Online archiv

Plachost je poměrně běžná vlastnost; ostatně všichni se cítíme přinejmenším rozpačitě, pokud zažíváme nějakou novou situaci. Míra plachosti souvisí s naší osobnostní výbavou, někdo je plašší „po rodičích“ a plachost souvisí i s předchozími zkušenostmi. Co dělat, pokud je dítě extrémně plaché a stydí se prakticky kdykoli? Podle odborníků z Child Development Institute je dobré počítat s „nastavením“ daného dítěte. Musíme se snažit vnímat, jaké zájmy má dané dítě, jak se cítí a jak je schopno navazovat vztahy s ostatními. Měli bychom podporovat rozvoj sebevědomí plachého dítěte. Stydlivé děti o sobě nemají moc dobré mínění, proto bychom měli ocenit vše, co se jim podaří, a vést je k pozitivnímu sebehodnocení. Plachým dětem také pomůže, pokud jim zprostředkujeme sociální dovednosti. Když dítě vedeme k tomu, aby vždy slušně požádalo a poděkovalo, dělilo se s ostatními a respektovalo sociální role, bude si jistější. Pomáhají i hry zaměřené na spolupráci spoluhráčů. V každém případě si ale musíme uvědomit, že plachost není negativní vlastnost a že určitá zdrženlivost a odstup nemusí být na škodu, naopak může dítě ochránit před případným nebezpečím. Podle Child Development Institute

Děti mají rády jistotu, předvídatelné situace, opakující se rituály - kdo někdy nečekaně vnesl inovaci do vyprávění oblíbené pohádky, ví o dětské rigiditě své. Nicméně někdy se ve třídě najde kluk nebo holčička, s nimiž je při sebemenší změně opravdu těžké pořízení…

Do naší mateřské školy by mělo nastoupit dítě s kombinovaným handicapem (DMO diparetická forma - chlapec chodí s berličkami a na delší cesty jezdí na kočáru -, navíc má zrakovou vadu a mentální handicap). Rodina mu zajistí osobního asistenta, který s ním bude chodit do mateřské školy. Chlapec nastoupí až na začátku příštího školního roku, ale již nyní se občas přijde do školky podívat a účastní se různých mimořádných akcí (besídka, karneval…), na něž jej zatím doprovázejí rodiče. Protože na situaci chceme připravit ostatní děti a jejich rodiče, chceme se poradit. Jak bychom měli ostatním dětem vysvětlit chlapcův handicap? A jak pracovat s dítětem, které má svého osobního asistenta? Máme při zadávání různých úkolů komunikovat s dítětem, nebo s asistentem? Co když si s asistentem nebudeme rozumět nebo se nám bude zdát, že asistent s dítětem nepracuje, jak by měl - máme jako škola právo nějak intervenovat na rodiče, když je asistent v podstatě jejich zaměstnanec? Chceme se před nástupem dítěte do naší školky s rodiči i asistentem sejít. Co důležitého bychom měli probrat, aby pak nenastávaly nějaké problémy?

Domlouváme se spolu na úrovni pracovních vztahů, komunikujeme s rodiči dětí, se spolupracujícími partnery, zřizovateli a samozřejmě s dětmi. Komunikace s dětmi je základ pro rozvoj jejich osobnosti po všech stránkách.

Všichni si přejeme, aby naše děti vyrůstaly v harmonickém prostředí, které jim svědčí. O tom, jak takové optimální podmínky pro vývoj dítěte vypadají a co je může „nabourat“, i jaké výchovné přístupy se osvědčují, jsme mluvili s psycholožkou Alenou Vávrovou.

Že skřítkové neexistují? O pravém opaku se přesvědčily děti z naší MŠ, když se jednoho dne při ranním kroužku ozvalo tajemné zaklepání… Všichni jsme strnuli a překvapením skoro nedýchali, když se ve dveřích objevil podivný mužíček s velkým kloboukem, na kterém se zaleskly poslední sněhové vločky. Byl to skřítek Zimníček, další z kamarádů veverky Zrzečky, se kterým jsme poznávali všechna kouzla zimy. Přišel, abychom se spolu s ním rozloučili se zimou. Nebyl to ale první skřítek, se kterým nás veverka Zrzečka seznámila. Každé roční období nás seznámí s jedním ze svých kamarádů skřítků a připraví si pro nás nějaké zajímavé a zábavné úkoly. Zjistí tak, jak jsme prožili jednotlivá období a zda jsme se také něco dozvěděli a zapamatovali si. Někdy plníme úkoly přímo v jejím království v lese, jindy ve školce nebo školní zahradě. Tentokráte nás moc pozdravovala a úkoly nám poslala přímo po Zimníčkovi. Nejprve jsme měli vyjmenovat hlavní znaky zimy a zimní sporty, kterým jsme se věnovali. Pak Zimníčka zajímalo, zda poznáme ptáky, kteří odlétají do teplých krajin, a jestlipak víme, co patří do krmítka. Důležité bylo také například poznat, které stopy patří kterým zvířátkům, a vědět, na čem si u krmelce pochutnávají. Rádi bychom si se Zimníčkem povídali ještě hodně dlouho, ale byl už opravdu moc ospalý, protože se těšil, jak se zachumlá do sněhových peřin a pořádně se prospí. A také už i poslední vločka na jeho klobouku pomalu roztávala. Byl tedy čas se se Zimníčkem rozloučit. Ještě nám stačil popřát pěkné jaro a poprosil, ať pozdravujeme kamaráda Jarníčka, který se právě probouzí. Nezbylo nám nic jiného než zbylé úkoly dodělat s pomocí paní učitelky. Ještě jsme se tedy seznámili s písní Jaro, léto, podzim, zima a celý týden jsme sledovali počasí a zakreslovali ho do kalendáře počasí. Aby nezahálely, ručičky vystřihovaly a my jsme vybarvovali z omalovánek obrázky a dávali je k jednotlivým ročním obdobím. Vždy když se nám podaří úkoly splnit, pošleme veverce Zrzečce dopis s poděkováním a dáme ho za okno. Jaké je pak naše překvapení, když ho tam druhý den nenalezneme. A pokud tam najdeme oříšky, víme, že jsme úkoly splnili správně a že je to odměna za naši píli. Ani teď tomu nebylo jinak. Úkoly od Zimníčka se nám podařilo dobře splnit. Oříšky, které jsme za oknem našli, jsme si pečlivě uschovali, a pokud budeme mít na konci roku čtyři, většinou nás pak čeká od veverky nějaké překvapení a odměna. Tak nám držte pěsti, ať se nám to podaří.

V prosincovém a lednovém vydání časopisu Informatorium 3-8 jsme se několikrát zastavili u novinky, která nyní na čas „odpočívá“ - standardů pro předškolní vzdělávání.

Ve školní družině ZŠ a MŠ v Ostrově u Macochy s počtem 22 žáků se školní rok přehoupl do druhé poloviny. Žáci se svojí vychovatelkou zhodnotili uplynulé pololetí a hřálo nás u srdce, že se máme za čím ohlédnout. O tom, že jsme nezaháleli, vypovídají naše zájmové aktivity, ze kterých máme radost, zážitky a společné fotografi e. Všechny zájmové činnosti naší školní družiny nelze vyjmenovat, ale z těch nejdůležitějších vybíráme: šest výstav z našich výrobků, noci ve školní družině, zpívání, hry a vyprávění. Stále spolu komunikujeme, protože počítač téměř nepoužíváme a na televizi ani video není ani pomyšlení - nemáme čas. Vyprávíme si různé příběhy, čteme a učíme se veršované pohádky, nacvičujeme krátké divadelní scénky. Ve školní družině víme jeden o druhém. Jako vychovatelka se řídím tímto heslem: Žák se ptá, je mu vždy třeba vhodně, laskavě a s citem odpovědět.“ Loni touto dobou jsme už uskutečnili řadu dalších zájmových aktivit a mnoho jich ještě na nás čekalo. Zimní výstavka, tvorba obrázků z přírodnin, z keramiky. Školní družina ZŠ a MŠ Ostrov u Macochy nepoužívá suché slovní fráze, ale hovoří za ni společně vykonaná práce, ze které máme velkou radost. Děkuji všem žákům této školní družiny za jejich příkladnou aktivitu, kterou žáci dělají radost nejen svojí vychovatelce, ale především svým rodičům a místu, ve kterém žijí.

Loňský advent prožily děti z Mateřské školy Čajkovského v Olomouci v duchu pomoci nemocným dětem na hemato-onkologickém oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. Děti v mateřské škole namalovaly andílky-ochránce a vánoční pohlednice byla na světě. Zhotovilo ji Sdružení Šance (sdružení rodičů a přátel hematologicky a onkologicky nemocných dětí, o. s.) právě ve spolupráci s naší mateřskou školou. Výtěžek z prodeje -7950 Kč - byl věnován nemocným dětem na hemato-onkologickém oddělení na Dětské klinice v Olomouci. Chtěli bychom poděkovat všem rodičům a přátelům mateřské školy za zakoupení pohlednic. Těší nás, že se podařilo naplnit smysl této akce - pomoci dětem se závažnou poruchou krvetvorby, aby se pobyt v nemocnici stal pro ně příjemnějším a radostnějším. V tomto školním roce se naše MŠ zaměřuje na emoční inteligenci dětí. Ta zahrnuje sebeovládání, sociální dovednosti, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí, projevení radosti, soucitu, neverbální komunikaci. Ve své práci se učitelky stále častěji setkávají s tím, jak se šíří citová otupělost a bezohlednost nejen ve společnosti, ale i v rodinách. Metody, které využíváme při zjišťování emočního vývoje, jsou především pozorování chování dítěte ve vztahu k různým lidem, k vrstevníkům, rozhovor, rozhovor nad obrázkem, dětská kresba, dokončení vyprávění příběhu.

Téma letošní, v pořadí už jedenácté přednášky Dr. Františka Koukolíka, která se opět konala na akademické půdě PedF UK a pod záštitou Asociace předškolní výchovy, znělo „politický mozek“. Zajímavé téma, a to v každé době. Nejen v současnosti. Vždyť všechno je politikum - i škola. Kořeny určitého druhu lidského chování jsou výsledkem biologie. Proto se s nimi, jak míní František Koukolík, nedá hnout. Zatímco výsledkem kulturní evoluce jsou větve a koruna, které jsou tvárnější a dají se ohýbat. Proč lidé touží po moci jako takové, a také po politické moci? Jednak chtějí prosadit své vlastní zájmy a rozšiřovat vlastní hodnoty. Ale nejen to, především jim moc přináší slast a uspokojení. V každé lidské společnosti existovali, existují a budou existovat lidé, kteří touží po moci. Už v prvobytně pospolné společnosti měli moc starší muži. A když v dalších obdobích začala společnost vytvářet nadvýrobu, vytvořila se i sociální třída, která ve své hierarchii nesla moc. Pokud byla hierarchie stabilní, lidský mozek se nemusel namáhat. Proto ať je hierarchie jakkoli špatná, podstatná je její stabilita. John Duckitt přišel s teorií, jestliže je dítě při vrůstání do společnosti tvrdě trestáno, stane se z něj konformista. Pokud je vedeno bez citu a lásky, chápe svět jako džungli a stává se sociálně dominantním. Anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679) říká, že člověk je v zájmu přežití nucen vytvářet stát. Podle něj neexistují žádné sociální svobody a hodnota člověka jako jedince je taková, zač stojí. Není naprostá, ale závisí na úsudku jiných lidí. Lidé podle Koukolíka chtějí věřit, že společenský systém, ve kterém žijí, je spravedlivý. Proto také vytvářejí stabilní skupiny nebo společenství, která mají větší šanci na přežití, i když se potýkají se skupinovou hloupostí. Ale přirozený naturel člověka nelze změnit, pouze se s ním dá naučit zacházet, tedy žít. Jen dva druhy v sobě mají zakódovánu vraždu jedince vlastního druhu - šimpanzi a my lidé. A to je ve světle toho, že naše společnost narazila na své ekologické limity -ropu a především vodu, alarmující zjištění. Model spravedlivější společnosti existuje, ale jen pro menší skupiny (200-2000) lidí. Dál nastupuje abstrakce. Jak se s těmito fakty vyrovnají pedagogové, kteří mají za úkol vysvětlit dětem pojem spravedlnost? Recept Františka Koukolíka zní takto: „Čtěte dětem pohádky, které ukazují jevy z minulosti nebo představy budoucnosti, ale zároveň jim ukazujte realitu.“ A jaký je lék pro naše školství? „Pevnost. Fundamentem humanizace ve školství je pevná výchova.“