Online archiv

seznamte se

Je mnoho druhů této nemoci. A každá je svým způsobem unikátní. Rád bych vám pověděl o té svojí. Každý z nás se rodí s nějakou genetickou výbavou. S talenty a bohužel i s vadami. Například mě napadá dítě, které má skvělý postřeh a dobrý metabolismus. Z něho může vyrůst sportovec, třeba boxer. Ale stačí, aby propadl kouření, a možná dostane rakovinu plic jako jeho otec, po kterém zdědil dispozice. A pak jsem tu já. Sedmnáctiletý mladík s nemocí, které se ostatní bojí. Narodil jsem se s dispozicí k této nemoci -s nízkým prahem zvládání stresu. Každý má určitou úroveň tohoto prahu, někdo ji má výš a někdo zase níž. Když ji ale překročí, duševně onemocní. A já měl v životě stresu až dost. To způsobilo, že se ten můj práh prolomil a části mého mozku začaly odlišně komunikovat. Naštěstí rodiče mi pomohli tím, že zavolali odbornou pomoc, a já se začal léčit. Není to procházka růžovým sadem, jak si mnozí myslí. Hodně zařízení pro tuto léčbu od šestnáctého století moc nepokročilo a od věznice se to taky moc neliší. Zatímco většina lidí touto dobou přestane brát prášky a poddá se nemoci, já bojoval, abych mohl být zas normální. Každý den se starám o svou mysl, jako by to bylo nemocné štěně. A přitom se sám bojím, že uvnitř štěněte je nelítostná šelma. Radši bych zbavil života sám sebe, než někomu ublížil. A přestože jsem nikdy nikomu nic neudělal, okolí mě odstrkuje. Stal jsem se nejnižším stupínkem ve společnosti, která mnou pohrdá kvůli takovým lidem, kteří svou nemoc neléčili. A jaký je rozdíl mezi klukem s rakovinou a mnou? Já za svou nemoc taky nemůžu. Přesto se ke mně lidé chovají, jako bych byl zrůda. Ve škole sedím sám, nikdo se se mnou do hovoru nepouští. Jsem terčem posměchu a výstřelků. Jenom proto, že lidé v novinách čtou o děsivých případech lidí, kteří pod vlivem téhle nemoci třeba zabíjeli. Jsem posuzován dřív, než kdokoli zjistí, že jsem snad jediný na světě, kdo pro ostatní dělá víc než pro sebe. Svoje svačiny rozdávám, aby mě za to měli ostatní rádi. A oni na mě plivou ještě víc. Zůstávám stranou dění s pocitem samoty a jistotou, že mě nikdo nechápe a ani nepochopí. Ale život mi nadělil i hezké věci. Jak přítelkyni, která s rodinou při mně stojí a věří mi, tak dar ptát se. Své dny trávím v meditacích, cvičením s holí a hraním na hudební nástroje, jako je buben, flétna a didgeridoo. Přesto se vás musím zeptat: Proč házíme lidi do jednoho pytle, ještě než zjistíme, jací doopravdy jsou? Je správné odsuzovat někoho jen podle předsudků, které zpravidla ani nejsou pravdivé? A můžou schizofrenici za to, že se někteří takto narodí a bojují proti sobě, zatímco svět jim hází klacky pod nohy?

Kdo propadne hazardu, přijde nejen o peníze, ale často i o zázemí svých blízkých.

Eva přichází za koučem s žádostí o pomoc pro sebe samu. Neví, co si počít se svým životem. „Víte, já mám za sebou mnoho školení v asertivitě, komunikačních dovednostech, mám v práci k dispozici kouče za 3.500,- korun na hodinu, ale já potřebuji pomoc pro sebe.“ Kouč se zajímá, jak to bude vypadat, když bude se svým životem spokojená? „Vyprávějte mi o tom“, vybízí Evu. Je zvědavý, co jí spokojenost dovolí dělat jiného, než dělá nyní? A jak jí může být nápomocen na její cestě on, jak si Eva představuje jejich spolupráci? (Přece jen má s koučinkem zkušenost „z práce“…) Klientka chce najít něco, co by ji bavilo, naplňovalo, „v práci to je obrovský tlak na výkon, výsledky“. Zde příběh přerušíme… Je to krátká ukázka úvodní žádosti a postupné práce na formulaci zakázky klienta z praxe kouče. Kouč, který zná a umí používat více koučovacích přístupů, pak může být nápomocen při hledání řešení různým lidem. Každý jsme jiný a neopakovatelný originál, proto každý koučink je jedinečný a nezopakovatelný proces změny. Integrativní kouč dokáže vybrat ze svého „pracovního kufru“ styl spolupráce dle potřeb klienta. Kouč z Eviny práce se možná mohl zajímat o osobní život klientky, což by mělo pozitivní vliv na její pracovní výsledky. Já, kouč využívající více koučovacích přístupů a navíc psycholožka, jsem přesvědčena o tom, že osobní život velmi silně zasahuje do pracovních výsledků, ale také naopak - úspěch či potíže v práci se projeví v osobním životě člověka, ať se snaží sebevíce o „zavírání dveří“ mezi jednotlivými jeho částmi, „dveře“ netěsní úplně. Je to můj předsudek. Stejně jako je mým předsudkem to, že každý člověk je schopen změny svými vlastními silami, pokud ji chce uskutečnit. O tom, co je koučink, už bylo napsáno mnoho článků, knih, slov, takže jen ve zkratce: Koučování je specifi cky vedená komunikace kouče s jednotlivcem či skupinou osob, kde kouč pokládá otázky, které podnítí myšlení koučovaného a ten tak nalezne ty nejvhodnější odpovědi a řešení pro sebe samého. Kouč je zodpovědný za proces koučování a je přesvědčen, že řešení všech problémů má klient v sobě a ta mu pomáhá otázkami odhalit. Klient je zodpovědný za výsledek, nalezené řešení, je aktivním činitelem změny. V současné době je koučink považován za jednu z moderních a efektivních metod rozvoje. Využívá se ve firemní, ale i osobní oblasti např. ke stanovení cíle a cesty k němu, ke tvorbě nového projektu, řešení problémů apod. Koexistuje několik koučovacích směrů - výkonový, ericksonovský, systemický, všímavý, gestalt. Tyto směry mají své techniky, metody a postupy práce s klientem či pracovními týmy. Co mají všechny směry společné? Víru v lidi a jejich potenciál.

Sebevražedné atentátnice jako nový fenomén svaté války

Máte pocit, že se k vám druzí nechovají dost přátelsky? Zdá se vám partner víc odtažitý, jako by mu na vás už tolik nezáleželo? Možná jsou vaše úsudky ovlivněny nízkou hladinou serotoninu v krvi.

Myši s lidskými buňkami v mozku se ukázaly jako nečekaně chytré. Co tento výzkum slibuje a čím hrozí? Kam dojdeme poté, co jsme se naučili „vyrobit“ překvapivě inteligentní myši?

Máte dojem, že k úspěchu potřebujete hlavně náležité vědomosti, schopnosti a nadání? Podle mnohých odborníků má pro celkový výkon o dost větší význam výkonová motivace. Ve svém bádání na tomto poli se věnují jak dosahování, tak nedosahování úspěšných výkonů. Ke standardním dimenzím výkonové motivace patří cílevědomost, síla motivace, vytrvalost, očekávání úspěchu, obava z neúspěchu a samostatnost. V tom, jak silně se budeme schopni motivovat k výkonu, hraje do jisté míry roli dědičnost ve smyslu zděděné míry aktivnosti nebo pasivnosti nervové soustavy. Větší část motivační síly se ovšem utváří během našeho života, v dětství. Důležitá je podnětnost prostředí, např. kolik má dítě místa na hraní, jaké má hračky, knížky, kreslicí potřeby. Pozitivně působí také výlety nebo návštěvy zajímavých míst a rovněž kvalita i kvantita interakcí mezi rodiči a dítětem, možnost navazovat sociální kontakty a podpora při učení. Dalším důležitým aspektem je výchova k samostatnosti. Matky dětí, které posléze vykazují vysokou výkonovou motivaci, vyžadovaly na těchto dětech samostatnost v sebeobsluze (hygiena, oblékání) a za tyto projevy své děti vřele odměňovaly. Děti si mohou stavět své vlastní cíle a dělat své vlastní chyby. Rodiče je podporují při volbě přiměřeně náročných cílů, respektují jejich schopnosti, chválí děti za úspěchy a nespěchají s pomocí, pokud se dítě dostane při své snaze do potíží - podpoří ho až ve chvíli, kdy se zdá, že už chce na splnění úkolu rezignovat. Na vývoj dítěte působí příznivě tzv. dozovaná diskrepance, tedy taková situace, kdy náročnost úkolů, které od dítěte očekáváme, mírně přesahuje jeho aktuální vývojovou úroveň. Zde je ovšem namístě velká opatrnost - zvýšené nároky musí být přiměřené, tedy reálně dosažitelné. Příliš vysoká očekávání, kterým dítě nemůže dostát kvůli zcela přirozenému, fyziologicky a věkově podmíněnému nedostatku schopností, vedou k opakovaným prožitkům neúspěchu. Nedobře působí rovněž příliš nízké požadavky rodičů vyskytující se často při nadmíru ochranitelském (hyperprotektivním) vedení. V procesu formování výkonové motivace se rovněž významně uplatňuje učení podle modelu; v období raného dětství jsou nejdůležitějšími referenčními osobami rodiče. Aby se u dítěte vyvinula potřeba dosahovat úspěšné výkony, je ze strany rodičů žádoucí, jsou-li orientováni spíše na budoucnost než na momentální okamžik, zaujímají nikoli fatalistický, nýbrž aktivní postoj k životu a kladou důraz na individualitu. V průběhu studia výkonové motivace bylo popsáno několik motivačních tendencí. Těmi základními je motivace k dosahování úspěchů a strach z neúspěchu, dále strach z úspěchu a motivace k dosahování nízkých výkonů.

Feldenkraisovu metodu jsem objevila náhodně, když jsem na svá bolavá záda vyzkoušela masáže, rehabilitační cviky i obstřiky, medikaci i akupunkturu. Většina z toho řešila jen akutní stav a dle výsledků všech vyšetření mne nenapadlo, že problém může být v pohybových návycích. Klíčem k léčení ve Feldenkraisově metodě je uvědomovat si, co děláme. Její autor zjistil, že můžeme využít výhody dospělosti, kdy máme pohyby z vlastního dětství již uloženy v tělové paměti a o svém těle a jeho pohybu máme vytvořenu určitou představu. Pohyb se přitom nemusí v určité fázi nutně fyzicky provést, tělo se dokáže inervovat samotnou myšlenkou, představou o pohybu.

Rakovina prsu patří mezi nejčastější nádorová onemocnění u žen. Každý rok si tuto diagnózu vyslechne kolem šesti tisíc českých žen. Jak se s nemocí vyrovnat, jak zmobilizovat psychické síly a překonat ji? A jak se k nemocné ženě má chovat její nejbližší okolí, aby jí bylo skutečnou oporou?

Comenia Script II.: