Online archiv

Po letech praxe v manželské poradně mohu prohlásit, že s vysloveně patologickou žárlivostí psycholog nehne. Pro partnera je nejjistější rozchod, pro žárlivce je určitou nadějí psychiatrická léčba. Jaké případy tedy mají šanci na úspěch?

Takzvané škatulkování může mít pro člověka neblahé celoživotní následky. Jsem studentka speciální pedagogiky, proto mě nemohlo nechat chladnou konstatování pana Klimeše (PD 10/08): „…zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví ,lehká mentální zaostalost‘ znamená bývalou debilitu, a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení.“ Takové výroky lidem s mentálním postižením znesnadňují cestu životem. Naše společnost si zvykla vše měřit v číslech. Nikdy mi nepřišlo správné udávat inteligenci člověka v číslech a už vůbec mi to nepřijde vhodné v diagnostice mentální retardace (MR). Tito lidé jsou zařazováni do kategorií: lehká, středně těžká, těžká a hluboká MR (+ jiná a nespecifikovaná MR), přičemž u každé kategorie je uveden rozsah dosažených hodnot IQ. Má tato hodnota připravit rodiče dítěte s MR na to, že nebude schopné samostatně bydlet? IQ může naznačit jisté problémy s kognitivními schopnostmi, ale nemůže naznačit vývoj dítěte v jeho soběstačnosti, sociálních dovednostech apod. To vše je velice individuální a závisí to nejen na člověku samotném, ale také na jeho okolí. Sama jsem se na praxích setkala s mentálně postiženými lidmi, kteří jsou velice schopní, společenští a v chráněném bydlení se spolehlivě starají o svou domácnost. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistila, že jejich diagnóza zní středně těžká mentální retardace (F71), IQ 35-49. Bohužel stále u nás převládá zdravotnický pohled na věc, který posuzuje člověka podle jeho diagnózy. Rodiče právě narozených dětí s mentálním (ale i jiným) postižením se dozvídají od lékařského personálu spíše ty negativní zprávy o budoucím vývoji jejich dítěte. Těmto informacím valná část rodičů podlehne a dítě raději umístí do ústavní péče, protože by vlastně stejně nemohlo nikdy žít plnohodnotným životem! Nikdo jim už neřekne, že jejich dítě má sice horší vrozené předpoklady, ale že z velké části záleží také na nich, jak budou své dítě vychovávat a jak ho na budoucí život připraví. Zde mají nezastupitelnou roli rodičovské organizace, kde si rodiče předávají skutečné informace o vývoji svých postižených dětí. Nepopírám tím skutečnost, že je nutné diagnózu znát, ale vše by se mělo brát s rezervou a vidět věc v souvislostech s individualitou konkrétního člověka.

Myslíte si, že drastická televizní kampaň Ministerstva dopravy opravdu zapůsobí?

Vždy se těším na nové číslo Psychologie dnes, časopis se mi moc líbí jak grafickou úpravou, tak svým obsahem. Po přečtení příspěvku Zážitková pedagogika není všespasitelná (PD 9/08) jsem se rozhodla nezůstat jen v roli čtenáře a aktivně se zapojit do diskuse na toto téma. Osobně jsem absolvovala několik kurzů zážitkové pedagogiky, mohu takové kurzy sama připravovat a vést a také je každé září pro studenty prvních ročníků již pět let s úspěchem organizuji. Vůbec nepovažuji za nevhodné ani nebezpečné aplikovat kurz plošně na všechny studenty prvních ročníků. Setkávám se s tím, že studenti sami považují kurz za velmi přínosný a užitečný. Každý ze studentů se ke kurzu vrátí po návratu do školy, krátce se písemně „ohlédne“ za právě prožitými dny. Žádný ze studentů zatím nenapsal na kurz negativní hodnocení. Někteří studenti na kurzu překonají v mnohých aktivitách sami sebe. To, čím prošla pisatelka článku, se jen stěží dá nazvat zážitkovou pedagogikou. Jinak by muselo platit důležité pravidlo zážitkové padagogiky, pravidlo dobrovolnosti účasti na jednotlivých aktivitách. Škoda, že má se zážitkovou pedagogikou takovou negativní zkušenost.