Online archiv

Vzpomínám, jak jsem si po sametové revoluci vystál frontu na mezinárodní studentskou kartu ISIC. Opravňovala ke slevám do galerií či muzeí, a to i v Benátkách, Paříži či Barceloně. Opatroval jsem ji jako relikvii a mnohokrát využil. O to víc mě překvapilo, když mi školou povinný syn oznámil, že má o kartu ISIC taktéž zájem. Že by tento nerd náhle změnil životní styl a začal chodit do obrazáren? Omyl. Slevy na kartě totiž platí i v institucích typu McDonald’s, Burger King či KFC. Díky ní lze získat kupř. velké McMenu jen za 99 Kč či dva cheeseburgery a malý sycený nápoj za 55 Kč! Burger King nabízí 15% slevu na menu dle výběru plus hamburger zdarma a bageterie Paneria má přímo ISIC Menu (kuřecí panini a cola za 65 Kč). Fakt, že karta nabízí také slevy na koupi knih, jazykové kurzy či prohlídky památek, nechává syna chladným. Hlavně že dostane sendviče Twister a Zinger za pouhých 110 Kč!

Chcete vědět něco o dětech? Čtete Stephena Kinga! Jeho kniha o dějinách hororu Danse Macabre obsahuje i tuto skutečnou momentku ze života hudebníka Binga Crosbyho. Jeho šestiletému synkovi umřela milovaná želva. Plakal, nebyl k utišení. Crosby, aby hocha zabavil, navrhl, že želvě uspořádají pohřeb. A tak vzali krabici od doutníků, vystlali ji hedvábím, natřeli na černo a potom na dvorku vykopali díru. Bing „rakev“ spustil do hrobu, pronesl modlitbu, zapěl chvalozpěv. Na konci obřadu se chlapci leskly oči žalem a vzrušením. Bing se ho ještě zeptal, zda by se chtěl na želvičku naposledy podívat. Chlapec souhlasil, Bing nadzvedl víko krabice. Oba se do ní zbožně zadívali, a vtom se želva pohnula. Chlapec na ni dlouho civěl, potom vzhlédl k tátovi a řekl: „Zabijme ji.“ Jo, děti... To vám peďáku neřeknou!

Moje oči musely vidět – tak nazval básník Ivan Diviš tragickou poemu o 20. století. S trochou nadsázky by něco podobného mohli říct i zasloužilí rodiče po léta shánějící pro své ratolesti trendové hračky (jiné děti nechtějí). A tak moje oči musely vidět kupř. Hmyzovar vařící hmyzosliz, nalepovací pumprlíky Hnusáky-lepáky či Smraďochy, figurky vydávající skutečný zápach stylově pojmenované Zvracející Zdenda či Ferda fusky hnusky. Nevěřící Tomášové nechť si pravost těchto skvostů ověří na síti. A vývoj v hračkových trendech běží dál. Nyní frčí tak řečení klubáci.

Markétu Klempířovou znají čtenáři Rodiny a školy už řadu let. Učitelka prvního stupně píše do našeho časopisu o nových trendech v pedagogice i o často tristní podobě tuzemského státního školství. A nezůstala jenom u slov. Odvážná pedagožka založila vlastní komunitní školu nazvanou škola Hrou za výlohou. Příběh tohoto experimentu jsme mohli na stránkách Rodiny a školy sledovat průběžně – a to včetně jeho ztroskotání. Vážím si otevřenosti Markéty Klempířové, s níž se s námi o své zkušenosti podělila.

Kde začíná a končí svoboda učitele? Bylo to jako v povídce od Kafky. Nebo v románu od Kundery. Jednoho rána se probudíte a úřední moc vám oznámí, že jste vinen. Kazíte mládež! A není to žert. Je to realita současného tuzemského školství.

V těchto dnech vychází nová počítačová hra, na níž se výtvarně podílel náš spolupracovník Jaromír Plachý. Hra se jmenuje Chuchel a je na hony vzdálena běžným střílečkám a skákačkám. Po projektech Botanicula či Machinárium představuje Chuchel další opus z řady netradičních her, které sázejí na osobitou grafiku, propracované animace, absurdní humor a hlavně nekonečnou hravost. Hlavní hrdina Chuchel vypadá jako neučesané klubko prachu a vlasů, inteligentní je podle tvůrců „asi jako brambora“ a při honbě za vytouženou třešní neustále kníká, mrmlá, kvoká a ševelí. Ač se to nezdá, Chuchel je logická hra založená na putování za určeným cílem. A rozhodně se při ní pobaví děti i dospělí. Kongeniálně groteskní hudbu obstarala alternativní skupina DVA, která vytvořila už soundtrack ke hře Botanicula, za nějž dostala na Festivalu nezávislých her v San Francisku ocenění Excellence in Audio Award (tzv. „herní Oscar“).

V uplynulém roce si Evropa připomněla 300. výročí narození Marie Terezie. Panovnici, která více než čtyřicet let úspěšně vládla říši, rozkládající se na území dnešních dvanácti evropských států, nedávno připomněl dvoudílný televizní film. Projekt české, rakouské, slovenské a maďarské televize se zaměřil na příběh Mariiny lásky a manželství s Františkem Štěpánem Lotrinským a na její nástup na trůn a získání uherské koruny. Velkolepé dílo s dvěma tisícovkami komparzistů a Vojtěchem Kotkem v roli královnina manžela u nás nesklidilo příznivé kritiky. Vytýkáno mu bylo romantizující pojetí i zaměření na vztahové propletence. Recenze se hemžily invektivami typu „telenovela“ či „rakouská Angelika“. Z pedagogického hlediska je však každý „oživlý dějepis“ vítaný. Žákům při sledování snímku dojde, že Marie Terezie nebyla jen figurka z učebnice, co zavedla povinnou školní docházku, ale také člověk z masa a kostí. A vlastně celebrita. A fešanda. Vždyť se do ní zamiloval i Vojta Kotek! To by mohlo fungovat.

Kdy jste chtěli jakožto učitelé skončit s učením a proč jste to nakonec neudělali? Skončit jsem chtěl v první polovině 90. let, kdy všichni mí kamarádi začali podnikat a společnost se na učitele koukala alespoň z mého pohledu hodně skrz prsty. Styděl jsem se přiznat, co dělám. Neudělal jsem to proto, že mě u jednoho konkurzu nevzali a u dvou dalších mi nabídli podmínky, které se nelíbily mně. Možná jsem ale podvědomě skončit nechtěl, protože mě ta práce vždycky strašně bavila a baví dosud. Michal Černý, ZŠ Praha-Klánovice

V českých školách se objevuje mezi žáky stále více cizinců. Cítíte se dostatečně připraveni na jejich vzdělávání? Jaké s nimi máte zkušenosti? Jsou některé národnosti podle vás více adaptabilní na náš školský systém a jiné méně?

Hana Hozová je šéfredaktorkou nakladatelství BizBooks, které se zabývá mj. vydáváním motivačních knih a další literatury osobnostního rozvoje. A právě o tomto žánru a jeho přednostech i pastech jsme si povídali.

Existuje řada věcí, které s dětmi sdílíte, protože je máte rádi, ale vnitřně se v těchto chvílích stydíte, ba dokonce nefalšovaně trpíte. Na mysli mám třeba focení se Santou ve vánočním kamionu Coca-Coly nebo srazy s uhrovatými youtubery, k nimž vzhlíží vaše ratolesti jako k bohům, případně společné sledování filmů jako My Little Pony, Babovřesky 3 či Prci prci prcičky. Ale existují i světlé výjimky, kdy si rodič i potomek mohou užít kultivovanou zábavu rovným dílem. K takovým unikátům patří Paddington.