Mám schizofrenii zpověď pacienta

Je mnoho druhů této nemoci. A každá je svým způsobem unikátní. Rád bych vám pověděl o té svojí. Každý z nás se rodí s nějakou genetickou výbavou. S talenty a bohužel i s vadami. Například mě napadá dítě, které má skvělý postřeh a dobrý metabolismus. Z něho může vyrůst sportovec, třeba boxer. Ale stačí, aby propadl kouření, a možná dostane rakovinu plic jako jeho otec, po kterém zdědil dispozice. A pak jsem tu já. Sedmnáctiletý mladík s nemocí, které se ostatní bojí. Narodil jsem se s dispozicí k této nemoci -s nízkým prahem zvládání stresu. Každý má určitou úroveň tohoto prahu, někdo ji má výš a někdo zase níž. Když ji ale překročí, duševně onemocní. A já měl v životě stresu až dost. To způsobilo, že se ten můj práh prolomil a části mého mozku začaly odlišně komunikovat. Naštěstí rodiče mi pomohli tím, že zavolali odbornou pomoc, a já se začal léčit. Není to procházka růžovým sadem, jak si mnozí myslí. Hodně zařízení pro tuto léčbu od šestnáctého století moc nepokročilo a od věznice se to taky moc neliší. Zatímco většina lidí touto dobou přestane brát prášky a poddá se nemoci, já bojoval, abych mohl být zas normální. Každý den se starám o svou mysl, jako by to bylo nemocné štěně. A přitom se sám bojím, že uvnitř štěněte je nelítostná šelma. Radši bych zbavil života sám sebe, než někomu ublížil. A přestože jsem nikdy nikomu nic neudělal, okolí mě odstrkuje. Stal jsem se nejnižším stupínkem ve společnosti, která mnou pohrdá kvůli takovým lidem, kteří svou nemoc neléčili. A jaký je rozdíl mezi klukem s rakovinou a mnou? Já za svou nemoc taky nemůžu. Přesto se ke mně lidé chovají, jako bych byl zrůda. Ve škole sedím sám, nikdo se se mnou do hovoru nepouští. Jsem terčem posměchu a výstřelků. Jenom proto, že lidé v novinách čtou o děsivých případech lidí, kteří pod vlivem téhle nemoci třeba zabíjeli. Jsem posuzován dřív, než kdokoli zjistí, že jsem snad jediný na světě, kdo pro ostatní dělá víc než pro sebe. Svoje svačiny rozdávám, aby mě za to měli ostatní rádi. A oni na mě plivou ještě víc. Zůstávám stranou dění s pocitem samoty a jistotou, že mě nikdo nechápe a ani nepochopí. Ale život mi nadělil i hezké věci. Jak přítelkyni, která s rodinou při mně stojí a věří mi, tak dar ptát se. Své dny trávím v meditacích, cvičením s holí a hraním na hudební nástroje, jako je buben, flétna a didgeridoo. Přesto se vás musím zeptat: Proč házíme lidi do jednoho pytle, ještě než zjistíme, jací doopravdy jsou? Je správné odsuzovat někoho jen podle předsudků, které zpravidla ani nejsou pravdivé? A můžou schizofrenici za to, že se někteří takto narodí a bojují proti sobě, zatímco svět jim hází klacky pod nohy?