Online archiv

Den začal jako obyčejně. To znamená, že ke mně do ředitelny proudil už od rána jeden nešťastník za druhým. První vrazil do dveří ubrečený žák Benelka, že mu na střechu školy vletěl dron a zasekl se za solární panel. Následovala třída 7. B s peticí, aby v každé třídě byla 3D tiskárna. Pak se objevilo duo Mašková–Pašková s tím, že jim paní učitelka vyhodila z okna točítko Spinner, když si s ním hrály při hodině, a ono už se netočí. Další tři výtečníky přivedla do ředitelny kolegyně Petráčková. Při sborovém zpěvu písně Tři čuníci prý zpívali „tři pindíci jdou v řadě za sebou…“ „A to ještě nic není,“ pravila ona postarší dáma, když jsme osaměli. „Ve škole se objevilo pornovideo! Žáci zneužili učitelku a ještě to dali na internet!“ řekla a položila přede mě papírek s názvem webové stránky.

Rozhodl jsem se, že se stanu lepším učitelem. Co učitelem – lepším člověkem! K tomuto účelu jsem zakoupil řadu publikací o sebekoučování, proaktivitě, prokrastinaci, time managementu a józe z edice Osobní rozvoj. Podobné brožurky poznáte podle velkých písmen na titulu a přemrštěné ceny. Škarohlíd by řekl, že autoři vám nechtějí ani tak otevřít mysl jako peněženku, ale jen bloud by vyzrazoval recepty na životní štěstí gratis.

Jaký to býval roztomilý chlapec. Vyráběl domečky pro mravence, lodičky pro slimáky a padáky pro ploštice. Do květináče zasadil fidorku a věřil, že mu vyroste čokoládový strom. Když šel poprvé na nákup pro mléko, chleba a deset vajíček, napsal si na lísteček: „Mléko, chleba, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko.“ Při líbacích scénách v televizi odvracel oči, tvrdil, že se ožení jedině s dědou Karlem, a slovy „Ach jo, zase mám v pindíku kosť!“ komentoval přírodní úkaz zvaný ranní erekce. Traduje se, že při jedné hře na doktora mu sousedovic dcerka ve školkovém věku nabídla, že se může dotknout její pipinky. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy, „ale jenom pexesem!“ Ještě větší šok přišel na prvním stupni základní školy, když nám vykládal o úvodní hodině rodinné výchovy: „Paní učitelka říkala, že děti vznikají tak, že se střapeček někam strčí, ale já už zapomněl kam.“ Jeli jsme tehdy autem a málem skončili v pangejtu. Dnes už má syn v těchto věcech poměrně jasno. Spíše než o ploštice či dědu Karla se zajímá o Lucinku Pusinku Haťaťaťá Kočenzí Prdelku, o Teeerezku, Káááčku, Lucíííska, Zuzíčka, Kikinku, Klári, Týnušku, Mejbínu, Marťulu, Ájuli, Jáju a další slečny z Facebooku, které na fotkách špulí pusu jako kačer Donald, vystrkují pupíky, posílají si návody typu Jak se vykousnout s klukem nebo píší na blogy manifesty jako: „Ahojík, lidičky! Mocinky vás zdravím z mýho blogísku a chtěla bysem vám semka písnout něco o stylu Muck off! Je to styl všech lidiczek :-), co mají mocinky rádi potuleníčko a muckování /muck! muck! muck!/, protože otlapkávání je prostě best a supeeeeeeer, jakože v poho.“ Tato intimní tajemství znám proto, že mi syn kdysi ve slabé chvilce potvrdil facebookové přátelství, čehož teď hořce lituje, ale kvůli kapesnému si nedovolí mě vymazat. Představte si to. Ještě nedávno si neuměl sám utřít zadek, zavázat tkaničky ani rozkrojit rohlík, a teď se na Facebooku přihlásil do skupiny „Líbací rychlokurz aneb Dokonalým mužem za pět minut“. Ten, který prožil dětství v jedněch teplákách, najednou tráví hodiny před zrcadlem s gelem a hřebínkem. Odmítá nosit dříve oblíbené slipy s krtečkem, mamince říká „madr“ a na tatínka promluví, jen když potřebuje dobít „krédo“, rozuměj kredit. Inu, puberta je tu. Co se týče té výřečnosti. Zachmuřenou mlčenlivostí rozhodně netrpí ve škole, jak jsme se dozvěděli na třídních schůzkách. Se spolužáky hovoří zásadně jen pubertální španělštinou: „Los úkolos v sešitos zapomnělos domos na botníkos, já hovados.“ Každý učitelčin výrok komentuje citoslovcem „ups“ (psáno „oops“), případně souslovím „Ouky douky mňouky pšouky“, což je strašné, a divím se, že ho ze školy ještě nevyrazili. A to není vše. Nedej bože, aby prý ve výkladu zazněl nějaký dvojsmysl jako vrh koulí, malý ptáček, sedlák Lízal, babička, co šukala po světnici, nebo nerudovská otázka Kam s ním? To se pak dostavuje nekontrolovatelný záchvat smíchu neboli totální výtlem, při němž se řehtající puberťák svalí pod lavici a v amoku tluče rovnátky o linoleum. V takové chvíli pak stačí podle učitelky říci jakékoli neutrální slovo, třeba prvosenka nebo plané neštovice, a záchvat smíchu pokračuje novou, ještě hrozivější vlnou, dokud milosrdný zvonek tuto zběsilou estrádu hormonů neukončí. Čas puberty je truchlivý pro učitele stejně jako pro rodiče. Z jednoho dítěte najednou máte dvě: jedno příjemné, vlídné a roztomilé, které si na pokojíček pověsí cedulku „Nerušit, rostu!“, a jedno protivné, drzé, uhrovaté, mutující, obrůstající vousy, jež se – obrazně řečeno – nafukovací pouťovou palicí nemotorně probourává do světa dospělých. A přitom prudí, prudí a prudí, abych použil jejich slovníku. Ptal jsem se tuhle v lékárně, jestli nemají na pubertu nějaký lék, neboť do babyboxu už se syn jaksi nevejde. Žádný prášek ani injekci mi však nedali. Jediným lékem, pravila paní magistra, je čas. Tak čekám, až toto těžké období přejde. A pozoruji z okna ploštice, kterak si vesele hopkají po trávě a po sobě. Už je nikdo nepouští z balkónu v krabičce od čaje na padáku vyrobeném z igelitového pytlíku. A tak se zdatně otlapkávají a mucíkují. Asi mají zrovna ploštičí pubertu. Asi je všechno, jak má být. A já se možná na Facebooku přihlásím do skupiny „Není hrozné, když ti pukne beďar – horší je, když ti pukne srdce.“

První ráno po prázdninách. Dva měsíce jsem nevěděla, jestli je zrovna středa nebo neděle, a vůbec mi to nevadilo. Ani mi nebylo líto ztracených lajků na mém osiřelém Pančelčině blogu. A jen jednou za celé dva měsíce jsem opravila hrubku na vývěsní tabuli zahradní restaurace, kde jsme se stavili na oběd. Prostě jsem si užívala prázdnin. Na dnešní den jsem si proto pro jistotu nařídila dva budíky už na šestou. To abych první den školy neměla na hlavě typický pančelkovský účes zvaný „vstala a šla“ a stihla si nalíčit obě oči, a ne jen jedno jako v den, kdy jsme se ve škole fotili. Moc platné mi dva budíky ale nebyly. Z peřin jsem se nakonec stejně vyhrabala silou vůle až chvilku před sedmou. A okamžitě nastal blázinec. Mladší syn, místo aby se oblékal, si začal hrát s autíčkem na ovládání. Starší syn, místo aby vstával, nevstával. A manžel místo toho, aby mi pomohl s dětmi, po mně chtěl, abych našla jeho holicí strojek, jeho ponožky a jeho baterky do jeho diktafonu. Ta inkluze není zas až tak špatný nápad, blesklo mi hlavou s tím, že manžel by potřeboval osobního asistenta jako sůl. Vzápětí jsem nohou zastavila projíždějící autíčko na ovládání a posunkem vyzvala chotě, aby si vyndal svoje baterky ze synova ovladače. Syna jsem vyslala vytáhnout druhého syna z postele. Sama jsem se zavřela do koupelny. Sotva jsem se však začala sprchovat, prolétlo kolem otevřeného okénka cosi temného. Mohl to být pták, ale taky dron s kamerou, jaký má známý sprosťák Machotka z 9. třídy! Raději jsem si přitáhla osušku až ke krku a rychle zavřela střešní okno. Z bytu se začal ozývat nelidský řev. Oděna jen ručníkem jsem vyběhla z koupelny. V dětském pokoji kvičel mladší syn, který chtěl probudit staršího bublifukem, což se zvrhlo v potyčku, při níž staršímu cákl bublifuk do oka a mladší si lokl přímo z lahvičky. Manžel volal vesele od notebooku, že Google hlásí neškodnost bublifukového roztoku na lidský organismus. Uf. Mlčky jsem odšpuntovala láhev ginu (proč ostatní kolegyně dostávají na konci roku od žáků květiny a já flašky?) a lokla si. Dalších pět minut jsem strávila hledáním knihy o bermudském trojúhelníku, kterou jsem zhltla na dovolené a z níž jsem chtěla žákům ve škole předčítat. Přesně jsem si pamatovala, že jsem ten svazek položila na komodu v předsíni, ale co se může stát s knihou o bermudském trojúhelníku jiného, než že záhadně zmizí?! Manžel ve snaze vyndat dětem z police cereální lupínky, shodil na zem dózy s cukrem, skořicí a hrachem. Když se dokutálela kulička hrachu až k mému palci, pocítila jsem závan melancholie. Ne vůči manželovi, ale vůči mladému kolegovi, který k nám loni nastoupil a měl vynikající nápady. Naposledy třeba o dětském dnu vymyslel místo tradiční vybiky a nošení míčku na lžičce originální disciplíny jako „hrách na stěnu házet“ nebo „čerta na zeď malovat“. A vymyslel taky „házet perly sviním“, což zinscenoval pomocí jablonecké bižuterie a podobenek vybraných zaměstnanců ministerstva, s nimiž přišel jako učitel do úředního styku. Ani nemusím dodávat, že je to již bývalý kolega. Proto ta melancholie. Zpátky do reality. Poté, co jsem zametla hrách, cukr a skořici, se ptám manžela, zda tedy připraví dětem snídani. Manžel je už ovšem obutý, a tak jen mezi dveřmi s potutelným úsměvem ucedí, že děti přece už snídaly bublifuk a že mi ten ručník hrozně sluší, ale jestli v něm prý půjdu do školy, bude žárlit - a zapadly za ním dveře. „Naleješ mi prosím kus čaje?“ žadoní starší syn snídající cereální lupínky a mně v ten moment naskočí husí kůže. Nejen z výrazu „kus čaje“, ale i z blížící se olympiády z češtiny. Koho já na ni jen pošlu? Žáky, kteří jsou schopni napsat slova jako Nymburg, výtr nebo kolobježka - a nezabírá na ně, ani když je před diktátem straším, že pokaždé, když udělají hrubou chybu, zemře na světě jedno koťátko?! Pevně doufám, že nezmění školu aspoň Huong Nguyen a Chong Duy, kteří uměli českou gramatiku vždy nejlépe ze třídy. Když už jsem ustrojená do školy, zjišťuji, že při potyčce v dětském pokoji se vylil do mé kabelky bublifuk. Beru tedy honem z koupelny fén a snažím se kabelku vysušit. V ten moment se celý byt naplní desítkami barevných bublin. „Dobře ty!“ komentuje tuto apokalypsu starší syn svou úděsnou češtinou. A mně konečně naplno dochází, že začíná nový školní rok.

Nemohl jsem ráno dospat, a tak jsem si před odchodem do školy pustil televizi. Dávali seriál o současné škole. Scenárista, jak se zdálo, ovšem malinko zamrzl v časech, kdy kantoři nosili fraky a v biografech frčela Cesta do hlubin študákovy duše. V úvodu totiž pedagog vytahal za ucho studenta, jenž si četl pod lavicí rodokaps. Marně dumám, kdy jsem naposledy zabavil žákovi nějakou tiskovinu... Pravda, asi před pěti lety si jeden intelektuál při hodině prohlížel časopis o počítačích dokonce s 3D brýlemi na očích, ale jinak se dnes pod lavicí jen hraje na mobilu. V další scéně žáci darebáci nasadili kostře z kabinetu přírodopisu buřinku a do třídní knihy dali chcíplou myš. Proboha, kde by dnes vzali buřinku, natož myš? Mladá kolegyně našla jednou v třídnici prezervativ, ale jinak se na neoblíbeného kantora posílají rodiče, právníci nebo anonymní udání. Kdo by se dnes zdržoval s myšilovem?! Nejtragičtější na celém seriálu byla ovšem mluva mladých protagonistů. Študáci psali kónu (kompozici), načež kantor vyrval (vyvolal) z dějáku lajdu (lajdáka), jenž obdržel sardel čili bajli (nedostatečnou). Vzrušení obstaral inšprda (inspektor), vyšetřující milostné vzplanutí sextánky k prófákovi, nebo snad k repetentovi, co jí namáčel copy do inkoustu? Už si nevzpomínám přesně. Nicméně takto staromilsky doklopýtal děj filmu až do chvíle, než děcka dostala vysvrgo a začaly prázky - v životě jsem neslyšel své žáky tato slova použít. Když jsem ten den přišel do školy, schválně jsem se zaměřil na aktuální mluvu mládeže. Předkládám zde malou ochutnávku, ovšem bez sprostých slov, což je jako v tom pověstném inzerátu: „Prodám obsah internetu na čtyřech bilionech DVD, případně obsah internetu bez pornografie na čtyřech DVD.“ Podotýkám tedy, že jde pouze o malý výsek z macatého jazykového koláče našich ratolestí. Nuže, hned při ranním dozoru ve třídách posílám své ucho na výzvědy. Děvčata probírají, kdo má jak libózní profilovku na fýbku (povedené profilové foto na Facebooku). Některá z nich má podobenku vykachněnou (vyšpulené rty), jiná čelfie (selfie, na němž je vidět jen čelo), mega hustá kašomalta (opravdu prestižní záležitost) je mít dnes droníčko, což je selfíčko pořízené prostřednictvím dronu. Pak už dámy jen pomlouvají fujtúbry, tedy youtubery, jejichž videa na YouTube nejsou příliš libózní. Z hloučku chlapců se ozývá hovor o poznání vášnivější. Doznívají v nich totiž nedávné zážitky z počítačových her, jako je Minec (Minecraft), Goučko (Counter-Strike: Global Offensive), Lízej kredenc (League of Legends) apod. Je to vskutku adráč (adrenalin), když ákáčkem (samopalem AK-47) šotíte (střílíte) hedky (hlavy) botů (robotů). Než zazvoní, stačí se ještě ásknout (zeptat se), jakou má kdo apku (aplikaci v mobilu) nebo jakým esúvéčkem (sportovní užitkové vozidlo SUV) je emko nebo téčko (máma či táta) ráno přivezli. Pak už vchází do třídy pedagog. Tento nebožák zastupuje profesi, jež je pro žactvo ztělesněním zla podobně jako v příbězích o Harrym Potterovi hrůzostrašný Lord Voldemort. Obávám se však, že dnešní děti jeho jméno vyslovují jako - Lord Vojeldort. Ptáte-li se, jak je to s mládežnickými výrazy okolo školní docházky, tak pochopitelně existují, ale košatosti slangu kolem moderních technologií nedosahují. Zaznamenal jsem například výrazy aksna (školní aktovka), buzerlist (žákovská knížka), babinet (kabinet, v němž jsou výhradně pedagožky) či hodit čelíčko (zaujmout typickou polohu na lavici během výuky). Jazykovou vynalézavost mládeže jsem ocenil snad jen jednou při výletu s deváťáky. Stanovali jsme v kempu a chlapci ukuchtili v kotlíku fazolovou polévku. Tato pochoutka posléze způsobila hromadnou běhavku půlky třídy. Souboj o trojici místních toalet nazvali studenti dle amerického fantasy seriálu - Hra o trůny. To mě přivádí zpět k výchozímu bodu mé úvahy. Pro příště bych poprosil tvůrce seriálů o současném školství, aby nemátli diváky. Hlavně ať se vyhnou takovým lapsům, jako je chcíplá myš, copy v inkoustu nebo kostlivec s buřinkou. Ať radši točí o počítačových myších, vlasech namotaných v toneru tiskárny a z buřinky můžou udělat třeba bouřku na školním výletě. Jedna taková nás nečekaně zastihla v kempu s deváťáky. Třídní komik Padevět ovšem nečekanou přeháňku nazval slovy „chcanec nečekanec“. To by v seriálu nejspíš neprošlo.

Ta třída byla zakletá. Kdo v ní začal učit, do roka otěhotněl. Mladé učitelky se o třídnictví v tomto divotvorném žákovském kolektivu doslova praly, avšak ředitel šílel, neboť mu pedagogické pracovnice pravidelně mizely do spádových porodnic. Proto jsem dostal 7. B na starosti já. Pravděpodobnost otěhotnění byla v mém případě srovnatelná s možností valorizace učitelských platů na evropskou úroveň. Vést 7. B po křivolaké stezce školního roku ovšem nebylo nic snadného. Žáci neoplývali zvídavostí ani pílí, v jejich tělech se navíc začala rezolutně hlásit o slovo puberta a ke všemu ještě kolem nás neustále kroužily aktivní maminky, které se mi snažily všemožně pomáhat. Ze všech nejaktivnější byla jistá Debora Coufalová, rozvedená finanční poradkyně, která nejprve pojistila celý učitelský sbor úplně na všechno a pak se vrhla jako kamikadze na moji třídu, kde měla syna Olivera, který nepropadal snad jen z tělocviku, protože z něj byl osvobozen. Hyperaktivní Debora nejprve vyzdobila stěny naší učebny údernými hesly typu Vzdělání je lampou života, Nejlepší motivace je pochvala či Komu se nelení, tomu se zelení. Když zjistila, že puberťáci na tato moudra příliš nereflektují, ba dokonce že žák Kotapiš ze slova „pochvala“ odstřihl poslední slabiku, změnila strategii. „Děcka nečtou. Musíme udělat z návštěvy školní knihovny něco vzrušujícího,“ řekla mi rozdychtěně jednoho rána na dozoru v šatně, načež připravila workshop s názvem Čtení je cool, čtení je sexy, čtení je hustý! Na odpolední akci ve školní knihovně jsem se dostavil jen já a její Oliver, který v životě nepřečetl snad ani leporelo. Po tomto fiasku se Coufalka na týden odmlčela. Její vůle přiložit ruku k dílu však byla nezlomná. Na následující hodinu přírodopisu se mi nakýblovala s novým projektem Báječná tajemství tvého těla, což byla kombinace pohlavní osvěty a čirého šílenství. V závěru hodiny ležely žákyně na lavicích a vzájemně si vytahovaly zpod svetrů polštáře v zoufalé snaze napodobit porod, zatímco chlapci se učili navlékat kondom na nohu od židle. Vůbec bych se po tomto zmatku nedivil, že až přijde jejich chvíle, navléknou prezervativ na nohu od židle a - v domnění, že učinili antikoncepci zadost - vrhnou se k partnerce nechráněni jak bůžek satyr na nymfu v olivovém háji… Poslední kapkou v poháru se stal zvířecí koutek, který tato činorodá žena zřídila ve výklenku učebny. Morčata zapáchala, křečci se přes ujištění, že jde o samé samičky, hbitě rozmnožovali, želva byla od samého ňuhňání zralá na antidepresiva a scink po dvou týdnech uprchl z terária a dosud se nenašel. A dost, řekl jsem si a pozval Coufalici na důrazný pohovor do školní knihovny. Chystal jsem se té herdekbabě zatrhnout veškeré nevyžádané aktivity a omezit její přítomnost ve škole na třídní schůzky čtyřikrát do roka. Debora Coufalová si mé pozvání vysvětlila zjevně po svém, neboť se dostavila v těsném kostýmku s volánky a vyzývavě nalíčená. Ale to se dáma spletla. Sotva jsem však otevřel pusu, abych jí to vytmavil, ozval se venku ohlušující jekot. Bylo totiž první pondělí v měsíci, kdy probíhala pravidelná zkouška obecní sirény, na což jsem zapomněl. Pochopitelně nebylo slyšet jediného mého kritického slova. Debora mi posunky naznačila, že to nevadí, že mi rozumí, načež se na mne vrhla a začala mě zuřivě líbat. Než jsem se jí stačil vytrhnout ze sevření, začalo se mi to líbit. Když houkačka dohoukala, zašeptala mi Debora do ucha: „Já říkala, miláčku, že z návštěvy školní knihovny musíme udělat něco vzrušujícího…“ V knihovně bylo i kanape, takže jsme vzápětí udělali zadost červené knihovně. Nebyly tam však žádné kondomy, neboť ty skončily navlečeny na nohách školních židliček. Když jsem zhruba za dva měsíce oznamoval, že ve škole končím, protože nastupuji na otcovskou dovolenou, považoval to ředitel za dobrý vtip. Jakmile jsem mu však vysvětlil, že až Deborka porodí, nebylo by prozíravé, aby zůstávala na mateřské ona, když jako finanční poradkyně vydělá víc než já, pokusily se o ředitele mdloby, přičemž ševelil cosi o kletbě horší než prokletí faraonovy hrobky. Nechápu to. Vždyť co je krásnějšího než naplněná láska. Ostatně, na uvolněné místo třídního v 7. B se mu hlásí sedmadvacet učitelek z celé republiky, a dokonce dva učitelé, z nichž jeden je starý mládenec a druhý se léčí na neplodnost. Tak jaképak strachy!

Přepichoval jsem zrovna ve třídě nástěnku, když za mnou přišel ředitel a řekl: „Pojedeš na hory!“ Opáčil jsem, že na hory jezdí tělocvikářka Kroupová, ale bylo mi sděleno, že ztratila důvěru rodičů. Nejspíš šlo o incident z minulého týdne, kdy pedagožka ve slabé chvilce hryzla jednu zavalitější žákyni do hýždí, aby ji popohnala při šplhu na tyči. To však ředitele neopravňuje hazardovat s mým životem.

To okýnko mám rád. Tvoří průzor mezi mým kabinetem a třídou. V dávných dobách tudy stařičká promítačka chrlila filmy o sladkovodních rybách, mastných kyselinách, prvočíslech, pětiletkách a před Vánocemi i Chaplinovy grotesky.

Budík zadrnčel o hodinu dřív. Dnes nás čeká mimořádné ranní školení. Vzhledem k událostem ve světě se nás ministerstvo rozhodlo vyškolit, jak postupovat ve škole při teroristickém útoku.