Online archiv

K moci včetně mocností božských patří zcela neoddělitelně rozmary, nálady a nevypočitatelnost. Zatímco subalterní úředník musí fungovat jako hodinový mechanismus (příliš dobře fungující systém pociťujeme přes veškeré výhody, které nám skýtá, jako „nelidský“), k „velkým pánům“ patří možnost nenadálých mimořádných činů ve smyslu nezasloužených přízní i nezasloužených útoků. Pro bohy je ostatně od nejstarších dob typické, že neprovádějí nějaké mechanické odměňování zásluh, ale ničí i vyzdvihují své lidské služebníky podle svých nezbadatelných vnitřních nálad. Jen takovéto jednání ostatně vzbuzuje respekt, a proto jsou vlastně bozi bohy. Tento děsivý aspekt božství ostatně velmi úspěšně napodoboval i Stalin, nechávající často i své věrné pomocníky mučit a popravovat za zcela a záměrně vymyšlená obvinění. Tento diktátor se údajně často bavil tím, že podle moskevského telefonního seznamu volal neočekávaně zcela neznámým lidem, ohlásil se, a když se chvíli popásl na pokálené hrůze svého protějšku, popřál mu dobré jitro a úspěšný den. Zcela obdobně se chovají mnohé hvězdy populární kultury, byť jsou jejich rozmary z povahy věci méně okrvavělé nežli počiny diktátorů. Čím vlastně takovéto činy ochromují protějšky? Lidská mysl je svou strukturou determinována k tomu chápat události kolem sebe jako logicky konzistentní (i mimolidsky svět takovýto ovšem není, ale zvykli jsme si logiku, imanentní v podstatě pouze nám, do něho vnášet) a záměrné narušování této struktury působí překvapení, zmatek a rozpaky a šiřitel těchto alogismů potom může upevňovat vlastní integritu na úkor těch okolo, jakýmsi způsobem na nich „energeticky parazitovat“. Zcela podobným modem chování je často absurdní dětské „zlobení“ či nezdvořilé a netaktní chování ze strany mnoha dospělých. Zdálo by se, že každý chce být u svého okolí oblíbený a takovéto počiny jsou kontraproduktivní a svého nositele vedou pouze k výprasku či neoblíbenosti. Není tomu tak. Hněvivý či zmatený subjekt ztrácí vlastní integritu a je se od něho možno pohodlně „energeticky dobít“, byť za cenu jistých ztrát jinde (příčiny záměrně „protivného“ chování mnoha lidí nejsou samozřejmě v tom, že by nevěděli, co se sluší a patří, ale jejich skutečné potřeby jdou jiným směrem). Tak žijí mnozí z hněvu svých protějšků podobně jako některá božstva z bázně a zděšení svých vyznavačů. Pláč, či alespoň jeden jeho aspekt, se jeví být pro člověka oproti ostatním živočichům minimálně tak typický jako řeč. Z aktivit podobných pláči je však zvířatům obecně vlastní jen nářek při bolesti, úleku, úzkosti či jiných traumatech a sklíčenost při nějaké deprivaci, jak bývá často pozorována a ukazována zejména u lidoopů a vyšších opic. Obdobně nediferencovaný je křik lidských kojenců, spojující v sobě ukřivděnou a hněvivou složku v jedno. Pláč dospělejších lidí, spojený s hojnou produkcí slz, se spojuje s celou řadou pocitů od úkorných přes provinilé a kajícné až po dojetí a náhlá radostná překvapení. Jedná se o velmi důležitý psychohygienický ventil přinášející téměř okamžitou úlevu od napětí. Je nedílně spojen i s odstraňováním rozmanitých „bloků“ v duši, a to i při rozmanitých psychoterapiích, kdy se jedná často o blokace léta a desetiletí perzistující. Schopnost pláče je velmi osvobozující a některé kultury jej jako společenský fenomén spíše podporovaly, jiné naopak potlačovaly (za evropského romantismu byl součástí každodennosti i u dospělých mužů, dnes se stává na veřejnosti obtížně únosný i u žen a dětí). Vždy se jednalo o cosi do určité míry intimního, ať už šlo o pláč hříšníků při zpovědi, či dnes o slzení při televizních seriálech. Katolicismus s pocity provinění, lítosti a odpuštění velmi dovedně operoval a zajisté se zasloužil o psychické blaho milionů. Nepříjemným vedlejším účinkem těchto manipulací však bylo upadnutí do dětinské závislosti na kléru a někdy i do závislosti na cyklu hřích-pokáníodpuštění spojeném začasté s intenzivním pláčem. Antika obecně vzato jakékoli „vlhnutí duší“ neměla v lásce, považovala je minimálně za nefi lozofi cké a určené pro lid, dojímající se divadelními kusy či zpěvem démů. Možná pláči poněkud křivdila.

rozhovor s Markétou Šichtařovou

Proč:

Jmenuje se Geminoid DK a je to krasavec. Umí se usmát, zamrkat a chová se roztomile. Dokáže se projít po městě a sednout si do kavárny. Hiroshi Ishiguro, japonský vynálezce, představil Geminoid DK na japonské výstavě v roce 2011 a na svůj výtvor je hrdý, protože jeho robot je naprosto nerozeznatelný od člověka.

Setkání pod širým nebem, láhev koupená v supermarketu, plastikové pohárky, hudba, nekonečné debaty, cigarety, drogy. Taková akce přerostla ve Španělsku do rituálu. Koná se každý víkend, je součástí každého města. Španělé ji nazývají botellón. Slovo je odvozené od výrazu botella, tedy láhev, a výstižně pojmenovává to, co je hlavním cílem celé akce. Hlavním aktérem těchto rituálů je španělská mládež. Věkové rozmezí účastníků je poměrně široké, od 15 do 24 let, spodní věková hranice se však stále více snižuje. Pohled na třináctileté děti stojící v družné debatě s umělohmotným pohárkem v jedné a cigaretou v druhé ruce působí groteskně a tragicky zároveň. Věru, víkendové pitky mladých se staly jedním z poznávacích znaků španělské současnosti. Třídní boj, náboženskou konfrontaci, nacionalismus minulého století tak vystřídal jiný typ konfliktu. Je ovlivněný sférou konzumu, který vystupuje nejen jako hlavní faktor sdružování, ale i vytváření identity. Mladí Španělé úspěšně převedli konzum do sociální praxe. Problém „otců a dětí“ tím získal další podobu. Původní význam botellónu spočívá v zábavě. Když se však jeden baví a druhý tím trpí, je to negativní jev. Přidejte k tomu ještě skutečnost, že bavících se může být na jednom místě několik set, a je o problém postaráno. Botellón se stal předmětem diskusí, politizování i součástí volebních kampaní. V roce 2002 španělský parlament vydal zákon známý jako „Zákon antibotellón“. To, co vláda zakázala, se vrátilo bumerangovým efektem v ještě větších rozměrech. V roce 2006 se v Seville uskutečnil první „makrobotellón“, ve kterém byl počet účastníků odhadnutý na pět tisíc. Od té doby se podobné akce organizují častěji a dosahují gigantických rozměrů. Policejní hlídky zasahují, počet zranění a víkendových přiotrávení alkoholem roste. Běžný víkendový botellón je skvělým zážitkem pro účastníky, ale i velmi zajímavou podívanou pro nestranného pozorovatele. Odehrává se v otevřeném prostoru, v centru města nebo na jeho okraji, bez kontroly a hrozících ukazováčků rodičů. Je to boj proti všemu a všem. Smutné je ale to, že z něj odchází jediný jasný vítěz, a tím jsou výrobci alkoholických nápojů.

Odlišnost se neodpouští, praví stará moudrost. Lidé, jejichž sexuální potřeby se liší od většinové populace, však nejsou tak zhýralí, že je normální sex nebaví - svoji odchylku si nevybírají. A často sami, když si poprvé uvědomí vlastní sexuální deviaci, bývají zděšení: „Panebože, jsem úchyl!“

„Smutek je potřebná emoce. Neměli bychom ho střásat, snažit se na něj zapomenout, přehlušovat jej křečovitou snahou o veselí, tím méně chemií. Již Freud před více než sto roky objevil, že daní za neodžitý přirozený smutek je chorobná deprese,“ tvrdí psychiatr Honzák. Smutek je opakem radosti. Jeho význam ovšem nespočívá jen v tom, že po chmurných chvílích dokážeme ocenit ty veselé. Podle psychiatra Radkina Honzáka je přínosem smutku šance k usebrání se, ke zvážení významu ztrát i možnosti jejich kompenzace.

Žárlivost bychom neměli bagatelizovat ani vysvětlovat jako nedorozumění. Nestačí ani konstatování, že kvalitní vztah se žárlivcem není možný, protože v reálném životě se mnozí s problémem žárlení ve svém vztahu potýkají. Lze jim pomoci? V manželství nelze prokázat věrnost, stejně tak ovšem lze dlouhodobě nevěru utajit. Žárlivost ve své patologické formě však s věrností protějšku nijak zásadně nesouvisí. Doktor Plzák před lety navrhoval „kurzy proti žárlení“, v nichž se měl frekventant obeznámit se základními fakty: * Je velmi podstatný rozdíl mezi nevěrou a přesvědčením o nevěře. * Odhalením nevěry se strádání podvedeného nesníží, naopak. * Žádný nezpochybnitelný důkaz věrnosti neexistuje, slib věrnosti není univerzálně platný, neboť mnohá milostná vzplanutí nejsou závislá na naší vůli.

Vyrostla v dusném prostředí kuchyňského matriarchátu s necitlivou manipulující matkou, která jí nedovolila poznat vlastního otce a dobráckého otčíma očesala o koníčky, sebevědomí a mužnost. Proto je spisovatelka Věra Nosková od mládí citlivá na projevy manipulace a vypjatého feminismu.

Anketa