Online archiv

Knížka Jak počítají koťata obsahuje téměř 60 zhudebněných básniček Jiřího Žáčka, některých již známých, jiných zcela nových. Písničky jsou provázeny půvabnými ilustracemi Stanislava Dudy. Kniha je doprovázena hudebním CD, které příznivcům hravého světa básní a melodií obou autorů nabízí nahrávku písní z knihy v podání dětských sborů Radost a Pueri Gaudentes.

Lidovou písničku Nestarej se, ženo má mají rádi malí i velcí. Můžeme ji doprovodit jednoduchými tanečními kroky. Děti stojí čelem do kruhu, mají předem domluvené dvojice, na předehru si podají ruce do vázaného kruhu. V 1.–4. taktu první sloky děti otáčejí kruh chůzí vpravo, v 5.–6. taktu se každý sám zatočí čtyřmi kroky vpravo jednou dokola, v 7. taktu provede dva dupy a v 8. taktu dva tlesky. Na předehru druhé sloky se předem domluvené dvojice natočí proti sobě do postavení bokem do kruhu a podají si ruce do upažení mírně vpřed. V 1.–2. taktu provedou dvojice tři cvalové kroky stranou do přinožení směrem do kruhu, ve 3.–4. taktu tři cvalové kroky do přinožení opačným směrem (ven z kruhu), v 5.–6. taktu se každý sám zatočí čtyřmi kroky vpravo jednou dokola, v 7. taktu provede dva dupy a v 8. taktu dva tlesky proti sobě ve dvojici. Tanec můžeme doprovodit hrou na bubínek nebo tamburínu.

Obrázek draka Potřebujeme tři kreslicí kartony bílé barvy, anilinové barvy, bramborový škrob, štětec, nůžky, bílou lepicí pastu, tužku, razidla na papír, zmizík, misku s vodou, molitanovou houbičku a barevné papíry. Na první karton namalujeme obláček. Škrob uvaříme podle návodu na krabičce a necháme ho vystydnout. Pak jej obarvíme temperovými barvami nebo barvou Duha. Můžeme použít i anilinové barvy. Škrob naneseme na papír a prsty malujeme mráčky. Lze použít i hřebeny apod. Z druhého kartonu vytvoříme podklad pro nalepení vystřiženého draka. Na kreslicí karton naneseme z misky houbičkou nebo pomocí většího štětce vodu tak, aby výkres byl hodně vlhký. Štětec namáčíme do anilinových barev a tvoříme do mokrého podkladu skvrny, které se do sebe zapouštějí. Vybíráme barvy, které patří k podzimu – červená, hnědá, žlutá, oranžová ale i trošku zelené atd. Necháme zaschnout. A nakonec vytvoříme dráčka. Na bílý kreslicí karton si načrtneme obrázek draka. Nejdříve vystřihneme hlavu draka a nalepíme ji na druhý karton pomalovaný anilinovými barvami. Postupně přilepujeme oči, pusu atd. Když je celá hlava nalepená na podkladu, vystřihneme ji a nalepíme na modrý mráček. Dále budeme přidělávat ocas. Můžeme si ho vystřihnout z bílého kartonu nebo barevného papíru, popř. ze zbytku kartonu pomalovaného anilinovými barvami. Stejně tak i mašličky na ocásek. Dráčka můžeme ozdobit pomocí razidel na papír, popřípadě použít k dokreslení zmizík. A protože podzim je plný krásných barev, využijeme zbytky druhého kartonu, nastříháme si několik kousků a polepíme mráček kolem draka. Pokud máme razidla na papír ve tvaru listů, narazíme si lístečky a přilepíme kolem dráčka. Dračí hra Potřebujeme deku nebo čtverec látky z tenčího materiálu (aby se nám v průběhu hry dobře skládala), CD přehrávač a CD s písničkami z pohádek. Na koberec položíme deku, která představuje zámek. V okolí království se potuluje drak, který chce zámek a jeho obyvatele zničit. Našim úkolem je zachránit se před ním a to tak, že při povelu „drak“ se ukryjeme na zámku-dece. Vedoucí hry pustí hudbu s písničkami z dětských pohádek. Děti tancují okolo zámku a zpívají si. Vedoucí hry vypíná v průběhu hry hudbu. Pokud zvolá „drak!“, děti vstoupí na zámekdeku, kde jsou před drakem v bezpečí. Pokud se někdo na deku nevešel, vypadává ze hry. Pokud vedoucí hry vypne hudbu a zvolá jméno nějaké pohádkové bytosti, děti nesmějí vstoupit na území zámku. Pokud tak udělají, vypadávají ze hry. Pokud vedoucí hry vypne hudbu a zvolá „přilétá čarodějnice“, děti se rozutečou po místnosti a schovají se v prostoru družiny tak, aby je vedoucí hry neviděl z místa, kde stojí. Pokud někoho uvidí, vypadává ze hry. Když zvolá „čarodějnice odlétá“, mohou se děti vrátit k zámku. Po každém vypnutí hudby, dříve než pustíme opět písničky, se území zámku-deky zmenšuje tím, že část deky přeložíme, protože toto území již obsadil drak. Opět pustíme hudbu. Vyhrávají poslední dvě děti, kterým se podařilo udržet se na zbývajícím prostoru deky. Obvykle končíme hru, když deka má velikost asi 30 × 30 cm. Před zahájením hry vysvětlíme dětem, jak je důležité v průběhu hry, když se území zámku zmenšuje, vzájemně si pomáhat a podržet se, aby se nás na území zámku vešlo co nejvíce. Náměty na další činnosti Výraz „drak“ nepoužíváme jen pro draka na obloze, ale i pro pohádkovou bytost. Jaký je drak v pohádkách? V průběhu týdne přinášíme do družiny knížky s pohádkami o dracích. Každý den si jednu přečteme a podíváme se na ilustrace draků. Čteme pohádky o zlém drakovi, ale i o líném, hodném atd. Zkusíme si vymyslet jméno pro pohádkového draka a povídáme si o tom, jací draci v pohádkách byli, které vlastnosti se nám na nich líbily a které ne a proč? Také vymyslíme jméno pro dráčka, kterého jsme vyrobili.

Podzim je spojen se světýlky. Zapalujeme je jako vzpomínku za zemřelé či na oslavách Haloweenu, který se u nás začíná zabydlovat, ale i jen tak pro potěšení a prosvícení tmavých večerů. Na jednoduché lampionky, které si dnes vyrobíme, nebudeme potřebovat moc času ani materiálu. K práci si můžeme přizvat děti a strávit tak příjemně společné chvíle. Potřebujeme barevné nebo pevné balicí papíry, izolepu, nůžky, tvarové nůžky, ozdobné děrovačky (lze koupit v papírnictvích a na internetu), čajové svíčky, papírové krabičky velikosti lampionů a zavařovací sklenice. Vytvoříme si dva druhy světýlek a začneme jednodušším. Vezmeme si papír takové velikosti, aby po jeho srolování vznikl dostatečně velký lampion. Ideální je, pokud se do lampionu vejde zavařovací sklenice. Svíčka v ní ukrytá na větru nezhasne ani nehrozí zapálením papíru. Tvarovými nůžkami vystřihneme ozdobný okraj. Pokud nemáme tvarové nůžky, pomůžeme si nůžkami rovnými a vystřihneme do okraje zuby nebo třeba vlnovky. Ozdobnými děrovačkami dozdobíme okraj papíru. (Opět, ozdobné děrovačky lze nahradit kancelářskými.) Lampion vytvarujeme pomocí krabičky. Papírem obalíme krabičku tak, jako kdybychom ji chtěli zabalit. Dno i bok zpevníme izolepou. Ozdobný okraj ponecháme na vršek lampionu volný. Vytvoříme si takto sáček s plochým dnem, do kterého vložíme sklenice se svíčkou. Je hezké mít světýlka z různě barevných papírů. Další typ lampionů vytváříme zpočátku podobně. Vystřihneme okraj, ale již nevytváříme ozdobné dírky. Lampion slepíme a vzniklý sáček v horní části stlačíme podle obrázku. Děrovačkami nyní ozdobíme nejen vršek, ale i boky sáčku. Dírky děláme co nejblíže vedle sebe. Sáček nyní rozevřeme kolmo na původní sklad. Tím nám v přední a zadní části lampionu vzniknou dva pruhy vykrojených vzorů, které posléze svíčka krásně prosvítí. Do lampionu zase vložíme sklenici a zapálíme svíčky.

Podle hodnoticích kriterií organizace Mensa, která sdružuje lidi s vysokým intelektem, je hranicí výrazného nadání IQ 130. Této hranice dosahují zhruba dvě až tři procenta populace. Odborníci tvrdí, že děti s takovýmto nadáním si zasluhují speciální pozornost.

Jejich problémy s váhou jsou do značné míry zapříčiněny životním stylem rodičů a dalších dospělých, s nimiž vyrůstají. Prevencí je změna jídelních a pohybových stereotypů celé rodiny.

Originální vzdělávací projekt, který představuje dětem rozličné vědní obory a zároveň podporuje mezigenerační soudržnost, nabízí pražské Centrum celoživotního vzdělávání, které na něm spolupracuje s různými vysokými školami.

Mateřská škola je součástí vzdělávací soustavy, takže nejde jen o to pohlídat předškolní dítko v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání, ale také rozvíjet jeho znalosti, schopnosti a dovednosti v nejrůznějších oblastech. Čím je dítě starší, tím víc si i rodiče uvědomují, že má jít o všestrannou přípravu na vstup do školy.

Na jednom semináři pro učitelky mateřských škol jsem slyšela chválu na test Barvy života. Prý nám pomůže s autoevaluací i s diagnostikou učitelského sboru a samozřejmě dětí. Slyšela jsem ale také, že jde o neověřenou metodu. Nechce se mi investovat do metody, která nemusí vést k přesným výsledkům. Proto by mě zajímal názor zkušeného psychologa, který se zabývá diagnostikou. Můžete jej zprostředkovat?

Družina je školské zařízení, které veřejnost někdy chápe jen jako sociální službu, hlídání dětí po vyučování. Ano, ve školní družině je opravdu o děti postaráno, ale nejen to. Vychovatelky jim nabízejí zajímavé činnosti, na něž se děti většinou velmi těší.

Příběh vypráví o klášteře, který procházel těžkým obdobím. Byli tu opat a čtyři další mniši, přičemž všem bylo více než sedmdesát let. Bylo zjevné, že řád je před vymřením. Nedaleko kláštera, který se nacházel uprostřed hlubokého lesa, stálo malé stavení, kam se čas od času uchyloval rabín, aby zde, daleko od města, přemýšlel. Opat se trápil tím, že jeho řád vymře, a tak ho jednou napadlo, že by mu možná rabín mohl poradit něco, co by klášter zachránilo. Rabín opata ve svém stavení přivítal. Když mu ale opat vysvětlil, proč přichází, mohl ho rabín jenom politovat. „Vím, jak to chodí,“ řekl. „Duch lidi opustil. V našem městě je to stejné. Do synagogy už téměř nikdo nechodí.“ A starý opat a starý rabín spolu plakali. Potom si četli v Tóře a tiše hovořili o vážných tématech. Po nějaké době nastal čas, aby se opat odebral zpět do kláštera. Objali se. Opat řekl: „Je to skvělé, že jsme se mohli po tak dlouhé době znovu setkat, ale smysl mé cesty se nenaplnil. Nemáš nic, co bys mi řekl? Nenapadá tě nějaká rada, která by mi pomohla zachránit náš vymírající řád?“ „Je mi líto,“ odpověděl rabín, „nemám, co bych vám poradil. Mohu vám říct jen to, že jeden z vás je mesiáš.“ Když se opat vrátil do kláštera, shlukli se ostatní bratři kolem něj a chtěli vědět, co rabín říkal. „Nemůže nám pomoct,“ odpověděl jim opat, „jenom jsme si poplakali a četli Tóru. Ale když jsem odcházel, řekl mi něco tajemného. Řekl, že jeden z nás je mesiáš. Nevím, co tím myslel.“ V následujících týdnech a měsících ležela rabínova slova mnichům v hlavě. Zkoumali, jestli na nich něco není. Mesiáš je jeden z nás? Myslel snad některého z bratří tady v klášteře? A pokud ano, tak kterého? Nemyslel náhodou opata? Jistě, pokud měl na mysli některého z nás, určitě to musí být opat. Vede nás už tolik let. Na druhou stranu, možná myslel bratra Tomáše. To je zcela jistě svatý muž. Každý přece ví, že bratr Tomáš je člověk světla. O bratru Elredovi určitě nemluvil. Ten dokáže být pěkně protivný. No, někdy je sice nesnesitelný, ale když se to vezme kolem a kolem, mívá téměř vždycky pravdu. Často dokonce naprostou pravdu. Možná tedy měl rabín na mysli bratra Elreda. Ovšem bratra Filipa určitě ne. Je tak pasivní, tak nanicovatý. Jenže na druhou stranu se bratr Filip vždycky jako zázrakem objeví přesně tam, kde je potřeba. Je to až tajemné: člověk ho má zkrátka vedle sebe, právě když ho nejvíc potřebuje. Možná je tedy mesiáš bratr Filip. Rabín ale naprosto určitě nemluvil o mně. To určitě ne. Já jsem přece jenom obyčejný člověk. No, ale co když přece? Co kdybych byl mesiáš právě já? Bože, já ne. Já pro tebe přece tolik neznamenám… Nebo snad ano? Jak tak mniši přemítali, začali se k sobě navzájem chovat s neobvyklou úctou. To pro případ, že by jeden z nich byl mesiáš. A pro případ, že by mesiášem byli oni sami, začali se i k sobě samým chovat s velkou úctou. Les, v němž se klášter nacházel, byl krásný, a proto sem někdy přicházeli lidé, aby si v klášterní zahradě udělali piknik. Procházeli se po cestičkách klášterní zahrady, sem tam někdo zašel posedět do zničené kapličky. Přitom lidé, aniž si to uvědomovali, cítili onu neobvyklou úctu, která všech pět mnichů prostupovala, vyzařovala z nich a utvářela atmosféru celého místa. Bylo tu něco zvláštně lákavého, nebo dokonce podmanivého. Lidé nevěděli, čím to je, že se do kláštera pravidelně vracejí ať už na piknik, ke hrám, nebo k modlitbám. Přicházeli s přáteli, kterým chtěli toto zvláštní místo ukázat. A jejich přátelé přiváděli zase svoje přátele. Mladí muži, kteří klášter navštěvovali, se čím dál častěji dávali do řeči se starými mnichy. Po nějaké době se jeden z nich zeptal, jestli by se k nim nemohl přidat. A pak další. A další. Během několika let se z kláštera znovu stal úspěšný řád, a díky rabínovu daru i živé centrum světla a duchovního života.

K tomu, abychom mohli žít s druhými lidmi, potřebujeme poznat sami sebe, znát své hranice a možnosti. Respekt k druhým je další zásadní předpoklad pro to, abychom mohli vytvořit opravdové společenství, myslí si Hana Perglerová.