Z Balijské abecedy zážitků
Iveta Clarke, 1/2016Balijský kalendář v podstatě znamená, že „dnes je dobrý den na svatbu, pokácení stromu nebo kremaci“. Nesnažte se v něm vyznat, i Balijci si volají na pomoc s jeho interpretací vzdělaného a sečtělého kněze. A pokud na Bali ztratíte pojem o čase a o datu, Balijský kalendář nekonzultujte. Ocitnete se totiž v hluboké minulosti. Cibetková káva aneb Kopi. Síla kávového zrna prošlého v zeleném stavu trávicím traktem nenápadné místní lasičky vás asi překvapí, pokud tedy překonáte tuto představu a podezření, jak bylo nakonec toto zrno ještě upraveno. Zvláště když pak na vlastní oči vidíte, jak jej pod širým nebem, na malém ohni a v podivné nádobě praží scvrklá stařenka. Démoni. Bez démonů není ve světě, v přírodě ani v životě rovnováhy, a protože Bali je prakticky synonymem hledání harmonie, jejich sochy a vyobrazení vidíte všude. Nakonec je poznáte i sami v sobě a začnete konečně chápat jejich roli. Díky nim také možná pozměníte svůj pohled na to, jak životní rovnováhu defi nujete vy sami. Energetická centra aneb čakry patří na Bali k základnímu tradičnímu způsobu vnímání celistvosti a fungování lidského těla a jeho napojení na Zdroj. Energie je na Bali všude - cítíte ji ve vzduchu, vnímáte ji z přírody a jak sálá z druhých lidí - a nakonec, světě div se, uvědomíte si i tu svoji, jak ve vás proudí a jak dává o sobě vědět, zpola zapomenutá pod zaprášeným nánosem civilizace. Kacak je tradiční mužský tanec hojně předváděný v turistických oblastech Bali. I když vám bude rytmus mužských hlasů v kombinaci s natřásáním a krčením ramen možná nejdříve připadat k smíchu, nedejte se zmást. Má hlubokou mýtickou podstatu, příběh a je velmi náročný na všechny zúčastněné, tedy i na diváky. Nechte se nést až k transu. A možná vám pak bleskne hlavou, jak málo vlastně o téhle kultuře a její historii víme. Léčitelé. Kdo z nás by nechtěl na Bali alespoň jednoho poznat, nechat se jím vidět a vyléčit bolístky našeho těla a hlavně duše? Setkání s místním léčitelem, který jediným dotykem odhalí vaše slabá místa a ještě než se za ně začnete stydět, je nějak zázračně zmáčkne a „slabost“ odstraní, je jedinečný zážitek. Oddejte se. A ještě jedna rada. Mnohem zajímavější než jejich léčivý dotyk je rozhovor s nimi. Objevíte i nové možnosti vnímání světa a člověka v něm, a asi to bude hluboce moudré a zároveň velmi prosté. Nejsme tu pánem, máme tu nějakou roli a moc tomu nikdy neporozumíme… Rýže už nikdy nebude tím, čím pro vás bývala, až se z Bali vrátíte domů a uvidíte ji balenou v supermarketu. Znamená zelená a bahnitá podmáčená pole nekonečně se vlnící podle silnic a v údolích, znamená každodenní jídlo v miskách dětí i dospělých, skvostně uvařená v páře. Znamená tisíce zrníček na plachtách podél chodníků, kde ji suší místní ženy s hlavami zabalenými v šátcích, aby je nesežehlo slunce. Rýže sytí lidi, a aby zasytila, vyžaduje pozornost, péči a tvrdou dřinu po kolena v bahně. Bez rýže na Bali život končí. Širé nebe je na Bali výsostným svědkem téměř všech životních situací. Stačí se projet na mopedu několika vesnicemi a je vám jasné, proč chrámům chybí střechy a proč v centru každého rodinného sídla stojí jednoduchá zastíněná terasa beze zdí, kde se odehrává každodenní život celé rodiny. Balijci pod širým nebem pracují na poli i v dílnách u silnice, baví se kohoutími zápasy, hrají si, odpočívají, modlí se a meditují, jí i spí. Ano, občas si přitom dopřejí stín, ale jen do té míry, aby na to jejich nebe bylo vždycky dobře vidět. Nebe je potřeba mít na dosah. Ženy jsou na Bali nenápadné, neokázalé a jakoby měly svůj vlastní svět. Jejich role v hierarchii rodiny i v teritoriu společnosti je daná od narození. Vdají se a odejdou do domu svých mužů, kde se přidají do jeho rodiny, mezi své „nové“ ženy. Společně se napříč generacemi starají o děti, pracují na poli a v rýžovištích, vaří, pletou košíčky na obětiny z palmového listí, připravují jídlo a obětiny na četné obřady. Ty pak nosí v několikapatrových koších na hlavách, rovné jako svíčka, bez držení, hrdé, usměvavé a krásné. Zaslechla jsem jednu Evropanku o místních ženách poznamenat: „Sedla jsem si k nim do stínu, pletly si ty své palmové mističky a švitořily, kolem pobíhaly děti. Nerozuměla jsem ničemu, o čem mluvily. A přesto, jak jsem tam tak s nimi seděla, cítila jsem se - jako v ráji!“
