí se nejspíš toužil stát klaunem, z čehož mu dodnes zůstala klátivá chůze, červená bekovka a přeřeky, jimiž pravidelně rozesmává osazenstvo schůzí a třídních schůzek. Jen málokdo se narodil proto, aby se stal učitelem. Snad ten obrýlený doktorand, který u nás vede literární seminář. Jeho rozpravy o genezi staročeského chorálu Hospodine, pomiluj ny jsou nesmírně fundované, akorát by se hodily spíš na univerzitu. Šesťáci jeho profesorský um moc neocení a během výkladu o duchovní lyrice po sobě házejí krabičkami od pitíček. Pak je tu ještě kolegyně Eliška, které už v dětství přezdívali Eliška-poučka. Odmala se totiž účastnila dětských her nikoli jako aktér, nýbrž dozor. Záhy si osvojila zlatý fond výchovných pokynů: „Neběhej uhřátý! Neplav na hloubku! Nedívej se přes lupu do slunce! Houby, které neznáš, nesbírej!“ Tato karatelka logicky vystudovala peďák a stala se kantorkou, bohužel však v poněkud zkostnatělém vydání, a tak ji žáci častují mnohem peprnějšími přízvisky než Eliška-poučka. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, přece však existuje celá armáda občanů, kteří se toužili stát učiteli a jen shodou nešťastných náhod se jimi nestali. Jsou to rodiče našich žáků. Základy pedagogiky mají v malíku a odborných aprobací ovládají hned několik. Přesně vědí, jak učit algebru, v čem je fyzikářův výklad hydrauliky mylný, jak by oni lépe vysvětlili Velkou francouzskou revoluci. Avšak místo toho, aby tito Komenského nástupci stáli před tabulí, marní svůj talent jako account manažeři, pokrývači, manikérky, prodavači hotdogů či krmičky v drůbežárně. Lidí, co se minuli povoláním, existuje mnoho. Proto je člověk na svém místě malý zázrak. Jeden takový ve škole naštěstí máme. Je to sice prase neboli pracující senior, ale svou profesi vykonává stále s grácií. Na mysli mám naši uklízečku, jež tančí po chodbách s koštětem tak hbitě, jako by hrála curling. Nikde není ani smítko a to ještě stačí o přestávkách debatovat s žactvem. Funguje totiž zároveň jako výchovný poradce, linka důvěry, fotbalový sudí či půjčovna svačin a menstruačních vložek. Je to hvězda svého oboru. Kam se na ni hrabeme.

Vycházel z vietnamské večerky. V ruce nesl fernet a v puse měl lízátko. Zkrátka, když šel koupit nějakou munici na mejdan, přibral k tomu u pokladny jedno jahůdkové „čupa čups“ s práskacím práškem. Znám toho mládence docela dobře. Už přes dvacet let s ním bydlím v jednom bytě.

K restauraci U Fialového cvrčka dorážím se zpožděním. Jako jediný češtinář na škole v předdůchodovém věku jsem totiž předsedal porotě recitační soutěže Hálkovo pírko. Poslední soutěžící, autistický žák Nejezchleba s fotografickou pamětí, si vybral historický epos Husita na Baltu, který přednesl bohužel celý. U cvrčka se dnes koná sraz abiturientů ze základní školy po třiceti letech. Obloukem se vyhnu zaparkovaným vozidlům svých spolužáků a u stojanu si připoutám zánovní kolo, o němž Brůna z 9. B prohlásil, že na něm Kubiš kdysi prchal od atentátu na Heydricha. V duchu už si připravuji odpověď na otázku, co dělám. Nejspíš řeknu, že novináře, když přece píšu ty fejetony do Rodiny a školy. Chlubit se tím, že učím na základce, kam jsme všichni osm let chodili, takže můj kariérní postup dělá de facto jeden a půl metru (ze druhé lavice na stupínek), se nejspíš nebudu. Při vstupu do sálu, který je plný obézních a plešatých osob, v nichž po chvíli poznávám souputníky své školní mladosti, se snažím nikomu nepodávat ruku. Během Hálkova pírka jsem totiž opravoval čtvrtletky aušusovou propiskou. Třídní tlouštík Semerák však záhy klopýtne o můj batoh, z něhož se vysypou diktátové sešity a hopík zabavený při suplování. „To je pana žurnalisty!“ vrací mi hopík třídní ironik Janatý. Jelikož míček nechytím, skončí v překapávané kávě jedné ze spolužaček, které si prohlížejí fotografie svých dětí a jejich dětí. „Nic si z toho nedělej,“ utěšuje mne věřící spolužák Stibůrek, který pracuje jako knihovník v bibliobusu, což mne zvláštně uklidňuje. „Já si tvého povolání vážím, vždyť i Kristus byl učitel,“ šeptá Stibůrek. „No jo, jenže za jeho časů nebyla wifina,“ oponuji mu s tím, že by musel udělat zázrak, aby jeho radostnou zvěst mládež zaznamenala. „Třeba zjevit se v tabletu nebo tak něco,“ uvažuji nahlas a ubrouskem si drhnu z dlaní stigmata červené propisky. „Tak co deváťačky, Ervíne?“ zahlaholí na mne podroušený třídní donchuán Zoulík řečený Zoulas a naznačí nemravný posunek. Snažím se mu vysvětlit, že mé erotické myšlenky ohledně žákyň by se daly spočítat na prstech jedné ruky neopatrného truhláře. „Prodloužený romantický víkend bych raději strávil se stařenkami z hospicu než s uječenými puberťačkami,“ říkám po pravdě, avšak Zoulas mi nevěří a raději se přesune ke kypré spolužačce Durdíkové, které se snaží vylovit drobek medovníku z výstřihu. Další spolužáci se rozdělí do dvou skupin. Jedni mi spílají kvůli prázdninám a druzí mě litují. S přibývajícím alkoholem přibývá těch druhých. Spolužačka Vokolková mi vypráví o dceři, která si ráda hraje na školu. „Když učí plyšáky, je to v pohodě, ale jakmile začne učit děti od sousedů, skončí to tím, že ti sígři naházejí křídy za gauč a moji Haničku honí s ukazovátkem po pokojíčku.“ „Tak to má fakt jako ve škole,“ říkám uznale. Jukebox začne vyhrávat staré pecky. „Mozek zvolna vnímat přestává kantorova slůvka laskavááá, ou ou ou,“ kníká z reproduktoru zpěvák Štaidl. Po prvních tónech se ke mně přivine ovíněná spolužačka Kadečková, právnička z kanceláře KadečkováKadeček, a špitá mi do ucha, jak jí při potápění na Barbadosu došlo, že její práce nemá smysl a že by chtěla učit. Upozorním ji, že by se pak mohla potápět leda ve vaně. „Nevadí. Mně by stačilo vidět rozzářené oči těch andílků,“ blábolí Kadečková a tiskne se na mne ňadry. Taktně zamlčím, že s kolegou nazýváme žáky Satanův potěr a předávám sťatou Kadečkovou panu Kadečkovi, který si pro choť přijel. Při placení s hrůzou zjišťuji, že nemám na útratu. „Nech bejt,“ říká spolužák Pětioký, „až tu bude obsluha nahoře bez, můžeš vypomoct u nádobí.“ Pětioký, který dvakrát propadl z matiky a jednou z přírodopisu, je totiž majitelem Fialového cvrčka. Kyprá spolužačka Durdíková za mne naštěstí účet zatáhne a nabízí mi odvoz ve svém BMW. Stydím se přiznat, že jsem tu na kole. Venku s úlevou zjišťuji, že mi bicykl někdo ukradl. Možná Brůna z 9. B. V autě na mě Durdíková mrká a nabízí mi místo u nich ve firmě. Jelikož však právě projíždíme kolem školy, chci zastavit. Všiml jsem si, že po Hálkově pírku zůstala rozsvícená učebna češtiny. „Seš ztracenej případ, Ervíne,“ vzdychne Durdíková. Místo polibku na rozloučenou mě požádá o telefon na Zoulíka.

Olšovský, zatlačte mi na ruku silou deseti newtonů! Auto mířící do Prahy jede rychlostí „vžuuum!“, auto od Prahy rychlostí „vžuuuuuum!“, které auto bude, Říhová, dřív v Benešově? Tak se, děti, pěkně nažerte, já se taky najím a pak půjdeme dál na Karlštejn… Toť jen několik věhlasných citátů, jež študácké bájesloví připisovalo svéráznému kantorovi, o němž bude řeč. Tímto způsobem prý u žáků zjišťoval znalosti z fyziky či matematiky, takto údajně instruoval třídu na školním výletě. Nevím, nebyl jsem u toho. Zato jsem z jeho úst často slýchal neméně osobité učitelské krédo: „Já nemám děti rád, nejsem pedofil. Jsem pedagog - a ten děti učí!“ Měl jsem tu čest s tímto vzácným mužem několik let sdílet sborovnu. Vzhledem k mírné střelenosti by ho žactvo ani vedení asi nenavrhlo na Zlatého Ámose, mně však odjakživa imponovaly jeho vtip, bytostný klid, odvaha být sám sebou i přirozená autorita. Když mluvil, třásly se okenní tabulky i tabule. Když mlčel, nedutal ani větrák vedle katedry. Dodnes se traduje, jak prý jednou suploval poslední hodinu na prvním stupni. „Suplování je od slova sup,“ říkával, „prostě tam na ty mršiny vletím jako sup!“ Jenže tehdy byl poněkud znaven a za katedrou údajně usnul. Žáčci, uhranuti posvátnou bázní, nijak nedbali na zazvonění a dál seděli způsobně v lavicích skoro do půl třetí, dokud se pan učitel neprobudil a neukončil řádně vyučování. Jak jsem koupil, tak prodávám. Rozhodně si ale pamatuji, jak po incidentu na chlapeckých záchodcích rázně zavrhl návrh kolegyně instalovat do školy kamerový systém a sám instaloval u pisoárů vlastnoručně vyrobenou ceduli: „Čurba budiž prováděna tak, aby nedošlo k zasvinění školního majetku!“ Když školní inspekce zjistila, že se nám do sborovny ve staré budově prohryzala myška, a proto navrhla přijmout „opatření k provedení odborné deratizace a rehygienizace“, přinesl do školy kocoura - a bylo po problému. Nepoužíval slova jako klíčové kompetence, časová dotace ani evaluace. Místo cizího termínu „hyperaktivní žák“ si vystačil s výrazy jako klacek, syčák, čípek, šašek počmáraný či hovádko boží. Když jednu obzvlášť spratkovitou žákyni nazval čůzou a její maminka si přišla stěžovat do školy, přesvědčil ji, že v chodském nářečí označuje slovo čůza pohledné mladé děvče. Zásadně nedával poznámky. Stačilo, aby zahřímal „Jsi smetí této třídy!“, a žáček zůstal skrčený v lavici do konce školní docházky. Když hejno dětí před sborovnou neustále obtěžovalo prkotinami mladé začínající kolegyně, odháněl dotěry půvabnou hláškou: „Paní učitelka šlápla na minu, přijde později!“ Jaksi mimoděk uděloval mládežníkům rady do života, které se jim dozajista musely vrýt do paměti. Vím to, protože můj kabinet sousedil s učebnou informatiky, kde často působil, a tak jsem leccos odposlechl. „Pane učiteli, Kalivoda mi pořád šahá na enter!“ stěžovala si mu od monitoru počítače citlivá školačka. Kantor neposedného Kalivodu změřil pohledem a pravil: „Nesahej děvčeti na enter, když si to nepřeje!“ Nikdy nedolézal za ředitelem, zato se kamarádil s kuchařkami, uklízečkou a školníkem, protože věděl, že na jejich bedrech škola především stojí. Ředitel svíčkovou k obědu neuvaří a výchovná poradkyně s metodikem prevence chodby nezametou, natož aby přišroubovali kliku či ukopnuté prkýnko na záchodě. V kabinetě měl náš hrdina kolorovaný deskový obraz „J. A. Komenský vyzývající mládež, aby pila z pramene vzdělání“. Buditelský výjev příznačně zakrýval slušně zásobený minibar. Žádný ochlasta to nebyl, ale šťopečku pro potěchu duše, jak říkal, si občas dopřál i mezi hodinami, aniž by to narušilo kvalitu edukace. Navzdory reptání úzkoprsých mentorů navrhuji tohoto pana učitele za jeho celoživotní zásluhy o české školství na letošního Zlatého Ámose - ovšem in memoriam. Letos poprvé se totiž zmiňovaný pedagog nedostavil o přípravném týdnu do budovy ústavu a ani začátkem září se dveře sborovny neotevřely s jeho halasným pozdravem „Fujtajbl ve spolek!“ Ale nebojte. Odebral se zkrátka coby důchodce na zasloužený odpočinek. A už mi vzkazoval, ať se za ním stavím na chalupě, že bude podávat vlastní originální míchaný nápoj z rumu a myslivce, který nazval „Komenský ve vlastní šťávě“. Tak na zdraví, pane profesore!

Na světě existují různé záhady. Kam zmizela Atlantida? Kde se skrývá yetti? Co je to neposkvrněné početí? Kdo holí holiče a trhá zuby zubařům? A také: co dělají učitelé o prázdninách? Tu poslední hádanku bych se vám pokusil objasnit. První den prázdnin bývám omámený. Z vytouženého volna i z vany plné květin, které jsem dostal od žáků, ačkoli jim rok co rok opakuju, že kytky nepiju. Ráno snídám čokoládové bonbony, taktéž od dětí. Až jednou skončím ve školství, nakoupím si vždy posledního června horu bonboniér, aby mi nebylo líto, že jsem přišel o tuto učitelskou výsadu. Když vyzobu nugáty, vydám se do školy vyřídit resty. Škola bez dětí je klidná jako lesní paseka, dokud ticho neprořízne drnčení telefonu ve sborovně. Volají rodiče žáka, který se nevrátil domů z včerejší rozlučky deváťáků. Jo, milánkové, projděte si škarpy podél školy sami, váš lihem nasáklý premiant už není naším žákem. Další telefonát. Kolegyně Věrka si cestou z učitelské rozlučky zlomila nohu. Dostala, chuděrka, nechodící sádru na celé prázdniny. Zeměpisářku vedle mě začalo škrábat v krku. Pravidelně zahajuje prázdniny angínou z prožitého stresu. V tu chvíli ucítím píchnutí v boku. Že by zas nějaký propadlík bodal do mojí voodoo panenky? Nastartuju auto, poškrábané od žákovských pětikorun, a dohrkám k bankomatu, neboť mi na účet naběhly dvě prázdninové výplaty. Oslněn vidinou bohatství si nechám udělat nový zub a opravit starou sekačku. Poté mé konto vypadá, jako by ho napadli nelítostní hackeři. A to jsem na tom ještě dobře. Na některých školách dostanou učitelé na prázdniny výpověď. Slunce pálí, vyrážím na koupaliště. Na ulici se snažím nenapomínat cizí děti, ani od nich nevyžaduji žákovskou. Na zástavce poblíž školy odvracím oči od nápisu Bedrníček je… (domyslete sami, anděl ani charakter to není). Proč ta děcka vlastně učíme psát, když se nám takhle odměňují?! Na koupališti mě pocáká mohutným skokem do vody žák, který se ani jednou nezúčastnil školního plavání. Měl potvrzení od lékaře, že se mu ve vodě odlupuje kůže z celého těla. Večer mě od něj na Facebooku čeká žádost o přátelství. Vytane mi na mysli, jak tento můj přítel při zkoušení vážně tvrdil, že Máj napsal Karel May a na otázku: „Proč tak zlobíš?“, odpověděl: „V této třídě vládne Satan!“ Raději uléhám na deku a otevírám román Tampa od Alissy Nuttingové, který inzerují jako „druhou Lolitu“. Je to o učitelce, která na střední škole svede žáka. Když však na třetí stránce čtu o učitelských prázdninách („Celé léto strávíte jen čekáním na to, až s koncem srpna zas dopadne palice. Znáte povídku Jáma a kyvadlo?“), knihu promptně zavírám. Čas běží. Po čtrnácti dnech dojdou bonbony z bonboniér, kytky zvadnou ještě dřív. Navštívíme babičku v Mimoni a známé v Třeboni. Večer hrajeme hru Co víš o ČR? Nemohu si vzpomenout, jaká osobnost je vyobrazena na pětitisícovce. V životě jsem ji neměl v ruce. Vím jen, že na dvoustovce je Komenský a má strašně smutné oči. Následuje tradiční výjezd s učiteli na vodu. Víc než utopeného mobilu lituji hovorů o úvazcích a rozvrhu. A to si představte, že někteří mladí kantoři jezdí o prázdninách jako vedoucí na dětské tábory. Jedna stařičká kolegyně mě zve na návštěvu. Překvapí mě, že má doma v předsíni školní mapu světa a místo botníku katedru, která se loni ztratila z 6. B. Nekomentuju to. Zavede mě na zahrádku. „Co nevidět tady vyraší překrásné ocúny,“ ukazuje na skalku. A dodává: „Říkám jim – svině.“ Své nelichotivé přízvisko si tyto křehké květiny vysloužily proto, že začínají kvést zhruba sedm dní před koncem prázdnin. Tedy v době, kdy učitelům definitivně končí volno a začíná přípravný týden ve škole. Nejhorší to prý bylo 21. srpna roku 1968. Nejenže k nám vtrhli Rusové, ale za čtyři dny ještě rozkvetly svině a učitelům začal přípravný týden. Cestou zpátky napomenu hlučící děti v parku. V papírnictví zakoupím učitelský zápisník. Na předsádku napíšu Skácelovu báseň Ocúny: „Bývá nám úzko v ony dny / kdy lužní háje jsou jak svaté / a v trávě rostou jedovaté / bledé a křehké ocúny…“ Začíná pršet. Běžím domů. Kdybych běžel tak rychle, jako uběhly prázdniny, možná bych trhnul i Usaina Bolta.

Neděle

Stát se to může každému. Spolužák ze střední slavil kulatiny. Poryvům rozpoutané rumové vichřice neunikl ani tak zdrženlivý člověk, jako jsem já. Druhý den ráno jsem se cítil, jako by mi složili na hlavu tatrovku tvárnic. Jenže nebyla sobota, kdy bych mohl bolehlav vyležet, ale středa. Den, kdy mám ve škole šest hodin v kuse plus odpoledku. Pracujete-li v kanceláři, můžete si zalézt za monitor a tam si schrupnout, nebo přebít dopoledne u nenáročných stříleček a pak se po anglicku vytratit. Jako učitel stojíte každou hodinu v první linii a o přestávkách máte ještě obvykle dozor na chodbě. Navíc už jsou dávno pryč bohatýrské doby, kdy se na českých školách běžně popíjelo i za provozu a hlášení rozhlasu „Vyučující se dostaví o přestávce do ředitelny na krátkou provozní poradu!“ znamenalo, že školník dovezl z Moravy slivovici, případně burčák. Skazky o tom, jak bujní pedagogové ve škole i nocovali a ještě v půl osmé ráno běhali po chodbách v trenýrkách či jak na lyžáku popíjeli rum přímo na svahu z duté lyžařské hůlky, patří nenávratně mezi bájná vyprávění starců, jež si nezadají s humoreskami o Lomcovákovi z pera Šimka a Grossmanna. Dnes mají ředitelé na stole alkohol-tester, v šuplíku kupičku výpovědí pro hrubé porušení pracovní kázně a v kalhotách hýždě stažené obavou z nenadálé inspekce. A tak jsem v krámku u školy zakoupil kolu na povzbuzení a vstoupil do jámy lvové. U vchodu na mě mávla vlídná kolegyně: „Mám okno, nedáš si kafe?“ „Taky mám okno, ale jdu učit,“ zaržál jsem nad krásou češtiny a zapadl do třídy. Hodina dějepisu začíná referátem o Bachovi. Obvyklá moudra z „wikiny“ střídá ukázka z Fugy h moll. Při předehře si děti špitají, tak je napomenu, ať neruší dílo nesmrtelného skladatele. Pak však zahřmí varhany a zaduní žestě a mně málem upadne hlava ztýraná destilátem. „Vypni ten kravál!“ zaúpím a požádám třídního ajťáka, aby našteloval Dobyvatele. Tuto on-line vědomostní hru užíváme občas pro zpestření výuky. Dnes jako východ z nouze. Kdy zemřela Panna Orleánská? Kolik přítoků má Dněpr? Kde hnízdí kolibřík? Bohužel. Můj mozek se zastavil včera ve 22,45. Ožiji až při otázce: Co je základem míchaného nápoje zvaného Bavorák? „Fernet!“ vykřiknu tak vehementně, jako bych u liknavého vrchního objednával další rundu. Třída se na mě tázavě otočí a mou lebkou projede nový záchvěv bolesti. Teprve zvonění mi umožní polknout pár osvěžujících doušků koly za stojanem na mapy, kde mě nevidí tělocvikářka fanaticky vyznávající zdravý životní styl. Opět zvoní. Počínaje druhou hodinou začínají některé třídy s prominutím smrdět. Hned při vstupu vás udeří do nosu puch, v němž se mísí pot z navlečených mikin, probouzející se hormony a zákaz větrání o přestávkách. Cestou ke spásnému oknu míjím žákyni, které děti přezdívají Pívo. Její rodiče pracují i bydlí v restauraci. Roztomilá dívenka je i přes pečlivou hygienu nasáklá odérem hospody jako hadr na pípě při zavíračce. Ani tento smyslový vjem neudělá mým útrobám nejlépe. K dovršení všeho se zvenku začíná linout sílící hluk. Po chvíli můj trpící organismus nevydrží. Vyběhnu na chodbu, kde narazím na běsnící ženu z lidu, jež vlídnou kolegyni tituluje přízvisky, z nichž jen „kráva“ a „všech zmetků futrál“ jsou publikovatelné. A to proto, jak se dovídám, že si kolegyně onehdy dovolila nazvat jejího syna hlupákem. Jako řadový pracovník zde nic nezmůžu, proto běžím pro ředitele, aby nepříčetnou osobu vykázal. Ředitelna zeje prázdnotou. Nejvyšší asi v šatně kontroluje pytlíky na cvičky, zda jsou v souladu s vyhláškou ministerstva. Můj zrak padne na ředitelův stůl. Alkohol-tester. Aktivuji ho a mocně fouknu. Cifra na displeji mě vyděsí, avšak neztrácím čas a vracím se za soptící fúrií. Oznamuji té madam, že jsem u jejího syna, známého desperáta, právě udělal test na zbytkový alkohol a zde je výsledek. Promile představují řeč, jíž paní očividně rozumí, a posléze s omluvou vycouvá z bojiště. Řeknu vám, že ten den - posílen svým pedagogickým úspěchem - jsem ještě stihl vyplnit katalogové listy, aktualizovat adresy v Bakaláři, provést inventuru kabinetu, zaevidovat nové pomůcky a rozeslat zápis z předmětové komise. To bych, upřímně řečeno, zastřízliva nezvládl.

To ráno jsem si připadal jako ve filmu od Felliniho. Hrkám si to do školy stařičkou škodovkou, když vtom se proti mně z mlhy vyřítí po silnici dva koně s rudými chocholy na hlavách. Jen taktak stočím vozidlo k pangejtu a na poslední chvíli se vyhnu kopytům lipicánů a posléze i biči a nadávkám koňáka, kterému utekli. Znamená to jediné. Do naší obce zavítal cirkus a mě čekají doklasifikační zkoušky jeho školou povinných členů. „Tak co, Tondo, učil ses?“ zahajuji zkoušení z fyziky, u nějž přísedím. „Jo, každej den!“ ujišťuje nás Antonín, avšak my s kolegou víme své. Před prázdninami jsme mu přelepili z boku stránky v učebnici průhlednou izolepou. Lepenka neporušena, učebnice panensky netknutá. „Kdo to byl Archimédes?“ Nic. „Neznáš Archimédův zákon?“ „Jo, znám! Oko za oko, zub za zub…“ Zhruba v tomto duchu se nese zkoušení, které skončí vždy tak nějak dostatečně, aby se vlk školství nažral, ale mladý nadějný artista zůstal celý. Jsou to zvláštní žáci. Dítka cirkusáků a kolotočářů, jež navštěvují školu sporadicky, tedy zrovna když nejsou na štaci. Nosí lesklé bundy, vynikají v tělocviku, školní besídky zásobují cukrovou vatou a na učení je moc neužije. Povinnou docházku si ale odkroutí. „Jestli se, Arnošt, nebudeš učit, seberu ti cigarety!“ upřímně hrozila matka žákovi 8. třídy před kárnou komisí. Na střední školu už obvykle tito jauneráci nepokračují, neboť musejí pokračovat v živnosti svých rodičů. Zvláště dívky mívají už na základce vybrané ženichy, aby šapitó či houpačky zůstaly ve správných rukou. Vzpomínám na dva sourozence, s nimiž jsem prožil celé pololetí. Jejich tatínek, klaun, si totiž při „žonglu“ natáhl sval a nemohl vystupovat. Byly to milé děti. Patrik dokázal zvednout nad hlavu židli i se spolužákem, Žaneta nosila bundu v barvách americké vlajky. Interně jsme jim říkali „ekologové“. Písemky odevzdávali obvykle bez jediné čárky, čímž šetřili naše lesy i nervy. Jen při geometrii nemohla matikářka zaboha přijít na to, proč Žaneta není schopna narýsovat pravítkem rovnou čáru, ale stále dělá vlnovky. Až pohled na její dlouhé nalakované nehty prozradil, že vždy tužkou poctivě obtáhla nehet po nehtu čnící nad pravítkem. Když mi jejich máti psala SMS, že děcka mají „angýnu“, bylo jasné, že se v okolí koná pouť. Na jedné jsem se byl podívat. Žaneta mi udělala zdarma langoš, zatímco jsem obdivoval Patrikovy kejkle na jednokolce. A jelikož se právě chystala školní akademie, napadlo mne, že namísto tradiční recitace využiji jejich skutečných schopností. Slovo dalo slovo. V den D praskala školní jídelna ve švech a „duo Chari-wari“ zahájilo program plný překvapení. Žaneta v kostýmu harémové tanečnice vskočila na jeviště bujným saltem, načež přidala několik kozelců, výkrutů a dalších akrobatických kousků. Nakonec se prohnula vzad do mostu a do zubů uchopila růži, jež ležela na linoleu. Dalších pugétů se dostalo publiku od Patrika, který vjel na scénu na jednokolce ve stříbrné kombinéze a jako Večerníček rozhazoval umělohmotné květy. Po kouzelnickém triku s živým králíkem následoval žongl a balanc s talířem na tyčce. Avizované komické číslo „Osel, který umí odčítat“ už žel neproběhlo. Na pódium se totiž prodral ředitel školy a produkci Chari-wari ukončil. Patrikovi sebral z balanční hůlky talíř s poukazem, že je ze školní jídelny, načež do mikrofonu vykoktal, že na akademii čekal Nerudu, a ne kotrmelce. Pak dodal, že králík do jídelny nesmí (onehdy byl k obědu) a jízda bez držení je proti předpisům (jednokolka nemá řídítka). Diváci oněměli. Pouze v rohu jídelny se hurónsky smál pán se zavázanou rukou, který se domníval, že dění na pódiu je součástí programu. Byl to tatínek Patrika a Žanety, jenž jako profesionální komediant uměl ocenit kolegu klauna. Div že se nepřidal s replikou: „Páne šiditeli, může se šiditeli šíkat vole a volovi pán šiditel?“ Rád bych ctěné čtenáře odkázal na video, kde byla show zachycena. Bohužel, jistá maminka, jež tam pomáhala v bufetu, po spatření záznamu zjistila, že se na chvíli sehnula pro štrúdl a vykoukla jí tanga, proto nedala povolení záznam zveřejnit. Jakožto právnička to doložila paragrafem a pohrůžkou sankcí. Dnešní školství je prostě jeden neskutečný cirkus. Kam se hrabe Berousek!