Diagnóza není vše

Takzvané škatulkování může mít pro člověka neblahé celoživotní následky. Jsem studentka speciální pedagogiky, proto mě nemohlo nechat chladnou konstatování pana Klimeše (PD 10/08): „…zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví ,lehká mentální zaostalost‘ znamená bývalou debilitu, a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení.“ Takové výroky lidem s mentálním postižením znesnadňují cestu životem. Naše společnost si zvykla vše měřit v číslech. Nikdy mi nepřišlo správné udávat inteligenci člověka v číslech a už vůbec mi to nepřijde vhodné v diagnostice mentální retardace (MR). Tito lidé jsou zařazováni do kategorií: lehká, středně těžká, těžká a hluboká MR (+ jiná a nespecifikovaná MR), přičemž u každé kategorie je uveden rozsah dosažených hodnot IQ. Má tato hodnota připravit rodiče dítěte s MR na to, že nebude schopné samostatně bydlet? IQ může naznačit jisté problémy s kognitivními schopnostmi, ale nemůže naznačit vývoj dítěte v jeho soběstačnosti, sociálních dovednostech apod. To vše je velice individuální a závisí to nejen na člověku samotném, ale také na jeho okolí. Sama jsem se na praxích setkala s mentálně postiženými lidmi, kteří jsou velice schopní, společenští a v chráněném bydlení se spolehlivě starají o svou domácnost. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistila, že jejich diagnóza zní středně těžká mentální retardace (F71), IQ 35-49. Bohužel stále u nás převládá zdravotnický pohled na věc, který posuzuje člověka podle jeho diagnózy. Rodiče právě narozených dětí s mentálním (ale i jiným) postižením se dozvídají od lékařského personálu spíše ty negativní zprávy o budoucím vývoji jejich dítěte. Těmto informacím valná část rodičů podlehne a dítě raději umístí do ústavní péče, protože by vlastně stejně nemohlo nikdy žít plnohodnotným životem! Nikdo jim už neřekne, že jejich dítě má sice horší vrozené předpoklady, ale že z velké části záleží také na nich, jak budou své dítě vychovávat a jak ho na budoucí život připraví. Zde mají nezastupitelnou roli rodičovské organizace, kde si rodiče předávají skutečné informace o vývoji svých postižených dětí. Nepopírám tím skutečnost, že je nutné diagnózu znát, ale vše by se mělo brát s rezervou a vidět věc v souvislostech s individualitou konkrétního člověka.