Online archiv

Narážím stále více na nevyzrálost citových projevů dětí, která se projevuje především lhostejností k problémům kamarádů, špatným odhadem řešení problémových situací, ubližováním si navzájem.Chlapec si hraje v dětském obývacím pokoji, hra probíhá vcelku klidně, je v kontaktu s několika holčičkami. Zpovzdálí sleduje hru další kamarád a viditelně se baví a směje se řečovým projevům svých vrstevníků, kteří si vničem nezadají s námi dospěláky. Najednou ale chlapec v pokojíčku zakopne a nebezpečně upadne na koberec. Holčičky strnule sledují, co se stalo, ale chlapec, který situaci sleduje, se směje, až není k zastavení.Do hry zasahuji já a ptám se, co je zde k smíchu."On upadl! To je legrace!"odpovídá se smíchem dítě. Ptám se, zda je legrace, když se kamarád může zranit a pláče. Holčičky hned přikyvují, že není, ale smějícíse chlapec mi oponuje. Ještě jednou mu situaci vysvětlím a ptám se, kdyby on upadl a rozbil si třeba koleno a tekla mu krev, zda by se mu líbilo, kdyby se mu děti smály. Odpovídá, že ne.Další situace vyplynula z her v kuchyňce. Jedna holčička si neumí zavázat zástěrku a ostatní kamarádky se jí smějí. Zasahuji a udávám příklad nezdaru smějících se kamarádek a vysvětluji, že se jim Karolínka taky nesmála aže to není od nich hezké. I ony se to musely naučit.Rozdávám dětem bonbóny za správné řešení těžkého úkolu a jednomu dítěti bonbón upadne na zem. Pár chlapců se směje:"Jé, on upustil bonbón a nemá nic; ze země se přece bonbón nejí!"Situaci zachraňuje Adélka:"Neboj se, paní učitelka ti dá nový, to se může stát každému!"Trochu se mi při těchto slovech uleví.Po těchto situacích, které se objevují denně, jsem zařadila scénku"O šaškovi Bumbáci", který dělá lotroviny, vymýšlí veselé historky, šklebí se a dělá obličeje. Děti se viditelně baví a smějí se na celé kolotomu, co já jako šašek provádím. Některé děti se zapojují a napodobují určité obličeje, grimasy či pohybové dovednosti. Já se směji s nimi. Ve vypjaté situaci skočím a klopýtnu. Bolí mě noha. Pláču, dělám smutné obličeje.Čekám, jak budou reagovat děti.Většina dětí zvážní a šaška lituje, některé děti nabízejí pomoc. Ale jsou i tací, kteří se smějí dál. Bolavá noha jim připadá legrační. A tak využívám většiny dětí k tomu, aby mi pomohly přesvědčit smějící se kamarády, žesituace už není komická, ale vážná. Nakonec se mi to podaří.Musím podotknout, že děti jsou po celý školní rok vedeny k ohleduplnosti, k pomáhání si navzájem, k tolerantnosti a k samostatnému rozhodování. Co je nutí smát se vážným situacím? Proč je jim k smíchu nezdar druhých?Neopomíjejme citovou stránku dětské dušičky. Je neméně důležitá než počítání do deseti nebo cvičení barev a tvarů. Až uslyšíte dětský smích, zajímejte se o to, čemu se děti smějí. Někdy vás to možná překvapí.

Do poradny přicházejí na doporučení mateřské školy předškolní děti, které jsou nadmíru živé až divoké, obtížně zvládnutelné, ubližují druhým dětem. Může jim psycholog pomoci?

Dnešní situace v praxi mateřských škol napovídá, že učitelky urazily na cestě školské reformy veliký kus cesty. Proč tedy u některých přetrvává nejistota a obava z práce, která je čeká?Učitelka MŠ připravuje dětem konkrétní program činností a stává se odpovědnou za vzdělávání dětí.

Mateřská škola se začlenila do vzdělávací soustavy, stala se školou. Neznamená toto legislativní zajištění výchovy a vzdělávání riziko negativního dopadu na předškolní dítě?Dnešní dítě předškolního věku je aktivní a zvídavé.

Tak jako každým rokem i letos v prvních květnových dnech proběhly v naší mateřské škole"Stonožka"dny otevřených dveří. V doprovodu zaměstnanců školy měli návštěvníci možnost si zařízení projít, nahlédnout dovzdělávacích programů tříd, projektu školy, a tak vidět i běžný život v MŠ. Děti si mohly pohrát s hračkami a pomůckami ve třídách, zacvičit si na barevných průlezkách, míčích a odpočinout si na relaxačním vaku. Nejvíce selíbil rehabilitační míčkový bazén nejenom dětem, ale i dospělým.Na spojovacích chodbách je celoročně nainstalována výstavka dětských prací s pravidelnou výměnou, která má u rodičů a návštěvníků velký ohlas. Naše paní kuchařky připravily ochutnávku pomazánek a ovocných nápojů zjídelníčku naší školy.Prohlídka školy byla zpestřena vystoupením kroužků - pěveckého sboru a aerobiku, který nás také úspěšně reprezentoval na přehlídce kláštereckých MŠ pódiovou skladbou step-aerobiku"Snowboarďáci". Vystoupení bylaodměněna potleskem také žáků ze 3. ZŠ a ze ZvŠ, kteří si v rámci spolupráce mezi školami připomněli léta strávená v MŠ.

Před dvacetipěti lety, v květnu 1980, byl zahájen provoz v jednotřídní mateřské škole Třebihošť. Od té doby jí prošlo téměř 200 dětí z Třebihoště, Horního a Dolního Dehtova, Zábřezí, Trotiny, Zdobína i Bílé Třemešné. Do MŠ chodínebo chodilo už 16 dětí těch, kteří do ní chodili před dvaceti a více lety.Pro oslavu tohoto výročí připravily pracovnice MŠ, která se dnes jmenuje MŠ Radost, slavnostní setkání všech bývalých i současných žáků a pracovníků. Účastníci si prohlédli školku, výstavku výtvarných prací a fotogaleriiMŠ od roku 1979 do současnosti. Ředitelka MŠ Marcela Münsterová poděkovala všem přítomným za dřívější i současnou práci a účast na oslavě. Starosta obce předal všem květiny a s bývalými spolužáky a současnými žáčky sizatancoval"Kolo, kolo mlýnské". Úspěch mělo vystoupení těch"dříve narozených"v říkance"O řepě". Bylo až dojemné vidět, jak těhotná mamina předčítá a její vrstevníci, dnes už tátové a mámy,"tahají řepu".Při pohoštění si všichni zavzpomínali na uplynulá léta a slíbili si, že se znovu sejdou, aby společně oslavili třicáté výročí zahájení provozu MŠ Radost.

Již 15 let při naší MŠ pracuje Rada rodičů, která je složena z aktivních rodičů a přátel MŠ. Na svých pravidelných měsíčních schůzkách připravuje spolu s pedagogickými zástupci z řad zaměstnanců MŠ různé zajímavé akce pro děti irodiče. Tradiční je prodejní velikonoční výstavka s výrobky šikovných maminek i personálu MŠ. Výtěžek z prodeje jde do pokladny RR. Příjmy RR jsou také tvořeny příspěvkem rodičů. Z peněz v pokladně RR se pak financují divadelnípředstavení, knihy pro předškoláky, filmy a kazety na dokumentaci školních akcí, materiál pro zájmové kroužky, příspěvky na školní výlety.Největší akcí financovanou z prostředků RR je oslava Mezinárodního dne dětí. Oslava začíná průvodem masek po Boleticích, děti písničkou pozdraví hlavně seniory v pečovatelském domě. Po návratu do areálu školy se rozprchnouk jednotlivým stanovištím, aby si pak za utržené"peníze"získané v soutěži, vybraly odměnu ve stánku s hračkami a sladkostmi. Nakonec si jdou všichni opéct vuřty a završí tak odpoledne u ohýnku. Radostné výskání dětíoznamuje, že naše práce v Radě rodičů má smysl.

Snad mě ovlivnilo učitelské prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Maminka učitelka, teta učitelka, babička ředitelka mateřské školy a děda v té době vážený pan řídící vesnické školy. Dokonce i v širším příbuzenstvu, by se sem tamnějaký učitel našel. V mém případě se pravdivost přísloví"Jablko nepadá daleko od stromu"potvrdila.Dětství jsem prožila na vesnici. Děti v té době trávily hodně času venku společnou hrou. Když došlo na hru"Na školu", okamžitě se ze mě stala učitelka. Dá se říct, že od předškolního věku jsem měla jasnoupředstavu o svém budoucím povolání. Na každou otázku dospělých:"Čím budeš, až vyrosteš?", zněla jasná odpověď:"Budu učitelka."Během školních let se moje rozhodnutí nezměnilo. Při vyplňování přihlášky k dalšímu studiu jsem to měla vlastně jednoduché. Na doporučení maminky jsem místo gymnázium napsala střední pedagogická škola v Karlových Varech.Ukázalo se, že toto doporučení bylo správné a ovlivnilo moji učitelskou dráhu. Během studia, při souvislých praxích, mě práce s dětmi předškolního věku zaujala natolik, že jsem se rozhodla u ní zůstat.Od té doby uplynulo již 22 let a svého rozhodnutí nelituji. Dnes pracuji na svém pátém pracovišti. Současnou mateřskou školu jsem si vybrala. Když ji po rekonstrukci v roce 1994 měli otvírat, přihlásila jsem se dokonkurzu. Od té doby jsem měla výraznou možnost ovlivňovat dění v naší mateřské škole. Za uplynulé období - ve spolupráci s celým kolektivem a rodiči, jsme vytvořili co nejlepší prostředí a podmínky pro děti, které jsou námsvěřené. Snažíme se vhodně doplňovat rodinnou výchovu a respektovat osobnost každého dítěte. Ne vždy se nám vše dařilo. Měli jsem ale štěstí, že nás žádné překážky neodradily.Přestože je leckdy veřejností naše práce nedoceněná, snažíme se to brát s nadhledem. Věříme, že tím, co pro děti a s dětmi děláme, ostatní přesvědčíme o důležitosti naší práce. Pro nás je na prvním místě spokojené,usměvavé a podle svých možností rozvíjející se dítě. Spokojenost rodičů nás těší a motivuje. Ostatní ukáže čas.

Děti v mateřské škole vedeme k tomu, aby si neubližovaly, nebraly si vzájemně hračky, byly k sobě ohleduplné a kamarádské, uměly si odpouštět a pochopit druhého, rozdělily se a děkovaly. Abychom dokázali dětem vštípit tatozákladní pravidla, potřebujeme, aby nám při výchově dětí rodiče a dospělí pomáhali zejména tím, že jim budou dobrým vzorem.Dětské dotazy nás často zaskočí. Váháme, jak dětem sdělit skutečnost, že nemůžou do svojí třídy, protože nám někdo během půl roku již po páté rozbil okna ve třídě. To je ta chvilka, kterou je třeba využít k tomu, abychomdětem vysvětlili, jak umí být lidé někdy zlí a vzájemně si ubližují. Ale proč? Děti se často takhle ptají. A my vysvětlujeme a chceme, aby z těch malých lidiček, co právě berou rozum, vyrostli dospělí, kteří nebudou druhým škodit.V šatně předškoláků se záhadně začala ztrácet plyšová zvířátka, která si děti berou do postýlky na odpolední odpočinek. Nepodařilo se nám zjistit, kdo to byl a proč krade. Uplakaným dětem jsme zase odpovídali na otázku.Proč?"Proč mi někdo sebral plyšového slona? Kdyby ho chtěl pohladit, já bych mu ho půjčil."Tak naříkal jeden z chlapečků. Jen těžko se s tím děti vyrovnaly.Jindy zjistila paní učitelka při odchodu dětí ze šatny, že nemůže zamknout. Někdo si odnesl z mateřské školy zámek i s klíčem. A tak to jde pořád. Chcete vědět, co se nám už všechno ztratilo? Tak třeba vlajka, kterou jsmevyvěsili při státním svátku na stožár, poštovní schránka - ta se doma taky hodí a proč si nevzít plachtu, co je s ní přikryté pískoviště? Už ani nevím, kolikrát nám vlezli do mateřské školy zlodějové, co všechno odnesli, akolik to stálo peněz. Ale vím naprosto přesně, že ublížili dětem. Těm důvěřivým bytůstkám, které věří ve spravedlnost a dobrý konec jako v pohádkách.

Rámcové vzdělávací programy v MŠ i v ZŠ dávají prostor tvořivosti, variabilitě učebního procesu, volají po kvalitnější výuce s důrazem na individuální práci s dětmi, po možnostech rozvoje nadání talentovaných dětí. Ekonomovévšak hledí na problematiku výuky z jiné stránky. Nedostatek finančních prostředků řeší nasazením normativů, tj. zvýšením počtu dětí na učitele. Ke slovu přichází prosté matematické dělení.Není na čase oslovit rodiče a poukázat na změny ve školství, které jsou namířeny proti dětem? Právě rodiče by se měli zajímat, proč ve třídě ZŠ sedí na třicet dětí, proč ředitelky MŠ hledají cesty, jak zvýšit počet dětí naučitelku, aby získaly potřebné peníze na mzdy, neohrozily bezpečnost dětí a práce s dětmi měla smysl. Normativ mzdových prostředků příliš mnoho prostoru na individuální práci s dítětem neskýtá. Pohled ekonomů okem normativu naškoly nepřeje ani integraci znevýhodněných žáků.Oslovme rodiče, zákonodárce, tvůrce normativů a pohovořme s nimi o potřebných optimálních podmínkách výuky. Ti, kteří s dětmi nikdy nepracovali, pravděpodobně nevědí, jaký je optimální počet žáků pro kvalitní výuku.

K tomuto zamyšlení mě přivedla jedna osmnáctiletá holčina, která u mě vykonávala souvislou pedagogickou praxi po dobu tří týdnů. Asi bychom si měli najít více času a jen tak přihlížet téhle práci; mnohé věci jsou ze vzdálenéhopohledu jasnější a srozumitelnější. Když se dívám na děti a tuhle mladou praktikantku, uvědomuji si, jak zodpovědná, krásná, ale náročná je tahle práce.Jednou jsem se zeptala toho nápaditého, citlivého a inteligentního děvčete:"A chceš tuhle práci dělat?""Chci jít dál,"a pak už jsem si odpověděla sama:"Tak to už se do školky nevrátí."Vím, že není sama, z jejího ročníku prý po maturitě do mateřské školy nenastoupí víc než polovina studentek, má dcera je jednou z nich. Jak dlouho nám ještě budou z mateřinek utíkat tyhle šikovné dívky? Kdy už konečně vytvořímetakové podmínky, aby se sem mladí hrnuli?Pamatuji si na dobu, kdy jsme vybojovali vyhlášku, která stanovila počty dětí kolem 20-24 na třídu. Po dlouhé době jsme mohli pracovat s menšími skupinami dětí. A dnes? Opět se blížíme na mnohých školkách ke třicítce, neproto, že by dětí přibývalo, ale z prostého důvodu - abychom měli na platy v takové výši, jak je zákonem stanoveno. Jenže děti jsou nějak jiné a práce s nimi se mi zdá náročnější, než tomu bývalo ještě v době nedávné. Přibývádyslektiků, dětí hyperaktivních a dětí s kázeňskými problémy. O nějakém snižování počtu dětí na třídu v případě, že některé z dětí to vyžaduje, o tom si můžeme nechat jenom zdát. Kde bychom na to vzali peníze? Oni se totiž unás děti přepočítávají na peníze čím dál víc.To už nemluvím o tom, kolik administrativní práce musí zvládnout ti, kteří zajišťují chod celého zařízení. Máme právní subjektivitu, ale přináší nám stále více papírování, tabulek, které se musí poctivě vyplňovat. Taknějak ztrácím představu o tom, kde jsou vlastně děti, ty se přece do tabulek vtěsnat nedají. Myslím si, že ta nová generace tohle vidí a vnímá a pak se nesmíme divit, když slyšíme:"Já půjdu dál."V novém RVP PV jsou krásné, nadčasové myšlenky, ale jejich realizace se mi zdá v současné době velice obtížná. Museli bychom totiž pracovat se skupinami do dvaceti dětí, ale to bychom se neuživili. Ptám se vás všech, zdaexistují cesty, jak toho dosáhnout a nemuset se bát, že nám budou kráceny úvazky. Poraďte mi, prosím, jak zajistit menší počet dětí na třídě pro ty, jež to vyžadují, nebo kde to jasně vyplývá z psychologického doporučení.Nerada bych vypadala jako pesimista. Tuhle práci mám opravdu moc ráda, a vím, že je nás takových hodně. Právě proto se ale musím zeptat:"Kam kráčíš, česká mateřinko?"Chci totiž tohle krásné povolání dělat ještěhodně dlouho a z celého srdce přeji sobě i nám všem, aby nám přinášelo radost i uspokojení a hlavně, aby nám i dětem ve školkách bylo opravdu dobře a pohodově, tak jak si to zasloužíme.

Od 13. září do 13. října můžete v Galerii 9 na Vysočanské radnici v Praze 9 shlédnout výstavu fotografky Marty Jedličkové-Běhalové (s jejímiž fotografiemi se setkáváte na stránkách Informatoria 3-8) pořádanou u příležitostijejích šedesátých narozenin. Pro Martu Jedličkovou je fotografování celoživotní prací, ale i největší zálibou. Kromě fotografování dětí se svým objektivem zaměřila např. na aktivity kolem Turistického akademického klubu, jehožčlenkou je už od 60. let. Pětiletá péče o těžce nemocnou maminku ji přivedla k fotografickému zachycení stáří. Její fotografie jsou hluboce lidské, plné laskavosti, pokory a porozumění.