Online archiv

Najdi slova, která začínají stejným písmenkem, a spoj je mezi sebou. Pak si obrázky vybarvi a můžeš si je i vystřihnout. (myška, míček, mrkvička, motorka, medvídek, náklaďák, nůžky, notýsek)

Tentokrát je na řadě písnička na písmenko „Č“. Dá se s ní krásně pohrát dramaticky i pohybově. Nabízím skloubení obojího, nejobtížnější variantu, kterou můžete samozřejmě libovolně zjednodušit. Jedna skupina představuje oškliváckého Čendu Boučka, druhá je spravedlivě rozhořčená. Rozhořčení zpívají. Skupiny začínají v hloučcích proti sobě. Čendové mají v první sloce svůj typický krok: na čtvrťové doby špička, pata, špička, pata neboli „zločinecké plížení“. Obejdou druhou skupinu, která se lekne a otočí se ve chvíli, kdy jim Čendové vpadnou do zad a zadupou. Při repetici postupují stejně, vrátí se tak na původní místo. Rozhořčení jdou do dřepu, smutně koukají na rozbořené mraveniště, zpívají „těm chudáčkům mravenečkům…“ a Čendové jim do nich opět na DUP skočí či dupnou. Ve druhé sloce mají krok „špička pata“. Rozhořčení mají krok pata, špička, pata, špička, ruce v bok a „tlačí“ Čendy, kteří před nimi couvají a na čtvrťové doby vrtí hlavou vlevo a vpravo. Když rozhořčení při zadupání vykřiknou „To se teda zlobim!“ (viz noty), Čendové se rozprchnou a otočí se jakoby trucovitě zády. Při „milý Čendo…“ stojí rozhořčení mírně rozkročení se založenýma rukama a Čendové dupou, ale tentokrát z trucu. Pojetí závěrečných dvou/čtyř dob ponechám na dětech, jakpak se jim vztahy asi vyvinou?

Úroveň: začátečníci, pokročilí; organizace: všichni, individuální práce; pomůcky: obrázky s hračkami nebo hračky, kopie s obrázkem, pastelky; aktivita: seznamovací, procvičovací, rytmizační, nácvik básničky a písně, hry, důraz na dobrou výslovnost; cíl: osvojení nové slovní zásoby, zopakování již známé, výuka a relaxace při hrách, písnička; jazyk: e Kinderecke, e Spielsache, Schau mal, Zeig mir, bitte, Hallo! – Tschüs!; s Auto, r Traktor, s Schiff , r Ball, s Haus, e Puppe, r Teddy, r Teddybär, e Maus, r Hahn, s Jo-Jo, r Roboter, e Bauklötze, e Soldaten, s Malbuch, e Farbstifte, e Burg, r Ritter, s Brettspiel, Groß – größer – am größten, klein – kleiner – am kleinsten; čas: 30–45 minut. Náměty pro práci s dětmi Učitelka popisuje situaci: Rodiče jdou s dětmi nakupovat a v obchodním domě je moc pěkný dětský koutek. Rodiče dovolí dětem si tam pohrát. A jak je to tam krásné! A kolik je tam hraček! Pojďme si na takový dětský koutek zahrát. Učitelka vítá děti v dětském koutku, předvádí a vše ukazuje: Hallo Kinder! Herzlich willkommen! Ich heiße … und das ist unsere Kinderecke im Supermarkt … Unsere Kinderecke ist groß (všichni předvádějí adjektivum groß např. zvednutím rukou). Aber die Spielsachen sind klein (sedneme si na bobek). Děti si začínají hrát v dětském koutku, prohlížejí si hračky a učitelka je pojmenovává německy: Schau mal, das ist eine Puppe, das ist ein Auto… Děti opakují. Děti si sednou do kruhu a hračky si položí doprostřed. Učitelka vyzývá děti, aby jí ukázaly pojmenované hračky: Adélka, zeig mir, bitte, ein Auto, eine Puppe… V dětském koutku je ale brzy nepořádek! In der Kinderecke ist aber Unordnung! Děti musejí hračky znovu pěkně roztřídit podle toho, zda jsou velké nebo malé. Udělají z hraček dvě hromádky a říkají: Es ist groß – es ist klein. Zájmeno es mohou nahrazovat správným podstatným jménem. (Die Burg ist groß.) Es ist groß, es ist größer, es ist am größten. Po zafi xování slovní zásoby mohou děti použít substantiva: Die Puppe ist klein, der Teddy ist kleiner, die Maus ist am kleinsten. Děti se posadí, učitelka jim rozdá obrázek. O obrázku si všichni nejprve popovídají, ukazují na dané hračky: Auf dem Bild ist ein Haus. Ist das Haus groß oder klein? – Groß. Richtig. In diesem Haus wohnt eine Puppe. Wo ist die Puppe? – Hier. Ist die Puppe rot? – Ja. Potom děti vybarvují obrázek a přitom se učí básničku: Klein ist die Maus, groß ist das Haus. Klein ist die Puppe, groß ist ihre Suppe. Učitelka se loučí. Děti si hezky pohrály a zase brzy přijdou do dětského koutku. Tschüs Kinder! – Tschüs…! Písnička Mein Hahn ist rot, ich spiele mit ihm gern, co co di, co co da. (Děti zpívají a předvádějí kohoutka). Základní text lze libovolně obměňovat a předvádět. Děti to moc baví. Mein Ball ist blau, ich spiele mit ihm gern, bum bum bum. Mein Hund ist braun, ich spiele mit ihm gern, wuf wuf wuf. Mein Bär ist groß, ich spiele mit ihm gern, brum brum brum.

Dřevěné nebo kartonové krabice ozdobíme květinovým vzorem a využijeme na uskladnění papírových ubrousků, kapesníků nebo třeba sladkostí pro děti. Budeme potřebovat dřevěné či papírové krabičky, balicí papír s motivem květů, disperzní lepidlo (Dispercol nebo Herkules), akrylovou barvu (světle a tmavě zelenou), bezbarvý lak (není nutný), plochý a kulatý vlasový štětec. Krabičku natřeme zelenou akrylovou barvou a necháme dobře zaschnout. Z papíru vystřihneme nebo raději vytrháme obrázek. (My jsme květiny vytrhali. Vznikly tak jemně roztřepené okraje, které přímo vybízely k domalování.) Z papírových květin si předběžně vyskládáme na krabici vzor. Místo, kam budeme květiny lepit, potřeme lepidlem, přiložíme obrázek a prsty nebo mokrým štětcem ho uhladíme. Jakmile bude obrázek pevně přichycen k podkladu, počkáme, až zaschne, a poté mu jemně domalujeme okraje. Pokud máme podklad světle zelený, použijeme nyní tmavou barvu a obráceně. Na víčko krabice použijeme vždy opačnou barevnou kombinaci. Na závěr, po dokonalém zaschnutí, přetřeme obrázek lepidlem nebo celou krabici bezbarvým lakem, čímž práci zafixujeme.

O dětech, které jsou „kulatější“, říkáme, že ze své kulatosti vyrostou nebo že ji vyběhají. Podle odborníků na dětskou výživu jde ale o mýtus. Z obézních dětí bohužel rostou obézní dospělí.

V červenci zveřejnila Česká školní inspekce plán svých hlavních úkolů pro školní rok 2011/2012. Sešla jsem se proto s PhDr. Irenou Borkovcovou, která je školní inspektorkou, metodoložkou pro předškolní vzdělávání a členkou metodické rady ústřední školní inspektorky, abych se jí zeptala, co si mohu představit pod jednotlivými položkami.

Jak přivést děti ke vztahu ke knihám? Podle odborníků můžeme začít již u předškoláků, a to tím, že jim budeme předčítat. Když děti slyší, jak jim dospělý předčítá, snadněji a rychleji zjistí, že knížka je úžasná věc. Tahle zkušenost dělá divy. Dospělí často dětem předčítají knihy, které měli rádi, když sami byli dětmi. Mohou-li děti sdílet příběh s někým, koho mají rády, přináší jim to víc než pouhou zábavu. Předčítání má navíc sociální rozměr, děti se ptají na věci, které je zajímají. Důležité je i to, aby dospělí předčítali s radostí a aby je společné chvíle nad knihou skutečně bavily.

Nikdo nepochybuje o tom, že hra patří k dětství. Ale už i malé děti mívají různé povinnosti, které jim brání dosyta si vyhrát. Přitom podle Cindy Dell Clark, profesorky antropologie z americké Rutgersovy univerzity, je hra hlavní součástí dětského světa. To, jak si děti hrají, odráží podmínky, v nichž děti vyrůstají. „V některých společnostech si děti nemohou hrát,“ říká antropoložka. „Mají důležité věci na práci, jejich zapojení do společné práce je důležité pro ekonomiku dané společnosti nebo země.“ Kultury, které děti povzbuzují v tom, aby rozvíjely svou představivost, vyprávěly příběhy a braly na sebe různé role, dětem signalizují, že hra je opravdu důležitá. „Taková hra dětem pomáhá v experimentování se sociálními rolemi a pomáhá jim najít své místo ve světě,“ tvrdí Cindy Dell Clark. Cindy Dell Clark se zabývala tím, jak hra dětem pomáhá zvládat chronické zdravotní problémy. Setkala se například s chlapcem, který trpěl astmatem, a proto se musel zbavit všech plyšových hraček. Proto si začal představovat, že pohádkoví hrdinové, kteří byli na tapetách, jež měl nad postelí, ho chrání. Podobné představy pomáhaly i chlapci, který měl cukrovku a špatně snášel aplikaci inzulinu. Antropoložka říká, že hra a fantazie dětem pomáhají vypořádat se s nepříjemnostmi. Podle odborníků je hra také příležitostí, jak se děti mohou mnohému naučit. Během her je potřeba se rozhodovat a nacházet řešení, přicházet na různé nápady a bezpečně si je vyzkoušet. Je také příležitostí k rozvoji mezilidských vztahů. A hra též velmi svědčí fyzické kondici dětí. Zejména dnes, kdy narůstá počet dětí s nadváhou, je hodně důležité, aby děti měly možnost vyběhat se a vyřádit na hřišti.

I dospělý mívá občas strach z neznámého a obavy, jak nové úkoly a situace zvládne. Není divu, že podobné pocity prožívá i dítě – navíc má méně zkušeností a s něčím novým se setkává podstatně častěji. Proto jsou také děti vybavené přirozenou zvídavostí. Některé však reagují na nové situace a určité podněty přecitlivěle, což může práci ve třídě značně komplikovat…

Trápí mě vztahy s kolegyní, s níž pracuji v jedné třídě mateřské školy. Příliš spolu nevycházíme. Kolegyně se mnou totiž moc nekomunikuje, je hodně odtažitá, „jede“ si svoje a v podstatě nebere ohled na to, že ve třídě jsme dvě. O nějaké domluvě na společném programu není moc řeč, ona prostě – jako „ta starší a zkušená“ – nadhodí téma, kterému se v zájmu dětí přizpůsobím. Je mi jasné, že je „služebně starší“, a má tedy více zkušeností, mrzí mě ale, že mi je ani nechce nějak předat. Spoustě věcí, které dělá, nerozumím, protože si se mnou o nich nepovídá. A zvláštně se chová i k mému dítěti, které chodí do školky, kde pracuji. Když za mnou někdy přijde do třídy (například v poledne, kdy mi končí služba), má takové divné, ironické poznámky. Říká třeba, že doufá, že nám „ta návštěva“ nerozhází hračky, že „některé děti“ nevydrží bez maminky a tak. Je mi z toho, přiznám se, nanic. Má poznámky i na moji adresu, třeba před rodiči dětí z naší třídy překroutí něco, co jsem řekla, a hlavně mi neoznámí, pokud jí rodiče nahlásí nějakou změnu. Tak třeba nevím, že jedno dítě už nebude v poledne spát. Když jsem se ptala, proč mi to neřekla, odpověděla, že to přece zapsala do knihy. Řešila jsem to s vedením školky, ale bylo mi řečeno, že to je naše věc. Navíc kolegyně je prý úspěšná, děti z naší třídy vyhrávají soutěže (protože na ně nesmírně tlačí a místo aby si hrály, tak podle pokynů malují obrázky), máme se prý domluvit. Ale ono to nejde! Někdy mi je z toho zle. Přemýšlím o tom, že bych odešla, ale to je těžké, v dnešní době. A sem tam mi je jí i líto, protože na mě působí jako osamělá, zkostnatělá bytost. Vím, že manžel ani děti s ní nežijí, asi to nemohli vydržet. Mám nějaké rozumné východisko, jak to přežít, nebo bych měla zvážit, že odejdu?